Běž pryč, Jakube!

„Povězme, že nemám rád policii,“ odvětil Záviš klidně. „Pustím jí rád žilou, třeba i ve váš prospěch. Mimochodem, předpokládám, že vám o mně pověděla roztomilá Xantipa Millerová.“

„Kdo jiný! Byla úplně nepříčetná a bez sebe strachy. Proč?“

„Vaše jméno jsem slyšel poprvé, když mne obvinila, že jistá slečna Lýdie na ni nasadila provokatéra, čili mne.“

„Tohle nezmínila, ale nepřekvapuje mne to. Koho jiného by také obvinila, že?“

Lýdie zřejmě předpokládala, že se Záviš v její situaci orientuje lépe, než byla pravda.

„Tuším, že zpanikařila ve chvíli, když zjistila, kdo jsem a čím se zabývám,“ pokračoval Záviš klidně.

„Docela jste ji vyděsil,“ přiznala Lýdie. „Máte pozoruhodnou reputaci, pane Velehradský. Ale není naše Asfaltová-Cestovní pod úroveň člověka, který těžce poškodil zájmy První-Spořitelní?“

„Zklamu vás, korporace jako korporace. Ale jsem rád, že mne nepodceňujete. Proto vám položím další otázku.“

„Sem s ní.“

„Opravdu věříte, že bych si zasloužil svou reputaci, kdyby prosťáček jako Xantipa Millerová dokázal přijít na to, že jdu po korporaci, pro kterou pracuje?“

Lýdie nebyla hloupá. „Chcete mi namluvit, že jste na ni narazil náhodou, a další náhodu jste se dnes vyskytl tady, abyste mi zachránil život?“

Záviš potřásl hlavou.

„Nezachránil jsem vám život. Bránila jste se dobře. A ve chvíli, kdy by vám došlo, že můžete utéct, byste byla mimo nebezpečí. Ti tři břídilové vám nemohli ublížit.“

„To si myslíte vy,“ řekla Lýdie trpce. „Když jsem uviděla ten nůž, v hlavě jsem měla prázdno.“

V té době už bylo po všem. Policejní auto si odváželo pachatele, stejně jako výpovědní záznamy očitých svědků. Na místě zůstal jen Jakub Lízal, který se neodvažoval přiblížit, ale také ne odejít.

„Běž pryč, Jakube,“ křikla na něj Lýdie. „Dneska nemám náladu řešit tvoji práci.“

„A zítra, slečno ředitelko?“

„Zítra také ne,“ řekla Lýdie rozhodně. „Už nikdy. Najdi si někoho jiného. My dva jsme spolu skončili, rozumíš?“

Lýdie mluvila klidně, bez předchozího rozhořčení.

„Měl by být rád,“ poznamenala pak. „Nikdy nepochopil, že nejsem druh korporátní princezny, která by mu mohla nebo chtěla pomoct v kariéře. Skutečně na vás udělal dobrý dojem?“ obrátila se na Záviše.

„Byl to úžasný pocit,“ přiznal ten otevřeně. „Hleděl na mne jako bych byl jeho bůh. Ať jsem řekl sebevětší blbost, on si ji hned zapisoval.“

Záviš si dal záležet, aby mluvil tak, aby Lýdie slyšela jen, co se jí líbilo. Jestliže neměla Jakuba Lízala ráda, pak jemná ironie na mladíkovu adresu se jí musela zamlouvat.

Ale tady narazil.

„Jste vážně profík,“ řekla Lýdie uštěpačně. „Ještě chvilku a uvěřím, že jste můj nejlepší přítel. Kdybych teď obrátila a tvrdila, že ten strašpytel není tak špatný, co bych asi slyšela?“

„Že i přes své chyby má před sebou skvělou budoucnost,“ opáčil Záviš, aniž by se obtěžoval předstírat, že neví, o čem mluví. Tyhle chytré holky se nakonec napálí samy, pomyslel si s despektem.

„A kdybych vás požádala, abyste byl se mnou upřímný. Co pak?“

„Pověděl bych, že kdyby nebylo té krabičky ve vašem kufříku, neztrácel bych s vámi čas.“

Tohle Lýdie nečekala. Ale zelené liščí oči zůstaly soustředěné, nevyvedené z rovnováhy. Záviš začínal mít pocit, že ztrácí půdu pod nohama. Euforie, kterou od rána cítil, znásobená účinky Žhavého ohně vyprchávala, stejně jako primitivní extáze vyvolaná ještěří přítomností. Místo nich nastoupila důvěrně známá únava, způsobená dlouhodobou nespavostí.

„Vy tvrdíte, že jediné, co vás zajímá, je má krabička,“ zeptala se Lýdie.

„Ano.“

„Proč?“

„Byla jste uvnitř?“

„Ne. Mám tu věc u sebe týden, ale neměla jsem chuť se jí zabývat. Proč je pro vás tak důležitá?“

V její otázce zazněl zvláštní podtón. Záviš si byl skoro jistý, že není jediný, kdo se o Lydiinu vstupenku do Hry zajímá. Kdo jsou ti další lidé?

„Vás? Myslíte konkrétně mne?“ optal se.

„Ne, myslím vás, takzvanou elitu,“ odpověděla Lýdie vážně. „Můj otec, můj nevlastní bratr, včera Xantipa Millerová a teď vy. Neumím si představit horší kandidáty pro virtuální radovánky. Nejste všichni děsivě zaměstnaní?“ zeptala se trpce.

„Já rozhodně ne,“ ujistil ji s matným úsměvem. Začínal mít problémy se soustředit na rozhovor. „Má živnost jde poslední dobou od desíti k pěti.“

„Všimla jsem si,“ podotkla Lýdie suše. „Xantipa mi ukazovala vaše fotky, když měla svůj malý hysterický záchvat. Vypadal jste na nich jako poslední plasťák, ovšem zdravě. Dnes vypadáte šik, ale na umření.“

„Jsem v naprostém pořádku.“

Malá víla, která se vynořila z malého obláčku, mu poklepala na čelo kouzelnou hůlkou: „To tedy rozhodně nejste,“ upozornila ho důrazně. „Podle mých monitorovacích funkcí vám rychle klesá tlak. Za chvíli se složíte. Objednala jsem taxíka, tak se rozlučte s vaší novou kamarádkou a zkuste vydržet domů.“

„Jistě.“

„Jistě co?“ optala se Lýdie a zkoumavě si ho prohlížela.

„Mluvím se svou malou vílou,“ odpověděl, čímž si vysloužil další nevěřícný pohled.

„Máte halucinace, pane Velehradský?“

„Ne, ta věc,“ ukázal bezmocně na svou chytrou čelenku. Opakovala se situace, kterou zažil ve Hře, kdy ztratil schopnost se vyjadřovat. Pouze ještěrovo primitivní vědomí ho drželo na nohách, vyšší části jeho mozku se postupně odpojovaly.

„Jste v pořádku?“ opakovala Lýdie. „Jste v pořádku?“

Ne, nebyl v pořádku, a vlastně nebyl ani zcela při vědomí.

„Hodné zvířátko, hodné zvířátko, nekousej, ty mrcho,“ zaslechl ještě malou vílu, jak se pokouší domluvit s ještěrem, ale to bylo vše.

---

Když se vzpamatoval, zjistil, že leží ve své vlastní posteli, do které se dostal neznámo jak. Jeho chytrá čelenka neležela poblíž, proto neměl možnost se zeptat malé víly. Z kuchyně, za zavřenými prosklenými dveřmi, se ozývalo řinčení nádobí, takže si s hrůzou uvědomil, že je s ním někdo v bytě.

Tohle už nebyla otázka jeho obvyklé paranoiy, ale přímé rozboření poslední bašty odporu. Záviš vždycky žil sám a nikdy ve svém bytě neměl návštěvu. Se svými klienty a známými se setkával výhradně na neutrálních území a vždycky si dával záležet, aby mezi ním a ostatními zůstávala zdvořilá a pevná zeď.

Kdo je to? pomyslel si. Jak jsem se sem dostal? Selhaly biometrické zámky?

Někdo ho vysvlékl a sako včetně vázanky úhledně poskládal na dřevěnou židli u postele. Pod ní ležely jeho černé kožené boty.

Alespoň nejsem spoutaný, pomyslel si s úlevou a pokusil se pohnout, aby vzápětí vrazil hlavu zpět do polštáře. Nač mne spoutat, když stačí nadrogovat? napadlo ho.

V té chvíli se otevřely dveře vedoucí do kuchyně a do ložnice vešla Lýdie Krajcarová. Musela se právě osprchovat, soudě podle zplihlých vlasů a setřepaných kapek na zlatavé kůži ramen. Byla oblečena do Závišova županu, toho samého, ve kterém včera uvítal poslíčka Herního Centra.

V ruce držela malou lékarničku a nanášela si obvaz na ruku, na které měla stopy po hlubokém kousnutí. Pak si posloužila regenerační injekcí ze Závišových zásob a zvědavě se rozhlédla.

„Už jste vzhůru?“ zeptala se, když si všimla, že ji pozoruje. „Myslela jsem, že je po vás. Je skoro šest hodin odpoledne. Chcete něco na pití?“

Šest hodin odpoledne? Musel jsem zkolabovat před jednou. Skoro pět hodin mimo? Není divu, že se tady zabydlela, napadlo ho a snažil se potlačit nechuť, kterou cítil nad jejím vpádem.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Sama nevím,“ pokrčila rameny. „Když jste se začal potácet, přijížděl taxík, který jste si objednal. V té chvíli jste trochu řádil.“

„Řádil?“

Ukázala na svou pokousanou ruku: „Jako zvíře postižené vzteklinou. Kdybyste mi nezachránil život, nechala bych vás na ulici. Naštěstí jste rychle odpadl.“

„A jak jsme se dostali sem?“

„Vaše umělá inteligence kontaktovala tu moji. Máte velice oddanou malou vílu. Pečlivou a starostlivou. Musel jste mít štěstí při nákupu.“

Mluvila poněkud trpce, jako někdo, koho při koupi chytré čelenky napálili.

„Omlouvám se, že jsem vás pokousal,“ nadhodil lehce - jako by se rozumělo samo sebou, že civilizovaní lidé občas někoho kousnou. Všiml si, že Lýdie zvedla obočí, ale dále téma nerozváděla. „Jak jste se dostala přes biometrické zámky?“

„Hádejte.“

„Netuším,“ pokrčil rameny a předstíral, že mu na odpovědi nezáleží. „Prozraďte mi to, prosím. Malé víle jsem zakázal přístup k domovním zámkům.“

„Nebuďte tak napjatý.“ Lýdie si ho zkoumavě prohlížela.

Odbornice na řeč těla, uvědomil si. Čtení těla přicházelo a odcházelo z módy v pravidelných intervalech. Přicházelo s fanfárami, které vytrubovaly naprostou převahu nad obchodním partnerem. Odcházelo tiše, jako vše, co neumí splnit tvrzení vlastní reklamy.

Nikdo vám už nebude lhát!

Tolik hlásaly bombastické letáky, většinou vyšperkované nejnovějšími novinkami z oborů psychologie a umělé inteligence. Proto důležitá jednání byla vedená bez chytrých AI pomůcek, kde lidé zůstávali odkázáni sami na sebe a jejich schopnosti číst soupeře stáli za starou bačkoru. Ovšem, existovali přirození talenti, vzácné bílé vrány, které v lidech uměli číst jako v knize, zejména když dostali pečlivé proškolení.

Pokud Lýdie byla jednou z nich, pak měl Záviš problém.

„Mám řadu nepřátel,“ vysvětlil. „Otázka bezpečnosti je pro mne důležitá. Můžete mi prosím odpovědět?“

„I pro mne je otázka vlastní bezpečnosti důležitá,“ odpověděla Lýdie klidně a nespustila z něj zelené oči. „Dnes se mne někdo pokusil zabít.“

„S tím nemám nic společného.“

„Samozřejmě že ne,“ opáčila. „Kdybyste měl, určitě byste mi to řekl. Čestný muž jako vy.“

Z kapsy vytáhla chytré brýle AICHAT, které Záviš včera štítivě schoval do poslední zásuvky, aby mu nic nepřipomínalo plesnivý nádech antivirového exercismu v režii malé víly. Otřásl se odporem, jak si představoval zelený jed, který protéká přes Lýdiiny čistě umyté prsty a vypaluje si cestu do pórů a vlásečnic.

„Odložte to!“ vykřikl. „Dejte to svinstvo pryč!“