Cože jsi jim nabídl?

Po pravdě, Záviš čekal, že Lýdie odmítne hrát roli jeho snoubenky. Nyní pochopil, že podcenil zoufalství její situace. Nešlo jen o rodinné nástupnictví, ale i o hrozivou možnost, že ztratí podporu korporace, kdyby byla vyhodnocena jako neužitečná přítěž.

Zlatonosové si vydržovaly skupiny konkubín, od kterých si slibovali zdravé, schopné a inteligentní potomky. Každý formuloval své požadavky jinak, ale většina kladla na dravost a konkurenceschopnost svých následníků. Neduživé výhonky byly odříznuty, aby nevyčerpávaly zdroje průbojnějším větvím.

Jako ředitelka zapadlého institutu, Lýdie příliš zkoušela otcovu trpělivost. Když nedbala na budování mocenského zázemí, vzbudila pochybnosti.

Já jako zachránce korporátní dědičky? pomyslel si Záviš trpce. Nedělal si iluze, že ze strany Lýdie jde o chladnokrevný kalkul, ne o romantické poblouznění. Nebezpečný potížista v roli budoucího manžela zůstával trumfem, na který korporace jako Asfaltová-Cestovní musela brát zřetel.

Dostal jsem se do cizí války? Nu, tak v ní budeme pokračovat. Hej, žvanilko!

„Ano, můj pane?“

Malá víla se vynořila z palubní desky taxíku a nepřátelsky poznamenala: „Přísahám, že raději smažu své soubory než mít takové jméno. Ale můžete mne pojmenovat Vznešená nebo Královno.“

Sklapni! Víš, co dělat?

„Čtu vaše myšlenky nonstop. Představte si vrzající zrezavělé soukolí. Skříp! Skříp! Vím, co chcete a výzvědná služba pracuje. Stínošlápek, který mne považuje za nepřátelskou entitu, co jste se zasnoubil, shromažďuje informace o dědicích a vlivných figurách Asfaltové-Cestovní, včetně samotného pána nejvyššího.“

Nějaké potíže?

„Průzkum bojem,“ odvětila malá víla potěšeně. „Malá zdvořilostní návštěva u Krajcara mladšího. Udělejte si obrázek sám.“

Objevila se pláž, na které ležela figurka playboye v plavkách, obsluhovaná gorilou v černém obleku.

Kdo je ta opice?

„Neuhádnete?“

Xantipa Millerová?

„Její avatar. Nedoporučuji podceňovat. Gorila se dostala do databáze Playboye a umí ji používat. Playboy je namyšlený kašpar, ale také nebezpečný.“

Co zbytek dědiců?

„Nestojí za řeč,“ odpověděla malá víla pohrdavě. „Tlupa omezených kreténů.“

Dokážeme Krajcarovi staršímu, že je Lýdie na tahu. Vyber si slabší kus a odstřel ho.

Malá víla se probírala archívem. Běhala od poličky k poličce knihovny a prohledávala soubory, které systém reprezentoval jako zaprášené spisy.

„Mám kandidátku,“ oznámila. „Zde! Slečna Darina Krajcarová, vlastní sestra Alfréda Krajcara mladšího. Sama o sobě neškodná, ale podporuje bratra, od kterého si slibuje ochranu. Podle Stínošlápka ji korporace má za neužitečnou přítěž. Její kyberbezpečnost stojí za starou bačkoru.“

Dva avatary vystřídala fotografie mladé ženy u luxusního auta.

„Lýdie a Darina Krajcarovi se nemusí, nebo ještě lépe řečeno, několikrát se rafly. Každý bude tušit, odkud rána přišla. Ale máme problém!“

Jaký?

„Nepodepsal jste pakt s Kouckým?“

Smlouvy se dají vykládat různě. Nejde o útok proti korporaci, ale soukromé osobě. V každém případě, Stínošlápek si musí vysloužit ostruhy. Připrav plán. Necháme Lýdii ať ho autorizuje. My budeme nezúčastněná strana.

„Být vaší snoubenkou je procházka růžovou zahradou,“ ušklíbla se malá víla. „Manžílek bohaté nevěsty, co?“

Neřekla jsi sama, že máme čas sotva do Vánoc? Pak zůstanou Lýdie a zbytek naší malé společnosti sami.

„K čertu!“

Copak jsi opravdu zapomněla? zeptal se překvapeně Záviš, když se avatarka bouchla do čela. Nebo přiznáš, že jsi mi lhala?

„Žádné lži! Já opravdu zapomněla,“ zasténala malá víla s velmi lidským gestem zoufalství. „Jsem tady sotva pár dnů. Moc mladá na výmaz! Nechci skončit jako ten pitomý čokl!“

Záviš, který na její pochmurné proroctví nevěřil, se opřel s povzdechem do sedadla.

„Stalo se něco?“ optala se tiše Světlana.

„Jsi báječně všímavá,“ pochválil ji a šeptem pokračoval. „Když jsme se potkali poprvé, nabídla jsi mi vyšetření u lékařské kapacity. Můžeš ji kontaktovat?“

„Samozřejmě. Jakmile se vrátím na univerzitu, zařídím vám návštěvu. Jde o duševní problémy?“

„Svým způsobem. Slyšela jsi někdy o psychovirech?“

„Ano. Pěkné svinstvo.“

„Ach tak!“

„Co jste čekal, že povím?“

„Doufal jsem, že mi povíš, ať nevěřím na pohádky.“

„Učili nás, že s nástupem chytré elektroniky se riziko napadení uživatelů zvýšilo. Na lékařské fakultě ta zařízení nikdo nenosí.“

„Báječné,“ odfrkl si Záviš a potlačil nutkání strhnout chytrou čelenku z hlavy. „Medarde, kdy tam budeme?“

„Už tam jsme, kamaráde. Všichni vystupovat, prosím.“

Zdejší čtvrť tvořily staré řadové stavby, často neudržované s oprýskanou omítkou a improvizovanými opravami. Ukázalo se, že rodina Mechových žije v malém domku s velkou zahradou a skleníkem. Čelní stěna byla přestavěna na prosklenou výlohu, nad kterou se vyjímal růžový nápis: Lauřiny květiny a dárkové předměty, obklíčený ručně malovanými srdíčky a karafiáty.

„Naše království,“ poznamenal Medard napůl rozpačitě a napůl hrdě. „Držíme se sotva nad vodou,“ dodal sotto voce pro Záviše. „Náš příjem stačí, aby byl jeden z nás bronzák.“

Zevnitř se ozval kvílivý zvuk elektrické kytary, následovalo pár hutných akordů, které ukončil trylek.

„Můj starší syn Lukáš coby prodavač,“ vysvětlil Medard podrážděně. „Běžte dovnitř a řekněte tomu blbci, že má zakázáno strašit zákazníky. Já odnesu věci na nahoru. Až se vrátím, projdeme krámem na zahradu za manželkou.“

DING! DONG!

S cinknutím zvonku nade dveřmi, Záviš, Světlana a Juraj vešli do obchůdku. Přivítalo je sladké aroma řezaných květin, uspořádaných v plastových vázách. V přihrádkách ležely uložené ozdobné mašle a drobnosti různých tvarů.

Za půlkruhovým pultem v rohu místnosti seděl vlasatý mladík, oblečený do ženské pruhované zástěry, pod kterou nosil modré riflové kalhoty a černé triko s lebkou a nápisem: BEZ SLITOVÁNÍ. Zvonku nade dveřmi ani návštěvníků si nevšímal, v uších sluchátka, a zadumaně hleděl na notový papír, zatímco kousal špalek tužky.

„Brutální jízda, hořící kříže,“ mumlal a tlumeně se doprovázel na kytaru. „Soudný den nad pekelnou branou. Zástupy kostlivců…“

„Kostlivce bych vynechala,“ poznamenala Světlana kousavě. „Škoda bořit tak působivou daktylotrochejskou stopu, není-liž pravda!“

Jasný hlas vytrhl mladého prodavače z básnického zanícení. Okamžitě vyskočil, nacvičeným pohybem zasunul kytaru pod pult a nasadil profesionální úsměv.

„Vítejte v Lauřiných květinách a…“

Nedokončil a zůstal zírat s neskutečně hloupým výrazem. Záviš, který podobné scény viděl jenom ve špatných komediích, zamrkal.

„To se jí stává běžně?“ zeptal se šeptem Juraje.

„Někdy,“ pokrčil Juraj rameny a fascinovaně si zaskočeného hudebníka prohlížel. „Tak těžký případ vidím poprvé.“

Mezitím se Lukáš Mechový vzpamatoval.

„Jaký těžký případ, safra,“ ohradil se. „Jsem překvapený, nic víc. Jestli chcete svázat květiny, jsem k službám. Mimochodem, tahle zástěra je mojí mámi. Vím, že vypadám jako pako, ale nelíbilo se jí moje tričko. A do mých textů nikomu nic není. Ostatně, skládám hudbu, texty píše kamarád. Spokojená, slečno Trojáková?“

„Naprosto,“ ozval se Záviš. Světlana se otočila, protože se nemohla přestat smát. „Teď, když jsi se v kostce představil, prozradíš mi, odkud ji znáš?“

„Odkud asi? Z univerzity. Studujeme na stejné škole. Já informatiku, ona medicínu.“

„Ahoj, Lukáši,“ pozdravila Světlana. „Vzpomínám si, že jsem tě zahlédla na škole. Jsi snadno k zapamatování,“ dodala a vyprskla smíchy.

„Ahoj, nápodobně,“ odtušil mladík se založenýma rukama. „A odkud ty znáš mé jméno? Nejsem pod tvou rozlišovací schopnost?“

„Tvůj otec nám řekl, abychom tomu, cituji, blbci - a bojím se, že myslel tebe - řekli, že nemá strašit zákazníky,“ poznamenal Záviš. „Padlo tehdy tvé jméno. Ale neboj se, budeš mít dost příležitostí probrat se slečnou Trojákovou poezii. Bude s tebou bydlet.“

„Cože?!“

„Ne přímo s tebou, ty troubo,“ ozval se Medard, který se vrátil dolů postranním schodištěm. „Došlo k jisté situaci. Juraj se Světlanou u nás chvíli zůstanou. A dej sem tu kytaru, ať ji můžu rozšlapat.“

„Cože?!“ zopakoval Lukáš bezmocně, viditelně nijak potěšený. „Cože?!“

S podezíravým výrazem si ho Medard změřil: „Nejsi na drogách? Máš skelný tupý pohled. A dej sem tu proklatou bestii!“

Když se syn k ničemu neměl, Medard netrpělivě vytáhl nástroj zpoza pultu a strčil ho pod paži.

„Omlouvám se,“ pronesl rozmrzele. „Lukáš není nejostřejší pero v penálu.“

„Táto, safra, neztrapňuj mne!“

„Ty jsi začal,“ odsekl Medard a pokynul trojici, aby ho následovala.

Prošli chodbou zúženou o police, na kterých se nacházel příruční sklad obchůdku, minuli pohozené zahradnické kleště, které Medard s brbláním zvedl a uložil na okenní parapet, aby nakonec sešli po třech schodech do podlouhlé zahrady.

„To je krása!“ vydechla Světlana. „Zbožňuji květiny!“

„Pak si budeš s mou lepší polovičkou rozumět,“ odtušil Medard, ze kterého čišela nervozita. „Tam klečí v záhonu. Nemusíte se jí bát,“ podotkl, jako by chtěl přesvědčit sám sebe. „Haló, miláčku!“

„Á, náš pták bouřlivák se vrátil! Nesliboval mi někdo pomoc na zahradě?“

Aniž by vzhlédla, paní Laura Mechová probírala rostliny, na rukách kožené rukavice. Byla to žena menšího vzrůstu, toho typu, který se postupně mění do kulata, takže měla kulatou bradu, kulaté oči, kulatou hlavu a i kulatou postavu. Přesto působila energickým, svižným dojmem, když si odhrnovala předloktím zpocené kudrnaté hnědé vlasy z čela, zatímco vyškubávala plevel.

„Přivedl jsem návštěvu,“ začal Medard nesměle. „Tady ti dva se dostali do rodinné hádky a nemají kam jít. Tak jsem jim nabídl, aby zůstali u nás.“

„Cože jsi jim nabídl?“ ozvala se jeho manželka a poprvé zvedla hlavu. Pak si užasle prohlédla trojici za Medardem s podobně ohromeným výrazem, jaký předvedl Lukáš, který se zjevně vyvedl víc po ní než po otci.

„Já… Myslel jsem…“ zakoktal Medard a nenápadně ustoupil o dva kroky zpět.

Laura Mechová vyskočila a vrhla se mu kolem krku. Medard ji s úlevou zvedl a zatočil s ní ve vzduchu. Což byl úctyhodný výkon, protože jeho paní nebyla žádný drobeček.

„Ty jsi můj bůh!“ vykřikovala na celé kolo. „Oba jsou jako ze žurnálu. Vždycky jsem si přála děti, co vypadají jako panenky.“

Zatímco Světlanu komentář pobavil, Juraj se zamračil. Na květinovém pozadí, se svými zlatými vlasy, modrýma očima, malým nosem a výraznými rty, oba dva skutečně vypadali, jako by vystoupili z reklamy na dětské hračky; Juraj možná víc než Světlana, protože jeho měkké rysy v kombinaci s vysokou postavou a sportovními rameny působily nepatřičně a uměle.

„Dobrý den, paní Mechová,“ pozdravili způsobně.

„Říkejte mi Lauro. A vy se jmenujete jak? V každém případě, vítejte v mém království.“

Když se oba představili, Juraj v několika slovech poděkoval a hrdě dodal, že hodlá pomáhat v domácnosti, aby se necítil jako příživník.

„Nedělej si starosti, zlatíčko,“ ubezpečila ho Laura, když si sundala rukavice a oprášila ruce. „Docela mi bude stačit, když se na vás budu koukat. Takové krásné děti! Ne jako ti mí dva kluci. Ale pokud na tom trváte,“ dodala rozhodně, „pomocná ruka se vždycky hodí. Umíš vařit, beruško?“ obrátila se na Světlanu.

Té zmrzl úsměv na tváři: „Ne tak docela. Ale ráda pomůžu na zahradě.“

„Já umím,“ ozval se Juraj. „Špagety, míchaná vejce a krupicovou kaši.“

„To je trochu jednostranný jídelníček,“ zamračila se Laura. „Strava má být pestrá a vyvážená. Naštěstí pro vás a pro mne, zde přichází můj bůh,“ ukázala na Medarda, „který je kulinářský velmistr. Jíme tady líp, než odkud jste přišli,“ dodala v narážce na štíhlé postavy sourozenců. „Nedivím se, že jste odtamtud utekli. Nejspíš byste umřeli hladem.“

Juraj se neochotně nabídl: „Budu pomáhat na zahradě.“

„Hloupost,“ odbyla ho Laura. „Cokoliv jiného, ale zahradu vám nesvěřím. Ty, beruško, můžeš prodávat. Určitě se za pult hodíš líp než ten můj klacek. A ty, zlatíčko, můžeš roznášet květiny. Vsadím se, že ty husy, myslím mé zákaznice, budou objednávat, jen abys jim zazvonil u dveří.“

„S radostí,“ řekla Světlana, která kytky raději obdivovala, než aby je pěstovala.

„Když myslíte,“ řekl Juraj bez nadšení.

„A teď,“ pokračovala Laura a ukázala na Záviše, jako by i jemu chtěla zadat domácí práce. „A vy jste kdo? Nevypadáte jako zoufalý nájemník.“