Dovolíte, pane, abych vás ošetřila?

Zpocený a rozbolavělý Záviš se oblékl za laskavé Medardovy asistence. Ruce a nohy měl pokryté modřinami, které postupně začínaly černat.

„Díky, kamaráde,“ zasténal. „Mám štěstí, že mi ta ženské nezlámala kosti. Dlužím ti, myslím, nějaké peníze.“

Vytvořil virtuální bankovku a předal ji Medardovi, který se na ni ohromeně zahleděl.

„Sto tisíc! Zbláznil ses?“

I když Medard ztratil při falešné remíze svou sázku, nečekal tak štědrou kompenzaci.

„Rozhodně si ji zasloužíš,“ podotkl Záviš. „Kdyby nebylo tebe, počkali by si na mne ti tři rabiáti.“

„No a co?“ Medard se trpce usmál. „Chlap, který umí vyřídit stříbronosku za patnáct minut, by s nimi udělal krátký proces. Udělal jsi ze mne hlupáka.“

„Možná. Ale také jsem mohl skončit s kudlou v zádech. Ostatně, kdybych tě nepotkal, neměl bych příležitost si přivydělat.“

Ať už na věc nahlížel jakkoliv, mít skoro půl miliónu stálo za chvilku nepohodlí.

„Což mi připomnělo. Jak jsi dopadl ty?“

Místo odpovědi Medard ukázal vztyčený palec. „Oficiálně Hráč. Moje skóre všechny překvapilo. Nechci se chlubit, ale podle doktora mám výbornou afi-cosi.“

„Afinitu,“ napověděl mu Záviš nepřítomně. Kdyby tak člověk mohl Černodušnému věřit! Klidně mohlo být, že veškeré to plácání po rameni byl jen psychologický trik, jak zájemce motivovat, aby se ve Hře angažovali na hranici svých schopností.

„V každém případě,“ pokračoval Záviš, „jaký máš teď plán?

„Plán? Jít domů a večer se přihlásit do Hry. Co jiného?“

„Být tebou tak se zastavím v tělocvičně a nechám se proklepnout. Možná tě čeká překvapení.“

„V mém věku? Přestal jsem se dávno testovat. Každý výsledek byl horší a horší.“

Společnost svým občanům nabízela měření tělesné a duševní zdatnosti. Ovšem, většina bronzových a plastových se jim vyhýbala jako čert kříži. S postupujícím věkem se dostávaly na sestupující křivku, a proto soudili, že je lepší nedávat svá data k dispozici.

Neuvědomovali si, že korporátní umělé inteligence přímo vyřazovaly kandidáty s chybějícími nebo starými testy. Ne snad že by měl Medard velké šance, ale svou neochotou své výsledky aktualizovat si nevědomky pod sebou podřezával větev.

Ovšem, pro Medarda mělo nyní doporučení od Záviše velkou váhu.

„Proč bych tam měl chodit?“ zeptal se zvědavě a ukázal na své rostoucí břicho. „Víš, poslední dobou jsem trochu z formy.“

Než ale mohl Záviš odpovědět, všiml si, že k němu přistoupila neznámá dívka s kartónovou krabicí v ruce.

„Dovolíte, pane, abych vás ošetřila?“

Byla to vysoká kráska s dlouhými světlými vlasy a modrýma očima, oblečená v zářivě bílém tričku a kalhotách. Aniž by čekala na odpověď, rychle k němu klekla do trávy, bez ohledu, že taková akce musela na čisté látce zanechat stopy. Rychle ho prohmatala, donutila ho zakroutit zápěstím, zvednout nohy, a na okamžik se zarazila na starých neodstraněných jizvách, které se vinuly jako hadi pod jeho koleny a lýtkách. Žádný komentář ale nezazněl.

Nepatřičná ve své roli, zlatovláska měla štíhlé prsty, s růžovým lakem na nehtech, luxusní dámské hodinky na zápěstí a voněla decentním parfémem. Nic nenasvědčovalo, že jde o mladou ženu, která si běžně hraje na samaritánku a ošetřuje zraněné cizince.

„Mám regenerační injekci, která by vám měla pomoc,“ vysvětlila. „Zdá se, že ji potřebujete.“

„To není nutné.“

Zaskočený Záviš se okamžitě odtáhl. Ta poslední věc, ke které byl ochotný, bylo nechat si vnutit injekci od člověka, kterého neznal, jakkoliv lákavě ta nabídka zněla.

Dívku Závišova reakce překvapila a s odzbrojující naivitou mu ukázala průhlednou ampulku s označením RI-01 a injekční stříkačku zatavenou v plastu.

„Mám ji schovanou pro bratra,“ vysvětlila. „Je levná, ale pomáhá. Když si ji nevezmete, pochybuji, že odsud odejdete po svých.“

„To není vaše starost, slečno,“ odsekl Záviš nevlídně.

„Nebuď takový,“ ozval se Medard, který se tvářil rozpačitě. „Je to od vás velice laskavé, slečno, ale…“

„Nemusíte se bát,“ ujistila je dívka, aniž by pochopila, v čem je problém. „Studuju na zdejší lékařské fakultě. Vím, co dělám. Jsem tady s bratrem. Můžete se ho zeptat.“

Ukázala na mladíka, který stál za ní a upíral na Záviše ostražitý pohled. Byl skutečně na dívku podobný, ale jeho rysům chyběla ženská měkkost, takže působil strohým, skoro nepřátelským dojmem. Co hůř, na zádech nosil batoh, ze které trčela dřevěná násada, kterou mohl kdykoliv použít jako zbraň. I když jeho kůži chybělo zarudnutí typické pro uživatele supertonických nápojů, Záviš by si vsadil, že bratr i sestra nepocházejí z obyčejné rodiny.

Aby to nebylo všechno, po mladíkově boku stála další dívka, tentokrát černovlasá, ze které Závišovi naskakovala husí kůže. Snad ho poznamenal souboj s Xantipou Millerovou nebo mu bolestivá seance s doktorem Černodušným příliš rozjitřila nervy, ale měl pocit, že ji zná.

Na první pohled poznal, že černovláska nepochází ze stejných společenských kruhů jako sourozenci. Veškerá její elektronika patřila do nejlevnější kategorie, určené pro plasťáky; také její pleť působila přirozeně, bez nadpozemské dokonalosti drahé kosmetiky a potravinových doplňků, díky kterým se stříbrní a zlatí odlišovali od občanů nižší kategorie.

Ale i tak vynikala exotickým půvabem; to možná způsobilo, že jí sourozenci dovolili je doprovázet. Nebylo neobvyklé, že krásky z nižších vrstev bojovaly o příležitost následovat lépe situované vrstevníky a dostat se tak ke zdrojům, které by jinak nezískaly.

„Má sestra studuje medicínu,“ prohlásil mladík neutrálně. „Jsme Světlana a Juraj Trojákovi. Můžete nám věřit.“

Záviš v životě o rodině Trojákových neslyšel. Ostatně, bylo by divné kdyby ano, když v samotném městě žilo přes deset miliónů obyvatel. Juraj Troják se ale představil se samozřejmostí člověka, kterého zná každý.

„Opravdu?“ Záviš zalapal po dechu. „Ti Trojákovi? Jaká pocta, pane!“

Když mladík pochopil, že narazil na sarkasmus, trochu se začervenal. Jeho černovlasá společnice se lehce usmála, jako by ani necítila povinnost cítit se trapně za vůdce smečky.

„Myslel jsem,“ vysvětlil mladík a ukázal identifikátor občana-kandidáta, „že máme poctivé úmysly.“

„A vy se jmenujete jak?“

Záviš se nedokázal odtrhnout od černovlásky. Nemohl ji znát, rozhodně ne – musela být mladší o patnáct let mladší než on, ale i tak měl pocit, že s někým jako ona zažil něco důvěrného, něco velice intimního. Když se jí ptal na jméno, ozvalo se v něm záchvěv minulosti, ostych mladíka, který touží vyloudit telefonní číslo z pěkné spolužačky.

„Márová Gabriela,“ řekla černovláska klidně. „Občan-kandidát. Studentka chemie. Máte pěkné modřiny, pane.“

„Velehradský Záviš,“ natáhl k ní formálně ruku, aby jí potřásl. Přijala ji a mírný údiv, který se mihl na její tváři nepramenil ani tak ze strachu z infekce, jako spíš z nečekaně přátelského pozdravu. Zatímco injekci od Světlany Trojákové odmítal, jí se představil. Aby zahladil své faux pax, Záviš podal ruku i ostatním. Nikdo z nich neprojevil větší nadšení, že se právě seznámili se stříbrným, dokonce ani Gabriela Márová ne.

Vyvádí mne z míry! pomyslel si Záviš. Jiná by za šanci seznámit se se mnou prodala vlastní rodiče.

V jeho světě intrik přítomnost takové osoby vzbuzovala ostražitost, nikoliv romantické představy. Dobře věděl, že lidé, kteří by se mu chtěli dostat na kobylku, se mohou dostat k jeho psychologickému profilu. Vybrat mladou ženu, na kterou by podvědomě reagoval, nebylo složité. Měl vždycky slabost pro tento jižanský typ s nazlátlou pletí. Jako Evropan trpěl předsudky o tom, že být opálený znamená být zdravý a atraktivní.

„To by bylo!“

Ve svém zamyšlení přehlédl, že Světlana Trojáková mu píchla injekci do paže.

„Já nic nedovolil,“ zavrčel a chytil ji za zápěstí, až vykřikla bolestí.

„Okamžitě ji pusťte!“

Její bratr reagoval pohotově, až příliš pohotově. Z batohu na zádech vytáhl něco, co vypadlo jako násada ke smetáku. Při bližším zkoumání, Záviš rozpoznal dřevěný meč, se kterým sportovci cvičili východní druhy šermu. Bratr, který brání sestru? Jaké staré klišé!

Pokud šlo o něj, měl jasno. První-Spořitelní se rozhodla vybrat dluh, který u ní měl. Ta, která se jmenovala Světlana, měla vyprovokovat potíže a ošetřit ho pod vhodnou záminkou. Bůh ví, co mu vpravila do žil. Možná sedativum. Nakonec, jak jinak někoho na ulici omámit než s dobrými úmysly? Černovlasá Gabriela sloužila jako rozptýlení – typ, kterému by věřil, protože na sobě nemá auru stříbrných, natož zlatých. Prosté děvče z poctivé neambiciózní rodiny.

Bude se dívat, jak mne budou mlátit? Vždycky se dívala. Ona byla taková! Někoho podobného už potkal, ale nevybavil si kdy a kde.

Gabriela v něm vyvolávala řadu vzpomínek, které nedávaly smysl. I kdyby První-Spořitelní s ním hodlala zatočit, sotva by postupovala tak rafinovaně, aby zasáhla i jeho podvědomí. Její manažeři se podobali Xantipě Millerové. Vždycky plánovali přímo, bez zbytečných kudrlinek. Když na něj křičeli, že ho zničí, sotva by je napadlo kutat v dávno pohřbené minulosti.

„Omlouvám se, Juraji,“ řekl a uvolnil Světlanu ze svého sevření. Dbal, aby oslovil mladíka jménem a sledoval jeho reakce, připravený kdykoliv zlatovlásku strhnout na sebe jako štít. Už po druhé se Juraj Troják začervenal. Pak schoval za záda cvičný meč.

„Já se omlouvám, pane Velehradský. Sestra měla počkat na vaše povolení. Ale ona už je taková od přírody. Ráda pomáhá slabým a zraněným.“

Poslední slova pronesl se známkou zřetelného nesouhlasu, jako by se bál, že si před ostatními zadá. No ovšem, pomyslel si Záviš. Soucit je slabost.

„Je mi líto, slečno Světlano,“ řekl měkce. „Na svou obhajobu musím poznamenat, že by mne nepřekvapilo, kdyby se mne jistá korporace nepokusila zdrogovat na ulici. Víte, jak to chodí.“

„V nejmenším netuším,“ odvětila Světlana klidně, pozoruhodně málo dotčená chvilkovým dramatem. „Kolik vidíte prstů, pane Velehradský. Všimla jsem si, že jste dostal ránu do hlavy. Můžete mít otřes mozku.“

„Pochybuji. Dostal jsem slabou ránu v mezích mé tolerance.“

„Vy to poznáte?“ zeptal se Juraj překvapeně a s kapkou obdivu. „Musíte mít své zkušenosti, že?“

„Mluvíte oba nesmysly,“ napomenula je Světlana. „Nikdy byste neměl zranění mozku podceňovat, pane Velehradský. Mimochodem, když celá ta bitka začala, mluvil jste o nespavosti. Jeden můj profesor se věnuje poruchám spánku. Můžu vám na něj dát kontakt.“

„Není třeba.“

Závišovi se napůl líbilo a napůl ho rozčilovalo, jak se o něj stará.

„Vyléčil spoustu pacientů, aniž by je zdrogoval a předal korporacím,“ poznamenala Světlana štiplavě. „Ostatně, velice ráda bych vám doporučila i nějakého psychiatra. Mluvím naprosto vážně, nemusíte se šklebit. U stříbrných a zlatých občanů se stihomam vyskytuje často.“