Intelektuální rozkoš k nezaplacení?

„Vzkaz? V žádném případě,“ lékař ukázal na motto, které viselo nad dveřmi přijímací kanceláře.

Nemluvím, sloužím.

„Stát se součástí Hry znamená zachovat tajemství. To platí pro všechny, co jsme tady.“

Když lékařovo gesto zahrnulo i Záviše, Záviš se ušklíbl. „Rozumím. Žádné vzkazy.“

„Přesně tak. Co si tady řekneme se nesmí dozvědět veřejnost. Připomínám, že vstupem do této místnosti jste se zavázal k mlčenlivosti.“

Na vousáčově letáku, který Záviš zběžně prostudoval, bylo drobným tiskem uvedena řada závazných podmínek, mezi nimi pravděpodobně i tato. O další důvod, proč se nezaplést se soukromým sektorem. Korporátní právníci nedostávali své platy za přehlížení drobných prohřešků. Kdo se provinil, musel zaplatit.

„Pokračujme,“ řekl Záviš s hořkým pocitem, že spadl do předem nastražené pasti. „Když už jsem tady, dokončeme, co je třeba dokončit.“

Starší sestra, která do teď byla jako na trní, cítila, že přišla její chvíle. S vítězoslavým pohledem pastýře, který vítá zatoulanou ovečku, se posadila do otáčecí židle.

„Jméno?“

„Záviš Velehradský.“

„Věk?“

„Třicet šest. Poslyšte, sestro, tohle si můžeme odpustit,“ podotknul Záviš a podal jí střibrnou známku, kterou si stáhl z krku. „Tady máte můj identifikátor. Jsem si jistý, že o mne vaše systémy ví víc než já sám.“

„Souhlasíte tedy se zpracováním vašich dat?“

„Zbývá mi snad něco jiného?“ odpověděl Záviš neurčitě. Existovala celá řada kliček, jak obelstít korporátní právníky. Ve chvíli, kdy sestra použila jeho známku, aniž by si vyžádala jeho výslovný souhlas, smlouva mezi ním a Hrou byla napadnutelná.

Bylo víc než jisté, že veškerý rozhovor se zde nahrává, jinak by se možná lékař choval jinak, méně ostražitě a tajemně. Pokud by se někdy Záviš rozhodl vzepřít korporací za Hrou, měl jistou, byť nepatrnou šanci, kdyby se odvolal.

Chyba podobného ražení, pokud by ji někdo objevil, by znamenala konce ženy v korporaci, a vzhledem k jejímu věku i konec její bronzové známky. Záviš se podíval na lékaře a všiml si, že muž se nadechuje, aby ji upozornil. Když zaznamenal Závišův upřený pohled, rozmyslel se.

„Vždycky je dobré,“ poznamenal lékař, „když mezi námi nedojde k nedorozumění, pane Velehradský. Jsem doktor Černodušný.“

Na představení dvou zdravotních sester nedošlo. Pokud by došlo na lámání chleba, lékař byl připravený je obětovat. Proč mu tolik záleží, aby byl se mnou za dobře? divil se Záviš. I kdyby byl placený za počet uzavřených smluv, neříkejte mi, že zájemců schopných vstoupit je tak málo?

„Budeme spolu v pravidelném kontaktu,“ podotkl lékař. „Možná byste měl vědět, že čím dříve vstoupíte lépe do Hry, tím lépe pro vás. Získáte velmi exkluzívní postavení. Prosím, snažte se nic nepodcenit.“

Nic nepodcenit? Záviš začínal chápat, že se zapletl do sítě jemných náznaků, oblíbené hry mezi těmi, kteří byli vázáni mlčenlivostí, ale zoufale toužili druhou stranu varovat.

„Předpokládám, že Hra může klást na vysoké nároky na své uživatele.“

Lékař potřásl hlavou: „Samozřejmě ano. Ale nemusíte se bát. Vaše zdraví nic neohrozí. Právě naopak.“

Proč bychom tedy měli být v kontaktu? divil se Záviš. Jeho předpoklad, že lékař chce získat body na častých prohlídkách, se nepotvrdil.

„Nesmíte se na Hru dívat jako na volnočasovou kratochvíli, Záviši. Můžu vám říkat Záviši?“

„Pokračujte, doktore,“ kývl Záviš. Vzpomněl si, že lidé ve frontě mluvili o penězích. Oč tady jde? Chce snad ode mne kupovat virtuální předměty? Zdálo se, že lékaře jeho nechápavost znervózňuje.

„Hra nabízí obrovský neprozkoumaný svět, Záviši,“ nadhodil. „Možná se budete divit, ale mohou se objevit cenná překvapení. Copak se neříká, že objevovat nové věci je intelektuální rozkoš k nezaplacení?“

Cenná překvapení a k intelektuální rozkoš nezaplacení? Klíčová slova ukazovala na zisk, který souvisel s čímsi, co bylo možné nalézt ve Hře. Jde o předměty nebo o informace? Jestliže lékař neměl přístup do Hry samotné, přinejmenším prozatím, k čemu by mu byly virtuální předměty?

„Zdá se, že vás Hra fascinuje, doktore.“

„Nesmírně,“ řekl lékař s úlevou. „Věřte mi, že jde o počin tak revoluční, že si jeho dosah neumíme ani domyslet. Rozhodně nic nepodcenit,“ zopakoval důrazně.

„V tom případě doufám, že mi poskytnete pár tipů gratis. Nerad bych se spálil. Vy mi přijdete jako zasvěcená osoba.“

„Ne příliš zasvěcená,“ povzdechl si lékař. „To vy budete mít příležitost naučit se víc v první linii.“

Takže chce informace! uvědomil si Záviš. A ty informace mu stojí za obcházení korporátních pravidel. Co může být na Hře tak zázračného, že kvůli ní riskuje svou kariéru?

Bylo jisté, že žádná ze sester netuší, že zde dochází k tajné dohodě. Starší sestra svědomitě vyplňovala formuláře v počítači, zatímco mladší připravovala obrovské polstrované křeslo se změtí kabelů a sond.

„Pane Velehradský,“ ozvala se nervózně, když skončila. „Můžu vás poprosit? Budete se muset svléct do spodního prádla.“

„Beze všeho.“

V dnešní době, kdy si lidé zvykli trávit čas ve virtuální realitě, se nedokonalá lidská těla považovala za tabu. Málokdo by se ochotně svlékl před cizíma očima a málokdo by takový pohled snesl, aniž by měl nutkání se nadavovat.

Těžko určit, kdo zakoušel větší rozpaky. Zda Záviš, když se musí svléct, nebo mladá sestra, pravděpodobně příliš navyklá na dokonalé postavy korporátních princů a princezen, o kterých možná potají snila.

„Pane Velehradský,“ vykřikla šokovaně, když na něj připojovala první sondy. „Vy máte jizvy. Proč?“

„Nehoda,“ zalhal Záviš pohotově.

„Nemyslela jsem, jak jste k nim přišel,“ řekla mladá sestra naivně. „Nechápu, proč jste si je nenechal odstranit. Máte stříbrnou známku, nebo ne?“

V očích veřejnosti, a zejména v očích majitelky bronzové známky, byla stříbrná známka něco jako požehnání, jako nahlédnutí do zlatého světa bohů a bohyň. Být stříbrným občanem a mít zároveň jizvy, které by mohly urazit delikátní útlocit vyšších bytostí se rovnalo smrtelnému hříchu. Možná ale mladá sestra neuměla pochopit, proč by Záviš neměl využívat privilegia, která přicházela s jeho postavením do poslední kapky.

„Jizvy mi nepřekážejí,“ zabručel Záviš, když se posadil do polstrovaného křesla. Přes kotníky a zápěstí mu sestra přehodila popruhy, stejně tak kolem pasu, stehen a paží. V konečnému důsledku se nedokázal pohnout.

„Snášíte dobře bolest?“ zeptal se ho lékař náhle.

„Bolest?“

„Obávám se, že zkouška, kterou se chystáte podstoupit, bude drobet nepříjemná.“

„Jistě jste mne chtěli upozornit dříve,“ ušklíbl se Záviš. „Takhle bych řekl, že jste čekal, dokud se nebudu moci utéct.“

„Lidé mají k bolesti vyhraněný vztah,“ podotkl lékař. „Vyhýbají se jí. Není ve vašem zájmu vyhýbat se naší zkoušce.“

„V mém nebo vašem?“

„Budete mi vděčný.“

Nebylo těžké rozeznat vzor korporátního chování. Dokud neměli své oběti v moci, ti lidé se chovali zdvořile jako obyčejné lidské bytosti.

Pouze když dostali příležitost, dokázali svému okolí, že není nic, co by neudělali pro svůj kariérní postup. K tomu byli vedení a tolik se od nich dalo očekávat. Záviš mohl vinit jen sám sebe, že se nechal spoutat. Už incident v chodbě mu mohl napovědět, že ho nečeká nic příjemného.

Dříve než mohl lékař pokračovat, starší sestra, která stále ještě nedokončila svou práci, překvapeně vykřikla.

„Co se děje?“

„Nedaří se mi dostat se k některým záznamům pana Velehradského.“

„Ukažte. Není přece možné, aby…“

Když lékař zjistil, že sestra nemá dostatečné oprávnění, pokusil se přihlásit pod svým jménem a se stejným výsledkem.

„Pozoruhodné,“ zamumlal. „Co mi k tomu povíte, Záviši?“

„Já? Opravdu chcete vědět něco, k čemu vám vaši nadřízení nedali přístup?“

Záviš nebyl tak hloupý, aby cokoliv vysvětloval. Strach z neznáma měl pro tenhle druh větší váhu. Způsob, jakým byly připravení hrát své role, od nich vyžadoval, aby potlačili zvědavost a vždy se pohybovali v nastavených mantinelech. Mlčky ukázal na další motto v ordinaci.

Neptej se. Víš, co potřebuješ vědět.

„Ale snad byste mi mohl prozradit…“

Ani pečlivý výcvik nedokázal z doktora Černodušného vycvičit poslušnou loutku. Alespoň tolik mu Záviš přičetl k dobru, když se doktor několikrát pokusil, přes zřetelný nesouhlas starší sestry, rozkrýt Závišovu minulost. Když se nakonec vzdal, dal pokyn mladší sestře, aby pokračovala v proceduře.

„Tahle část bude maličko nepříjemná,“ upozornila ho dívka. „Pokuste se vydržet.“

Nezaznělo žádné chlácholení o tom, že může přestat kdykoliv bude chtít - a Záviš žádné nečekal. Pro obyčejného smrtelníka musela další fáze znamenat šok, ale ne pro něj. Křeslo, ve kterém seděl, vypadalo jako luxusnější varianta zařízení, ve kterém armáda zkoušela, jak dlouho voják dokáže vzdorovat mučení v zajetí.

„Jen do toho, sestřičko,“ zavrčel a bez pobízení se zakousl do připraveného roubíku. Vzápěti pocítil první záchvěvy bolesti. Do nervových uzlů se zakously stovky jehel, které nezanechávaly následky. Ale racionalizovat bolest nepomáhalo.

„Budu vám promítat jednoduché hlavolamy,“ vysvětlovala sestra. „Nic složitého. Vy je budete řešit na různých úrovní.“

Takové citlivá mrška, ušklíbl se Záviš. Věděl, že nejde o úrovně složitosti hlavolamů, ale o úrovně utrpení. Pokud mladá sestra špatně snášela pohled na staré růžové jizvy, dalo se čekat, že pohled na tělo zkroucené v křečích ji bude pronásledovat ve snech. I starší sestra raději zírala na obrazovku monitoru, jen doktor Černodušný zůstával chladně nezaujatý. Možná čekal, že tak odhalí tajemství Závišovy minulosti.