Budu muset drahou máti najít sama

„Nejsem žádný tajný agent,“ začal Medard, „takže nečekejte ode mne nic zvláštního. Když jsem utekl Olze Kubaljakové, moje dobrodružství skončilo. Díky obleku, který mi obstarala tady Světlana, jsem neměl problém infiltrovat …“

„Cože jsi neměl?“ optal se Záviš.

„Problém infiltrovat,“ zopakoval Medard zaraženě. „Tak mluví tajní agenti, ne?“

„Laura ho nakazila,“ přispěchal na pomoc Juraj a začervenal se. „Jeho žena sleduje moc špatných filmů. Používá slova jako infiltrovat, perimetr nebo extrakce rukojmích.“

„Budu si je muset najít ve slovníku,“ zamumlal Záviš a Světlana se rozchechtala.

I jeho vtipy pochopí rychleji než já, mrcha! pomyslela si Lýdie zklamaně, které pozdě došlo, že tajnými agenty naráží Medard na potížisty a provokatéry.

Ona sama o Závišově povolání neměla valné iluze. Stále obě skupiny považovala za špínu svého stříbrného světa, něco jako mrchožrouty v divočině.

„Hrobaříci čili Nicrophorus,“ zamumlala pro sebe.

„Ano, má drahá?“ zeptal se Záviš vlídně. „Co je s nimi?“

„Zahrabávají mrtvá zvířata, na kterých kladou vajíčka; larvy se živí rozkládající se tkání.“

„Malá výprava do Lištiččina světa hmyzu?“ zeptal se přívětivě. Naštěstí nepochopil, že v jaké souvislosti si na hrobaříky vzpomněla. Lýdie si s hrůzou uvědomila, že Lištiččina záliba, která vystrkuje růžky z podvědomí, ji děsí víc než cizí ruka na stehně.

Se zaťatými zuby povolila kolena, aby Světlanu pobídla. Medard náhle nevěděl kam s očima, i Juraj se slušně odvrátil, pouze Záviš ji nepřestal sledovat.

„Dobré?“ zeptal se.

„Fantastické!“ odvrkla skrz zaťaté zuby. I přes jisté nepohodlí se jí zamlouvalo, že má jeho nedělenou pozornost.

„Medarde, prosím,“ řekla pak. „Vikomtesa a Libuše. Všichni jsme napjatí, jak sis vedl. Zatím jsme pochopili, že jsi pouklízel,“ dodala jedovatě. „Tím sis jistě vyhlodal cestičku do jejího srdce jako dirofilaria immitis.“

„Kdože?“

„Srdeční červ,“ vysvětlila Gabriela, která občas prolistovala knihy, ve kterých si Lištička libovala. „Většinou parazituje na psech.“

„Výborně, slečno Gabrielo.“

Lištička se prodrala do popředí, aby dívku pochválila a (k Lýdiině zklamání) se hned vrátila zpět. Zůstal po ní hmatatelný pocit zadostiučinění nad snaživou studentkou.

„Správně,“ řekl Medard, aby nalezl ztracenou niť. „Nechci se chválit, ale vikomtesa mi důvěřuje. Pokud jde o Libuši, obávám se, že se ztrácí. Z těch dvou je vikomtesa životaschopnější, pokud mi rozumíte.“

„Co myslíš?“

„Libuše vnitřně odumírá,“ vysvětlil Medard. „Pochopte, to není nic, co Lýdie popisovala u velmistra Devíti draků, žádné uzurpování těla, jak varují korporace. Libuše prostě odmítá vylézt na povrch a vikomtesa nemá na výběr než být u kormidla.“

„Nám vikomtesa vyhovuje,“ poznamenal Záviš klidně. „Pokud správně rozumím přísaze, kterou složila, jakmile ji zachráníme, získáme ji na svou stranu, ji samotnou i majetek, který vlastní. To není špatný obchod.“

„Ona se prostě ztrácí,“ trval na svém Medard, který si odmítal přiznat, že potížistovi na blahu Libuše Ťavolové nesejde. „Jako by páchala sebevraždu, nechává se převálcovat druhým já. Chápete?“

„My tomu rozumíme,“ ujistila ho Světlana klidně. „Ale některým z nás taková situace vyhovuje. Že, Vaše Krutosti?“

Záviš se nenechal vyvést z míry.

„Vinen ve všech bodech obžaloby,“ ušklíbl se, jako by se zlatovláskou sdílel jakýsi zvrácený žert, kterému rozuměli jen ona a on. „Ale ne každý je jako já.“

Ti dva nabízejí tomu chudákovi iluzi, že my ostatní nejsme necitlivá a lhostejná monstra, uvědomila si Lýdie. Kromě Medarda nikomu z nás na osudu Libuše Ťavolové nesejde. Ale v zájmu další spolupráce musíme předstírat kapku lidské účasti.

„Samozřejmě, že jí pomůžeme,“ prohlásila rychle. „Ale vikomtesa potřebuje naši pomoc rychleji. Jak je na tom?“

„Otrokáři ji drží nadrogovanou v jednom ze svých domů. Vikomtese se podařilo vyhlédnout z klece a poznala několik létajících ostrovů. Víme, kde ji přibližně hledat.“

„Nadrogovanou?“

„V Červánkovém Městě platí přísný zákaz prodeje občanů s rozvinutým plamenem! Vikomtesa má nárok na titul ctěná; navíc absolvovala akademii, kde studuje má mladší dcera. Držet ji na prodej je plivnutí do tváře velectěné paní gubernátorky! Ti lotři mají zatracené koule. „

Slova se chopil baron z Mechového kopce, který už možná neuměl vydržet Medardovo tápání. Zachmuřeně pokračoval. „Kdybych neslyšel od své dcery o obchodech klanu z Podlubí a Mrzce, nikdy bych nevěřil, že se najdou takoví ničemové, co se odhodlají prodat i lidi našeho postavení. Takové zrůdy je třeba vymýtit.“

„Kdežto vy, drahý barone, dodržujete gubernátorčiny zákony do písmene,“ ozvala se Světlana pichlavě.

„Nikdy jsem nepochopil, proč bych nemohl krmit monstra lidskými paměťovými krystaly,“ odtušil baron nevzrušeně.

„A tihle otrokáři zase nechápou, proč by nemohli prodat naši milovanou vikomtesu,“ opáčila Světlana. „Co jim hodláš vyčítat? Neříkali nakonec i staří bojaři, že bůh je vysoko a car daleko? Proč brát ohledy na velectěnou gubernátorku, že ano?“

„Tak nějak,“ zamumlal baron rozpačitě.

„Mne by zajímalo,“ ozvala se Gabriela, „proč vikomtesu jednoduše nezabijí? Podle Kudlanky se dá její paměťový krystal střelit za slušnou cenu. A krystal schováš lépe než živé zboží.“

„Netuším,“ přiznal baron.

„Pokud smím promluvit…“

Lištička se opět prodrala do popředí, uctivě se uklonila a se sklopenou hlavou čekala na pokyn, zda může pokračovat.

„Ano?“ vybídl ji Záviš.

„Tato nehodná osoba,“ promluvila Lištička, „má malé povědomí o náležitostech našeho světa.“

Samozřejmě, bylas pouhou mistryní ve významné sektě, nikdo důležitý, pomyslela si Lýdie a litovala, že nemá vládu nad tělem, aby mohla protočit panenky. Kde jsi přišla k té orientální skromnosti?

„I naše sekta často kupovala osoby pro šlechtitelské záměry,“ vysvětlila Lištička. „Paměťový krystal, jak je všeobecně známo, drží informace pro jedno čtení. Pro genetický vzorek se lépe hodí živý organismus, samice nebo samec s funkčními reprodukčními orgány. I já sama jsem dcerou šlechtice, kterého má sekta držela v zajetí, aby oplodnil vhodné ženy s nadprůměrným potenciálem. Můj rodokmen,“ dodala pyšně, „lze vysledovat ke dvěma vznešeným klanům - mou matku sekta koupila velmi výhodně na trhu otroků v jiném městě.“

„Eugenika a šlechtitelské programy,“ odfrkla si Světlana. „I můj velekněz se zdá být nezdravě posedlý matkou naší Kopretiny. Neustále se na ni vyptává. Mimochodem, barone, nechtěl bys promluvit na toto téma? Velekněz je starý nemrava, ale myslím, že je na stopě něčemu důležitému.“

Spolu s ostatními, Medard zvědavě pozoroval svou levou ruku, ale ta se nehnula, známka, že baron nehodlá vystoupit na veřejnosti.

„Oč jde?“ zeptala se Lýdie.

„Otec má tajemství,“ ozvala se Gabriela, za jiných okolností baronovo poslušnější dítě. „Dcery Černoboga se vysoce cení pro svůj genetický potenciál. Baron z pohraničí a jedna z nich zní jako nepravděpodobná mesaliance.“

„Nejen to,“ přidal se Juraj, který až doteď mlčel. „Rodinné silové techniky jsou výjimečné - až příliš, obávám se. V kasárnách je všichni obdivují - teď, když jsem jim udělal reklamu,“ dodal rozpačitě. Stejně jako Světlana, i on měl potíže létat pod radarem.

„Pokud jde o baronovu první ženu,“ pokračoval horlivě, „i má Revizorka o ní dělala záhadné narážky. Považovala její genetický odkaz za hodnotnější než odkaz nynější baronky Sylvie.“

„Hm!“

Gabrielin nespokojený výraz neunikl Lýdiině pozornosti.

Nejsem tedy jediná, která se Světlanou soutěží, pomyslela si potěšeně.

Poctivě pracovala na tom, aby si k dvojjediné Gabriele našla cestu, ale nebylo to o nic snazší než se prodírat do Závišova srdce. Jedna Gabriela byla příliš chladná a neosobní, druhá zase příliš trhlá a nerozumná.

Jako pokoušet se milovat dva netvory, pro které zůstávám nezajímavá, pomyslela si. V jejich přítomnosti si připadám všední a normální. Proč bych u všech všudy měla toužit po lásce? Jako husička ze sladkobolného plasťáckého seriálu?

„Pokud baron nechce hovořit o svém rodinném životě, nenuťme ho,“ prohlásila chladně. „Jistě nám netají nic, co by mohlo Šest společníků poškodit.“

Tak zjevné obvinění s Medardem trhlo, ale bylo těžké rozeznat, komu jeho výraz patří, zda baronovi nebo plasťákovi.

„Až přijde čas, všechno se dozvíte,“ řekl pak baron důstojně. „Děkuji, slečno Lýdie, za shovívavost a projevenou trpělivost. Rád bych v té věci mlčel. Alespoň prozatím. Ne ze zlého úmyslu, pochopte. Jde o citlivou záležitost.“

Světlana stiskla Lýdiino stehno a rozesmála se jako tisíc zvonků. „Neobtěžuj se, barone. I když je přiznání polehčující okolnost, škodu jsi napáchal.“

„Jakže?“

„Potvrdils, že existuje tajemství. Jak hnusné a předvídatelné klišé! Je ne peux pas le supporter, même en faisant un effort. Je matka naší cudné Kopretiny a válkychtivého Žaluda královského původu?“

„Cože?“

Zaražený baron nesnášel náhlé francouzské výrony o nic lépe než ubohý Medard.

„Prý to nedokáže snést, i kdyby se snažila,“ vysvětlil Juraj v roli překladatele. „Ne snad, že by se snažit chtěla nebo hodlala.“

„Sám nevím, kdo ta žena byla,“ přiznal baron. „Klidně by královský původ mohla mít,“ přidal s kapkou samolibosti a jakousi tajenou nechutí. „Nikdy mi o sobě moc neprozradila. Sotva se naše děti narodily, ona zmizela.“

Z řeči jeho těla Lýdie poznala, že mluví až příliš uvolněně. Tohle není tajemství, která se snaží skrývat, uvědomila si. Pak tedy musí jít o jeho silové techniky.

Ke stejnému závěru došla i Světlana, protože dokonale ztratila zájem (ji fascinovali lidé, nikoliv jejich nástroje) a vrátila se k masáži neochotného stehna.

„Oh là là, en effet!“ slyšeli ji mumlat. „Budu muset drahou máti najít sama. I má Kopretina je na ni zvědavá.“