Mám plán a bude se ti líbit#
„Co si přeješ, pane v bílém, a jaká je vůle naší velectěné paní? Přispěchal jsem, abych ji pomohl vyplnit. Jsem Barak, správce Lázní u čtyř cest.“
Takže lázně? Uprostřed divočiny? Hosté musí zdejší procedury milovat, když riskují život, aby se sem dostali, pomyslel si Juraj. Nakonec jsem nepřišel včas!
Jako v dramatickém filmu, karavana otrokářů, kterou pronásledovali, stihla na poslední chvíli dosáhnout brány vzbouřeného města a schovat se do bezpečí i se svým nákladem.
Nu, je čas hrát podle Závišových notiček!
„Azimíre, švagříčku,“ řekl sladce a la Světlana - a potěšilo ho, jak sebou syn vévody škubl. „Promluv si s Barakem. Zdá se, že vede instituci, která odpovídá tvým sklonům k hédonismu.“
„I když ti nerozumím, provedu,“ odsekl Azimír tiše. „Ale vysvětlíš mi pak, co je hédonismus. Já nejsem normál a rád se nechám poučit. Nuže, Baraku, pověz nám vše, co víš.“
Vše, co víš? Velmi dobré. Máme stejnou školu!
Důvod, proč Juraj nechal mluvit Azimíra, bylo Závišovo nabádání nikdy neodkrýt karty předčasně. Aby si udělal obrázek o situaci, využil výhody létající lodě a obletěl celé zdejší údolí a zjistil následující…
Za prvé, samotné město bylo pečlivě schované za vysokými hradbami a hlubokým příkopem. Les v jeho okolí byl pečlivě vykácený, aby se žádná monstra nedokázala nepozorovaně přiblížit k vysokým zdem, na kterých hlídkovali ukáznění vojáci s kušemi, bránění na svých pozicích kovovými sítěmi před nálety ptačích příšer.
Za druhé, na rozdíl od Červánkového Města, které se rozléhalo do šířky a do výšky, tohle byla větší vesnice, kde neexistovaly žádné vznášející se ostrovy. Ale co zahlédl dalekohledem, i ta nejošuntělejší část, kde žili zdejší pracanti, působila honosně jako důkaz toho, že zde nechyběly peníze.
Za třetí, do údolí vedly udržované samopravovací cesty ze čtyř směrů. Když si prohlédl mapu, zjistil, že jedna se táhne k moři, do významného přístavu, a další do velkých metropolí, každá v jiné gubernii. Přičemž Červánkové Město nepatřilo mezi ty nejvýznamnější.
Tohle je politický dynamit, uvědomil si, když přistál na krásné zelené louce, daleko od brány, aby dal najevo, že své vojáky nehodlá použít. Není divu, že Azimír je tak klidný. Jen cvok by se tady pokusil něčeho dosáhnout silou. Má připitomělá paní mi dala nemožný úkol. Jak jinak!
„Když jsme přistáli, mám troubit k útoku, můj pane?“ zeptal se ho škodolibě Prachovec. „Zastihli jsme nepřítele v nedbalkách. Posílá nám rajský uvítací výbor, brány otevřené dokořán.“
Podobně jako Juraj dal najevo velmi mírumilovné úmysly, když se nepřiblížil k zdejším hradbám, zdejší obyvatelstvo přivítalo loď s ještě menším vzrušením. Několik chodců jim dokonce zamávalo.
Po dlouhém čase, kdy čekal na louce, aby ukázal své bílé šaty jako znamení, koho zastupuje, se otevřela jim nejbližší okovaná brána. Odtud vyrazil, jak Prachovec správně poznamenal, uvítací výbor. Všichni vojáci z létající lodě na něj hleděli s nadšením, zcela přesvědčení, že dnes se bojovat nebude.
V čele skupiny kráčel usmívající se černý muž, o kterém se měli dozvědět, že se jmenuje Barak. Za ním dva svalnatí chlapi táhli vůz naložený stříbrnými mísami a kuchyňským nádobím. Z velkých kotlů se kouřilo a vítr přinášel vůni kořeněného jídla.
Aby toho nebylo málo, za vozem kráčel zástup dvanácti spoře oděných dívek různých ras. Do jedné byly vysoké, dlouhonohé a příjemně vyvinuté, oděné do cudnějších verzí toho, co Giulio Rosati namaloval ve svém zpodobnění harému. I ony nesly tácy s občerstvením, kroutily boky a zdaleka se usmívaly rudými rty.
„Vydej rozkazy, švagře,“ zamumlal Azimír v čele svých věrných. „Jsme připraveni na zteč. Budeme bojovat do roztrhání těla. Že ano, pane Prachovče?“
„Já bych nejásal,“ odsekl Prachovec. „Můj neobyčejný velitel mne tahá z maléru do maléru. Ta žranice bude nejspíš otrávená.“
Mezitím nepravděpodobná skupina za zvuků hudby (za dívkami šlo několik mládenců a brnkali na nástroje, které připomínaly kytary) dorazila až k nim. Černý muž se hluboce uklonil na znamení úcty.
„Co si přeješ, pane v bílém, a jaká je vůle naší velectěné paní?“ řekl hlubokým znělým hlasem. „Přispěchal jsem, abych ji pomohl vyplnit. Jsem Barak, správce Lázní u čtyř cest.“
Zatímco Azimír vedl přátelský rozhovor s hosty, aniž by kterákoliv strana dala najevo, že stojí ve stínu válečné létající lodě, Juraj si zoufale snažil připomenout všechny Závišovy lekce.
Získal jsem čas, když jsem vysunul vpřed Azimíra, odškrtl na pomyslném seznamu, nyní musím pozorovat. Řeč těla, musím dávat pozor na řeč těla.
Černý Barak ho mátl. I když šel v čele rozmarného zástupu, jako vystřiženého z Pohádek tisíce a jedné noci, on sám rozhodně nebyl žádný Sindibád. Oblékal se do elegantního na míru šitého obleku zdejšího střihu, až urážlivě světlé barvy, která možná šla skvěle k jeho tmavé pleti, ale Jurajovi přišla jako výzva autoritě samotné gubernátorky.
Zatracený drzoun! pomyslel si, překvapený, jak ho taková maličkost dráždí.
„Nejspíš došlo k omylu,“ říkal právě Barak a široce se usmíval, až do dálky svítil velkými hranatými zuby. „Nejspíš jste nad divočinou ztratili stopu. Ti lidé, kteří před vámi vešli do mých lázní, nemohou být zločinci. Za jejich počestné chování ručím. Velice slušní hosté, prosím.“
„Vysvětlíš mi tedy,“ řekl Azimír s rostoucím podrážděním, „proč tví slušní hosté sebou táhli kolové klece, ve kterých se převážejí otroci?“
„Otroci?“
K jejich úžasu si Barak zakryl ústa a suita krásných dívek se jako na povel natřásla stylizovaným, divadelním chichichi.
„Ty jsi, ctěný pane, vznešeného rodu, a proto možná neznáš útrapy na cestách,“ řekl Barak shovívavě, jako by mluvil se zaostalým školákem. „Kolové klece mí přátelé nepoužívají, aby bránili komukoliv dostat se ven. Právě naopak!“
„Naopak?“
„Jak se rád chlubívám, mé lázně jsou vyhlášené. Hosté ze čtyř světových směrů je navštěvují. Bohužel cesta k nám je svízelná, zamořená monstry. Řekl bych, že svědčí o úžasném zážitku, který nabízíme, že naši hosté neváhají riskovat životy, aby zakusili naše procedury. Proto dávají přednost v jízdě v bezpečných kovových klecích… Občerstvení, pánové?“
Když Barak luskl prsty, tucet dívek dotančilo až k nim a nabídly jim připravené mísy a tácy. Ty nejkrásnější se zastavily před Jurajem a Azimírem, kteří si beze spěchu vybírali jídlo a prohlíželi představené vnady.
Prachovec sveřepě odmítl se slovy: „Kdybych se chtěl zabít, oběsím se!“, zatímco Krabatý zarmouceně zíral na zákusky a urputně žvýkal sušenky, jako jedinou potravu, kterou byl schopný pozřít po dlouhém letu.
I někteří kadeti, nohsledi Azimíra, dávali přednost ostražitosti Prachovce a jídlo neochutnali, pouze se pásli pohledem.
Barak tu scénu shledal velmi zábavnou a pravil: „Mí kuchaři by velice protestovali, kdybych pokazil tolik jídla jedem. Mé holčičky vám půjdou příkladem.“
Sám si nabídl z talíře, ze kterého už svačil Juraj, a pak obešel všechny ostatní.
„Bavte se, přátelé,“ zavolal na vojáky a ukázal na velkou nádobu, ve které se vařil guláš. „Přišli jste do místa radosti. Zde jste v bezpečí! Ochutnejte i sladké víno.“
„Ignáci!“
Juraj zavolal na svého sluhu.
„Ano, pane?“
„Ať se vojáci nají a napijí,“ řekl Juraj. „Každý má povolený jeden pohárek vína. Nic víc! Ať velitelé družstev dohlédnou, aby se nikdo neopil. A k dámám se chovat s úctou.“
„Výborně, pane,“ pochválil ho Barak. „Smím-li být tak smělý, musím poznamenat, že ze všech vyslanců, které velectěná paní sem kdy poslala, vy nejlépe chápete situaci.“
Když tě chválí nepřítel, hraješ mu do karet, pomyslel si Juraj. Nejsem tedy jediný, koho sem poslali! Ti přede mnou nejspíš zkoušeli výhrůžky, přesvědčování, ohánění se jménem gubernátorky, pravděpodobně se stejným mizivým účinkem.
„Přišel jsem, abych vyšetřil zločin,“ řekl klidně. Ale oba víme, že nic nevyšetřím, dodal v duchu. Zatímco tady hodujeme, tví lidé vykládají náklad, abych nic nenašel. Ne že by na tom sešlo, protože není v mé moci si vynutit cokoliv silou.
„Jsme oba civilizovaní lidé,“ řekl raději a posloužil si čímsi, co mohly být slavičí jazýčky nebo jiný nesmírně drahý a vybraný pokrm. „Ty, Baraku, samozřejmě nechceš bránit vůli naší velectěné paní.“
„Ani v nejmenším, ctěný pane, ani v nejmenším. Neodvážil bych se! Hahaha!“
„Čekal jsem, že budeš horlivější, švagře,“ zabručel Azimír, když osaměli, a on nepřátelským pohledem sledoval Baraka, který odešel, aby si ulevil. „Tvůj první úkol a ty se chystáš ho nesplnit.“
Jak bystrý postřeh! pomyslel si Juraj a nahlas se zeptal: „Máš strach, že si nevysloužím ostruhy a sličná Anjelika ti zůstane na krku? Nebo tě dráždí, jak Barak drze vzdoruje vůli velectěné paní?“
„Oboje,“ přiznal Azimír. „Ale mám i třetí důvod. Nechci, aby muž, který mne veřejně porazil, také veřejně selhal. Navíc,“ dodal tiše, když Jurajovi jemně položil dlaň na rameno, „nesnesl bych, aby tvá zářivá hvězda vyhasla. Proto jsem šel s tebou.“
Má zářivá hvězda?
Juraje ta slova zahřála u srdce. Vždycky jsem býval pouhým měsícem skutečného slunce své sestry. Tihle lidé ale mají dojem, že svítím?
„Co bych podle tebe měl udělat?“ zeptal se klidně. „Nabídni mi náhled syna vévodského.“
„Netuším. Nemám zdání, co bych já dělal na tvém místě! Ale věřil jsem, že máš plán.“
„Mám plán a bude se ti líbit.“
„Jaký?“
Juraj si olízl mastné prsty a poděkoval jedné dívce, která mu podala utěrku, kterou nosila příhodně zavěšenou na stříbrem vykládaném pásku se zvonečky.
„Užívej si, dokud můžeš. Co jiného? À propos, Prachovče,“ řekl k mlčky naslouchajícímu kadetovi, „jestli skutečně nebudeš jíst, obejdi velitele družstev a nenápadně je upozorni, že mají být připraveni. Brzy přijde naše chvíle.“
„Naše chvíle?“
Prachovec zbledl: „Copak, ty šílenče, se chystáš vážně zaútočit na opevněné město? Kolik máme vojáků? Necelou stovku? Dokonale ses zbláznil?“
„Zbláznil? Vůbec ne. Nabízím ti příležitost zemřít po mém boku a zkrátit si utrpení,“ zasmál se Juraj a nechal si nalít další pohár vína. Přitom po očku sledoval, jak se na severovýchodě, ze směru, kde ležel les Roztomilých kulíčků a panství barona z Mechového kopce, blíží hejno ptáků.
Okolní divočina utichla, jako by zdejší monstra usoudila, že se blíží něco, čeho se i ony bojí.
„Nechci útočit na město,“ vysvětlil Juraj. „Naopak, hodlám zajistit, aby Barak a jeho veselá družina nepřišla za tu starost, co s námi měli, k úhoně. Řítí se na nás pohroma! Připravte se!“