Maminko, zachraň mne!

Čas na závěrečný proslov, pomyslela si Světlana neuctivě, když zpozorovala, že se Záviš hodlá ujmout slova.

„Čas her skončil,“ řekl potížista. „Jak jste si doufám všimli, Šest společníků přilákalo spoustu nemilé pozornosti - jak ve Hře, tak ve skutečnosti. Malá a protivná mi denně pláče, že jsme pod kyberútokem. Nejlepší korporátní hackeři se snaží nabourat do našich zařízení. V některých případech uspěli.“

„Roztrhnu Matyáše jako hada,“ ozval se nešťastně Medard. „Vůbec netuším, jak se mi dostal do telefonu.“

„Někdo mu poradil,“ řekl Záviš chladně. „O Lukáše a jeho partu se starají Trojákovi, ale Matyáše nikdo nehlídá. Podle Stínošlápka se kolem něj začalo točit několik nových přátel.“

„Nových přátel?“

Světlana se ušklíbla: „To není, barone, tak, že bychom se my s bratrem o Lukáše museli starat. Lukášova okouzlující osobnost od sebe odpuzuje i jemu nejbližší. Chrání ho hradba výjimečnosti - cítí se jako zneuznaný hudební génius a opuštěný vůdce revoluce.“

„Ale Matyáš chodí na střední. Nikdo na něj nemůže,“ protestoval Medard. „Je to ještě dítě!“

„Zatím netušíme, kdo se kolem něj motá,“ řekl Záviš. „Buď mafie, korporace nebo nějaký všetečný zlatonos. Ať už na tebe poslal nažhavenou Olgu kdokoliv, nespoléhal bych se, že bude mít tvé ohledy. Dítě zůstává hříchem rodičů.“

„Hříchem?“ zeptal se Medard uraženě jako pravý bohabojný plasťák. „Já se s Laurou oženil ve vší počestnosti. V kostele, prosím.“

„Tvým slabým místem, kamarádíčku.“

„Budu na stráži. Nikdo přese mne neprojde!“

To se nejspíš ozval mužný baron, než bezradně dodal. „Kdo je to hacker?“

„Klid,“ ozvala se Světlana líně. „Já a bratr rodinu Mechových zajistime. Pokud se nepletu, Jeho protřelé Veličenstvo se nás právě chystalo požádat, abychom udělali Lukášovi, Matyášovi i Lauře přednášku o bezpečnosti. Něco ve smyslu: Milé děti, váš tatík se stal ředitelem společnosti, takže vás čekají životní změny. Nikomu nesmíte věřit. Je to tak?“ obrátila se na Záviše.

Když Záviš uznale přikývl, Světlana cítila, jak se stehno, na kterém držela ruku, napjalo.

Lýdie špatně snáší, když Šupáka oslovím přímo, napadlo ji. Je na nejlepší cestě k duševnímu zotavení. Před několika týdny by pro ni žárlivost byla neuchopitelným hnutím mysli. Kdežto teď? Jak v ní, propána, ta lidská zrůda dokázala probudit lásku?

Pokud šlo o ni, Šupák v ní vyvolával vzrušené chvění. Kterákoliv část jeho osobnosti byla fascinující. Potížista říznutý Ještěrovou zvířecí složkou spolu s tajemným Adonisem. Roztomilá míchanice!

„Ale děti za nic nemůžou,“ protestoval Medard. „Matyáš by nikdy nikoho úmyslně neohrozil. Možná je trochu lehkomyslný, uznávám, ale…“

„To, že měl ohromnou legraci z toho, že ti do nového telefonu natáhl virus, nic nezmění na skutečnosti, že tě málem poslal na smrt. Ještě že ho napadlo změnit vyzvánění. Jinak by bylo složité zjistit, kde nám utíkají informace.“

„Ale Matyáš!“

„Jemu nic nevyčítám, kamaráde,“ ujistil rozrušeného Medarda Záviš s křivým úsměvem a poklepal si na chytrou čelenku, kterou prakticky neodkládal. „Tvoje bezpečnostní návyky stojí za starou bačkoru. Celou dobu tě s malou a ostražitou sledujeme. Nejenže už známe tvoje heslo, ale necháváš telefon odemčený na stole. Koleduješ si o malér.“

„Tady mi snad nic nehrozí.“

„Jen se rozhlédni pěkně kolem sebe.“

Když se Medard rozhlédl, zjistil, že je jediný, kdo svému okolí důvěřuje. Ostatní své telefony drželi při sobě.

Jaký to musí být pocit, pomyslela si Světlana. Být jediným beránkem ve vlčí smečce?

„Nic si z toho nedělej,“ těšil Medarda Juraj. „Do nás bezpečnostní pravidla vtloukali od dětství.“

„Jsem slabý článek řetězu,“ řekl vousáč těžce. „Proto na mne poslali tu zatracenou ženskou.“

„Nenamlouval sis, doufám, že si tě svůdná Olga vybrala pro tvůj mužný vzhled,“ ušklíbl se Záviš. „Ale Světlana má pravdu. Olga Kubaljaková je třetí liga v v našem rafinovaném světě tajných agentů, pardon, v našem perimetru.“

Záviš se nápadně opravil a dodal výhružně: „Znervózňuje mne ten, kdo stojí za ní.“

„Proč?“

„Protože na rozdíl od ní ví, co dělá. Mé udatné komando pomocníčků se nabouralo do souborů naší černé vdovy. Kubaljaková netuší, kdo si ji objednal.“

„Čili?“

„Čili někdo velmi opatrný zkoumá půdu. Někdo, kdo udeří, až si bude naprosto jistý, že uspěje.“

Světlana si všimla, že Záviše přítomnost nového nebezpečného protivníka nevyvádí z míry. Skoro bych hádala, že je Šupák nadšený!

„Kecáš!“ utrousila, aby se dozvěděla víc. Lýdie opět ztuhla.

Záviš se nenechal vyprovokovat.

„Když nevíš, stačí se zeptat,“ odtušil klidně.

„Tak povídej.“

„Velké organizace mají vlastní odborníky, kterým svěřují špinavou práci. Jestliže dají přednost nájemné síle, pak proto, aby neodkryly karty příliš brzy. Někdo nás sleduje a provádí průzkum bojem. Používám správný slovník, že ano?“ Záviš se úzkostlivě obrátil na Medarda. „Nerad bych zklamal očekávání tvé drahé Laury o tajných agentech.“

„Blbče!“

Medardovi zjevně odlehlo, že s ním Záviš vtipkuje.

Chudák netuší, že je předmětem bezohledné manipulace, uvědomila si Světlana. Totéž i já. Myslím si, že se Šupákovi dostávám pod kůži, ale nejspíš využívá on mne.

Z každého takové sezení vycházela s pocitem slizu na pokožce. Připadalo ji, že její duši omotávají závity neodbytného plazího těla.

Když se Medardova skupina loučila, Světlana objala postupně Gabrielu, Záviše i Lýdii. Té poslední pošeptala: „Za chvíli z tebe bude vzorná hospodyňka.“

Lýdie nejenže neztuhla, ale pokorně se sklonila, aby pomohla Světlaně do lodiček.

„Děkuji, ctěná slečno. Takový je můj záměr.“

Když nevíš kudy kam, zavolej Lištičku?

„To bylo podlé!“ zamumlala.

„Těším se, až splyneš s Kopretinou,“ opáčila zrzka suše, náhle sama sebou a studená jako okurka. „Myslím, že tvému rozpustilému charakteru změna prospěje. Neříkají lékaři, že první krok k nápravě je přiznat si problém?“

„Touché!“

S podezřením, že ji Lýdie převezla, Světlana se vydala po schodech dolů a hlasitě klapala podpatky. Tohle bylo první kolo, ty ludro zrzavá, pomyslela si nadšeně. A já prohrála na plné čáře.

Stejně jako Záviš, i ona milovala protivníky hodné své čepele.

„Nech Lýdii na pokoji,“ napomenul ji Juraj, který v ní četl jako v otevřené knize.

Jejich trojice se prosmýkla kolem ptačích klecích, které strážily činžovní dům a u kterých se nyní Medard pravidelně zastavoval, aby světu dokázal, že v něm ptáci už nevzbuzují strach. Přistupoval ke klecím jako vyděšené dítě ke vzteklému ratlíkovi, velmi váhavě, leč s hlavou vztyčenou.

Od chvíle, kdy mu Snížek řekl, že má v těle VIUR, připadá si neporazitelný, pomyslela si Světlana.

Kmeny VIUR byly řízeně uvolňovány a nebylo neobvyklé, že si plasťáci stačili vytvořit imunitu. O to bezstarostněji je pak roznášeli mezi méně šťastné souputníky.

Pomalým krokem se vydali do čtvrti, kde se nacházely Lauřiny květiny a dárkové předměty. V tu dobu už nikdo nenakupoval, ale v přízemí se ještě svítilo a oni zaslechli hrubé tóny rozklížené kytary. Světlana, která už znala Lukášův repertoár zpaměti, si začala broukat:

Vazalové
oči přímo k zemi.
V zákulisí
přízrak hnusné změny.

V odpornosti
nad obětí skleslou,
vztyčilo se
ztopořené žezlo.

„A všichni spolu,“ zavelela, když Medard rozrazil dveře květinářství, aby ventiloval své rozhořčení. Rozjařeně zahulákala do ztichlé ulice:

Jednooký had!
Jednooký had!
Vládne vám!
Jednooký had!

V té chvíli už ležela kytara na zemi a Lukáš si v předtuše věcí příštích zakrýval hlavu.

„Kde je ten osel?“ řval Medard. „Máme spolu nevyřízené účty.“

„Saframent predikament, táto. Kde bych byl? Trčím tady,“ trucovitě odpálil Lukáš, kterého ani nenapadlo, že by běsnící Zeus nemyslel jeho maličkost. „Sedím a prodávám ten náš aušus.“

Medard se sklonil a vrátil odhozenou kytaru do Lukášova držení. „Momentálně, můj prvorozený synu,“ prohlásil důstojně, „k tobě cítím takřka něžnou náklonnost. Opovaž se hrábnout do strun, nebo tě vydědím,“ dodal rychle, aby stanovil hranice své takřka něžné náklonnosti. „Kde je tvůj bratr? Chci ho zavraždit.“

„V kuchyni.“

S uspokojením následníka trůnu, pro kterého bratrova smrt znamená pouze o konkurenta méně, Lukáš vyskočil, aby mstivého rodiče zavedl k jeho oběti.

„Klidně ti ho budu držet,“ nabídl se.

„Drž zobák, krucinál! Matyáši, kde jsi? Ty lotře!“

Poklidnou idylu jídelny Mechových, kde Matyáš se sluchátky na uších předstíral, že poslouchá Lauru, která mu právě předčítala ze svého oblíbeného Střípky a klepy, narušila burácející gorila.

Matyáš bystře rozeznal, že se má stát kořistí rozdivočelého zvířete.

„¨Ô non!“ zasténal. „Le destin cruel s’acharne sur nous. Krutý osud se na nás nemilosrdně vrhá!“

„Vite, fuyons avant qu’il ne soit trop tard!“ doplnila Světlana pohotově. „Rychle, utečme, než bude pozdě!“

„Já ti dám krutý osud,“ nurácel Medard. „A přestaň s tou zatracenou hatmatilkou! I já měl na škole němčinu. Ich habe eine Katze und einen Hund.“

„Ein Kätzchen mit scharfen Krallen und ein Hund mit furchterregenden Reißzähnen, nicht wahr?“ rozplývala se Světlana, aby dala Matyášovi šanci se uklidit do bezpečí.

„Was?“

Medardovi jeho chabé vzpomínky na školní němčinu nestačily na to, aby pochopil, že kočička má ostré drápky a pes strašlivé tesáky a proto zakolísal.

„Maminko, zachraň mne!“

Jako krysa v koutě, Matyáš se zkušeně vyhnul jak otci, tak bratrovi a objal Lauru, aby mu ta poskytla bezpečné útočiště.

„Chystáš se bít mého syna?“ zeptala se nepříliš pohoršeně. „Důvod?“

„Tvůj idiotský syn mne málem zabil.“

„Nikoho jsem nezabil a s žádnou zásuvkou jsem nic nedělal,“ pohotově se bránil Matyáš. „Jsem naprosto nevinný. Věřte mi!“

„Jakou zásuvkou?“ zamračil se Medard. „O čem to tady žvaníš?“

„Ten malý hajzlík mi málem odpálil zesilovač a zničil kytaru,“ ozval se pohotově Lukáš. „Potrestej ho!“

„Málem?“

Medard se pokusil vrazit Matyášovi pohlavek a ten rychle uhnul.

„Málem?“ supěl Medard. „Kolikrát ti mám říkat, že když něco děláš, dělej to pořádně.“

„Safra, táto! Na čí jsi straně?“ protestoval Lukáš.

„Malý moment,“ ozvala se Laura a své Střípky a klepy stočila do ruličky, se kterou mávala jako s mečem. „Než dojde ke krveprolití, chci znát podrobnosti. Jestli tě někdo málem zabil, Gorilo, proč taky poskakuješ jako střelený orangutan?“

„Vyprošuju si, abys mi nadávala,“ odvětil Medard. „A pokud jde o toho lotra, naboural se mi do telefonu.“

„Jenom jsem ti změnil vyzvánění.“

„Jenom jsi mi nainstaloval do telefonu virus, ty nevděčný bastarde. Šli po mně!“

„Nevzpomínám si, že by ses poslední dobou popral,“ řekla Laura a kriticky pokrčila svůj tupý nosánek. „Chci podrobnosti. Chováš se sice podezřele, všechna čest, ale potlučený jsi ještě nepřišel.“

„Musel jsem utéct,“ řekl Medard ostražitě. Tady se dostával na tenký led.

„Kolik jich bylo? Devět, deset? Musela jich být celá smečka,“ naléhala Laura vzrušeně.

„Ne tak docela…“

„Asi bychom měli odejít.“

Juraj, který se nejspíš bál, že sestra udělá nějakou nemístnou poznámku, která by situaci ještě zhoršila, chytil Světlanu pod paží a odváděl ji ke schodišti.