Proč si krucinál hraješ s krokodýlem?

Potom, co bezpečně doprovodil Trojákovi k Mechovým, Záviš se vrátil domů. U voliéry se štěbetajícími ptáky se zastavil a vysypal dovnitř pytlík s krmením. Nad hlavou se mu vznášela malá víla, pohodlně usazená na divanu, v ústech kouřící čibuk a na hlavě zelený turban s blyštivým diamantem.

Zřejmě procházela orientálním obdobím a oddávala se tisícu a jedné noci. U nohou jí ležel nilský krokodýl a ona mu škádlivě otírala nožku o zubatou tlamu.

„Dnes,“ pronesla zasněně, „nás sledovaly dvě skupiny. Ostatní pochopily, že na nás si nepřijdou. Inšalláh,“ dodala zbožně.

Korporace?

„Ano, prostí náboráři. Uklidněte se, vaše ukvapenosti. Nikdo z nich neměl násilné choutky. Hodlají zastihnout naše ovečky o samotě a dát jim nabídku, jakou nebudou moct odmítnout.“

Záviš si netrpělivě rozepnul límeček košile. Od té doby, co odložil své šupácké oblečení, byl neustále podrážděný.

„Unavuje mne dělat těm děckám chůvu,“ přiznal se. „Proč si krucinál hraješ s krododýlem?“

Malá víla na něj šibalsky mrkla. „Koukněte na ni! Moc pěkná samice, dva metráky šupinaté krásy. Snažím se vás přivést do nálady. To, abyste netvrdil, že mi na vašem blahu nezáleží. Co se mračíte? Čeká vás sbližování se slečnou Krajcarovou, tak ať jste ve formě.“

„Ty!“

Zvedl ruce k hlavě, ale neodvážil se sundat si chytrou čelenku. Plíživá demence způsobená psychovirem se dala zabrzdit intelektuálními podněty, byť i tak chabými.

„Chabé podněty? Já? Můžete počítat, jestli chcete,“ vpadla mu malá víla do myšlenek. „Co třeba sudoku? Mám tady solidní sbírku hlavolamů. Důstojný nápor na bednu.“

Ukázala mu přebal barevné knížky s veselými obrázky: „Píšou tady pro děti od tří let. Budu vám fandit!“

„Zklapni!“

Stoupal po schodech a všímal si, že po výměně šatníku ho sousedé zdraví ochotněji. Nemělo smysl pospíchat, protože Gabriela s Lýdií potřebovaly čas pro sebe, kdy jim nepřekážel.

V podstatě si nemůžu stěžovat, pomyslel si. Ty dvě jsou buď na univerzitě nebo dvanáct hodin ve Hře. Ten zbylý čas s nimi nějak vydržím.

Plný zuřivého odhodlání se zul, vstoupil do bytu a odešel do kuchyně, kde se chystal napít vody. Nad kuchyňskou linkou se objevilo nové nádobí. Jeho tři původní sklenice, které za ta léta důvěrně rozeznával podle utrpěných kazů a měl s nimi důvěrný vztah, se ztratily.

Jsou fuč, pomyslel si a tupě zíral do prostoru. Moje staré sklenice jsou v tahu!

„Děje se něco?“ zeptala se Lýdie. Ta se vždy tuhle dobu sprchovala a okupovala jeho župan. Na podlaze po ní zůstávaly mokré stopy, protože ráda chodila bosa.

„Śéfe, zvyšuje se vám dramaticky tlak,“ poznamenala malá víla starostlivě. „Sedněte si a zhluboka dýchejte. Ještě není čas, abyste se složil.“

Když mne nedostala První-Spořitelní, nedostanou mne ani ty dvě, zavrčel v duchu.

„Samozřejmě, jste vzorný manžílek jedna radost,“ řekla malá víla. „Ale raději jděte dál od těch nožů.“

„Drahá, jak pokračuje tvá malá válka s Darinou?“ zeptal se raději, aby malou vílu překřičel.

„Velmi dobře,“ řekla Lýdie. „Díky Stínošlápkovi jsem doložila, že její přítomnost korporaci nejenže neprospívá, ale vysloveně škodí. Koucký mé připomínky dal do protokolu.“

„Hm.“

Záviše dál souboj korporátních princezen nezajímal.

„Dal ti Koucký nějaké tipy ohledně Hry?“

„Nejspíš ano. Nápadně se ptal, zda jsme uvažovali o pronájmu prostor v budově Herního Centra.“

„To je náhodička! Snížek mi naznačil totéž.“

„Ty jsi s tím tvorem mluvil?“ zeptala se s odporem. „Myslela jsem, že mu nechceš nechat vydělat.“

„Ty ho nemáš ráda, ale já ho miluji,“ řekl Záviš s úsměvem. „Bylo to dobře investovaných deset tisíc, věř mi. Je utrápený, že ho málo navštěvujeme.“

„Proč?“

„Zbytek zákazníků mu rozebraly korporace. Bojí se, že i Šest společníků zanikne. Důrazně mne varoval, že korporátní náboráři jdou po našich děckách.“

„Po děckách? Jakých děckách?“

Gabriela vyšla z koupelny. Kdysi dávno, když byla u Záviše první den, se ostýchavě vykrádala ze dveří, aby ho nepotkala.

Nyní si bohorovně sušila černé vlasy a za sebou nechávala oblaka páry.

Zvykla si pozoruhodně rychle, pomyslel si nespokojeně.

Narozdíl od Světlany, on neměl dojem, že by Gabriele přítomnost druhého já prospěla. Náhle jí bylo všude plno.

„Děcka jako ty,“ opáčil. „Zavírej za sebou laskavě dveře. Příště nechám korporátní náboráře, aby tě zverbovali.“

„Zase po nás šli?“

„Už jen dvě skupiny, ty nejvytrvalejší.“

„Já bych vás neopustila.“

„Ty a loajální?“ Záviš se ušklíbl. „Kvůli Lýdii bys možná měla výčitky svědomí. Ale kvůli mé maličkosti? Sotva!“

„Opravdu ne,“ řekla Gabriela umíněně. „Lýdie, pověz mu to.“

„Už se stalo.“

„A?“

„Souhlasil,“ pokrčila Lýdie rameny. „Po svatbě tě adoptujeme.“

„Jen tak?“

Gabriela se na oba stříbrné užasle zadívala. Pro ni šlo o neuvěřitelnou událost, pro ně o obchodní dohodu. Rodina jako základ státu.

Adopce nebyla pouhým nesobeckým aktem. Společnost stříbrné aktivně odměňovala, pokud se postaraly o nadějné sirotky po VIUR.*

„Opravdu mne chcete adoptovat?“ zeptala se. „I ty?“ obrátila se na Záviše.

„Od prvního okamžiku,“ ujistil ji. „Mít talentovanou dceru byl vždycky můj sen.“

„Prosím, vážně. Vím, že jsme společníci a tak dále, ale i tak - proč byste měli chtít? Nejsi typ, který by chtěl adoptovanou dceru.“

„Nic jiného si nepřeji,“ řekl - ale dal si záležet, aby zněl naprosto neupřímně.

Kdybys tušila, na koho se podobáš, pomyslel si s nechutí. Svým způsobem jsi má jediná příbuzná. Ty jizvy, nad kterými ohrnuješ nos, mezi námi vytváří pouto.

„Kdy bude svatba?“ zeptala se dychtivě.

„Najednou nám nevadí, že se spojí kráska a zvíře?“

Gabriela nebyla z těch, které by neobětovaly ostatní pro vlastní zájmy.

„Já si tě brát nebudu,“ odsekla.

„Musím oficiálně představit Záviše otci,“ poznamenala Lýdie nešťastně. „Ještě nás nepozval.“

„Starý pán má výhrady proti mé okouzlující osobnosti,“ pokrčil Záviš rameny. „Na jeho vkus mám moc nepřátel.“

„Koucký stojí na naší straně. Otec nechce pochopit, že budoucnost je ve Hře.“

Lýdiin otec neměl ve Hře žádný podíl. Proto se snažil sám sebe přesvědčit, že Hra se časem vytratí - že jde jen o módní trend, který se objeví a zmizí.

Já také nespěchám poznat svého budoucího tchána, pomyslel si Záviš. Měl dobrou představu, kdo ho v sídle Krajcarových čeká a netěšil se na něj.

„Rodinné záležitosti necháme stranou,“ řekl rázně a obrátil se na Gabrielu. „Co tvůj malý výzkum?“

„Jakub se pokusil dostat do Hry a selhal,“ řekla netečně, „stejně jako ti druzí dva. Začínám si myslet, že jsme měli nehorázné štěstí.“

„Kdyby to bylo snadné, korporace by kolem Hráčů nedělaly takový humbuk,“ poznamenal Záviš. „Mluvila jsi s naší oboupohlavní kamarádkou?“

„Ano. Kurýrů podle ní víc ubývá, než aby přibývalo. Leontýna se drží nad vodou jen kvůli Šest společníkům. O zbytek Hráčů přišla.“

„Proč?“

„Přetáhly je korporace, které o služby kurýrů nemají zájem. Několik Hráčů se odmítlo do Hry vrátit. Také mi vykládala dost divoké historky…“

Tady Gabriela zaváhala. Viděla, že Záviš obešel Lýdii a nečekaně ji objal, přitom pravou rukou vklouzl za lem bílého županu, přímo na vlhké tělo.

„Jen pokračuj!“ vybídl ji. „Nás si nevšímej.“

„Ano, pokračuj,“ přidala se bledá rusovláska. „Ledy musí tát.“

Z nějakého důvodu, pomyslel si Záviš pochmurně, „jsme oba raději, když naše malé tání má svědky. Nejspíš bychom ani jeden nechtěli, aby ten druhý zašel příliš daleko.*

„Stačí vzpomínat na tokající krokodýly a rozvodněný Nil,“ nabádala ho malá víla a bafala ze svého čibuku. „Zbytek půjde sám od sebe.“

Z temného koutu místnosti se vynořil Stínošlápek. Z šikmých očí nad černou maskou se mu kutálely slzy. „Má ubohá paní! Kdybych jen mohl být na jejím místě.“

„To znělo dost nejapně,“ podotkla malá víla. „Jaké máme hodnoty?“

„Lehce nad nulou. Odeznívá šok, ale vzrušení nenastupuje.“

„Totéž tady.“

Stříbrným nevadilo, že jejich milostné výboje podrobují oba avataři analýze. Bylo pro ně pohodlnější brát celou záležitost jako lékařský experiment.

„Nepřekážím vám?“ zeptala se studeně Gabriela.

„Ne, miláčku, pokračuj ve vyprávění,“ řekla rychle Lýdie. „Potřebuji rozptýlit.“

„Já sice nejsem Světlana a nemám moc zkušeností,“ poznamenala Gabriela, „ale neměli byste dávat přednost soukromí?“

„Měšťácké předsudky,“ ušklíbl se Záviš. Gabriela ale nebyla sečtělá a netušila, nač naráží, proto ji rychle napomenul: „Co ty divoké historky?“

„Podle Leontýny existuje sanatorium, kde se odvážejí Hráči, kterým NT-vysílače vypálily mozek.“

Záviš se zamračil.

„Žádný strach,“ poznamenala malá víla. „Ve vašem případě, ó padišáhu, nemají co vypálit. Psychovirus jim ušetřil spoustu práce. I když…“

V drobné ruce držela křišťálovou kouli, ve které se míhaly cáry mlhy. Nyní se nad ni zaujatě naklonila. „Vy dva prostopášníci, nepřestávejte! Něco se děje!“

„Totéž tady,“ vykřikl Stínošlápek, který neměl kouli, ale zkoumal dlouhý zažloutlý svitek pokrytá japonským písmem. Pak zklamaně dodal: „Má paní, jak jen můžete s ním!“

Mezitím si Gabriela nalila ze džbánu pomerančový džus a odsunula se k oknu, kde zaujatě zkoumala fasádu protějšího domu.

„Leontýna neví nic konkrétního,“ pověděla, důsledně k nim otočená zády, ale po očku je sledovala - tmavé oči na vrchu hlavy. „A co mi povídala, znělo jako novodobý městský folklor. Jeden mladý plasťák údajně zešílel. Někdo prý vyhodil jeho NT-vysílač z okna, když byl právě ve Hře. U některých se změnila osobnost, někdy ne k lepšímu. Také došlo k sebevraždám…“

Typické, napadlo Záviše. Nic co by vybočovalo z normálu. Když se otevírají brány podsvěta, domorodci nemají moc výhod na své straně… K čertu, bratříček je tady! uvědomil si, když se začínal propadat do snového stavu sdíleného vědomí.

Od chvíle, kdy vypil destilovanou duši bratra maskované revizorky, napjatě čekal, co se bude dít. Doufal v nejlepší, ale připravoval se na nejhorší. V prvním případě se destilovaný bratr měl ukázat géniem, který vyřeší všechny Závišovy problémy a najde způsob, jak přenést lék na psychovirus do reality. V druhém případě šlo o eroticky založeného troubu, který se objeví, když má příležitost osahávat ženské tělo.

Záviš v zásadě neměl nic proti probouzení vymazaného libida. Cokoliv bylo lepšího než úrodná řeka Nil a její lascivní krokodýlové. Bratr o sobě nedával příliš vědět, ale zdálo se, že bojuje s Ještěrem a vítězí. Je to ten důvod, proč se objevuje, když dojde na nízké pudy?

Vy takzvaní stříbrní jste přešlechtěné racionální bytosti, ozvalo se kdesi z hlubin jeho hlavy. Máte mentalitu kastrátů.

Nepovídej, ušklíbl se Záviš. Vzdáleně vnímal, že má tvář zabořenou pod ryšavými vlasy, hryže bezchybnou kůži a rukama bloudí pod bílým županem, naprosto lhostejný k šokované Gabriele. A Lýdie, místo aby byla spolehlivě tuhá jako prkno, si nedočkavě vyhrnuje lem roucha svého, aby mu uvolnila cestu.

Ne, tohle není Lýdie!

I když on sám by neměl nic proti pokračování, nechtěl riskovat, že by jeho snoubenka, vyhozená od kormidla, musela sledovat, jak Lištička dokončuje, k čemu se ona nedokáže odhodlat. Bratříček má pravdu. Máme mentalitu kastrátů, pomyslel si a přinutil se odstoupit. Skutečný chlap by neváhal.