Ale co tvoje budoucnost?

Bylo po poledni a v kasárnách panoval klid. Jindy by v té době se vojáci rozešli pod velením svých kadetů, ale dnes všichni očekávali nejnapínavější část týdne, souboj mezi mladým pánem z Mechového kopce a Azimírem, prvním synem vévody z Praříče.

Juraj, který ležel podle zdejšího zvyku v botách na kavalci, hleděl do stropu. Aby se necítil vysloveně hloupě, dbal, aby se boty nedotýkaly prostěradla. Jeho dva společníci měli jiné starosti.

„Jsem v situaci, kde i vítězství je prohra,“ pronesl Juraj na adresu svých spolubydlících. „Ale jsem rád, že vy dva mi zůstáváte věrní. Jiní by utekli.“

Dotyční, kteří už vyčerpali veškeré možnosti úniku, mu věnovali rozmrzelý pohled.

Co s vámi činit, truchlící páriové? pomyslel si. Společnost vás odepsala na můj účet.

Nikdy předtím Juraj nezklamal nikoho jako zklamal kadeta z Prachovců a kadeta Krabatého. Jeho spolubydlící podnikli řadu pokusů, jak si vyměnit světnici a získat jiného staršího kadeta, který by jim vládl.

Zdejší plukovník, který vynikal úzkostlivou snahou nikoho neurazit, srdečně souhlasil - ovšem za podmínky, že najdou kohokoliv, kdo by dobrovolně souhlasil. A takový šílenec v kasárnách nebyl.

Na Juraje každý nahlížel jako na odepsaného chlapa se zničenou kariérou. Podle všeobecného názoru nemohl vyhrát, žádný výsledek jeho budoucí potyčky s Azimírem, prvním synem vévody z Praříče, mu nemohl přinést nic jiného než katastrofu.

„Nemohl byste se, pane, ctěné slečně Anjelice omluvit?“ pokusil se druhý mladý pán z Prachovců alespoň po sté.

„Omluvit? Zač bych se jí měl omlouvat? To ona mne pomluvila. Mé svědomí je čisté.“

„Tvoje svědomí možná,“ poznamenal pan Krabatý kysele. „Ale co tvoje budoucnost?“

Chtěl jsi říct, co tvoje budoucnost, opravil ho Juraj v duchu.

Už si zvykl, že mu osud přidělil dva snaživé normály. Normál byl výraz, který svou výjimečností posednutá mládež používala pro všechny, kteří si nelibovali v pustých výstřelcích.

Mladí páni Krabatý a z Prachovců v kasárnách hledali příležitost, jak vyšplhat po společenském žebříčku, nikoliv však za každou cenu vyniknout; a byli ve své snaze urputně nudní.

Tak nudní, že začínám souhlasit se sestrou, pomyslel si Juraj líně. Vždycky jsem věřil, že soužití s ní je mým trestem. Ovšem ti dva…

Ti dva ho dráždili! Být v jejich přítomnosti každý den, snášet tytéž řeči, obavy a sny opakované nenápaditým slovníkem, vzrušeným hlasem vykřikovaná banalita za banalitou…

Svatá Světlano, pomoz mi!

Do místnosti vtrhl jeho sluha Ignác.

„Ctěný pane, výborné zprávy!“

„Výborné zprávy?“ opakoval mladý pán z Prachovců a ani mu nevadilo, že Ignác nečekal na vyzvání, aby vstoupil. „Nic se konat nebude?“

Ignác se zamračil.

„Co se nebude konat?“ zeptal se zmateně. „Byl jsem na kasárenském dvoře. Ptal jsem se vojáků a zdá se, že všichni chtějí vidět souboj. Staví dokonce tribunu, aby si mohli urození diváci sednout.“

„Urození? Diváci? Sednout?“

Pokud pán z Prachovců kdy doufal, že událost, do které ho Juraj zapletl, se obejde bez většího povyku, sklaplo mu.

„Jací urození diváci?“ zeptal se sklesle.

„Někteří už jsou na místech. Plukovník pro ně přichystal občerstvení. Byli mezi nimi i vaše sestry, mladý pane,“ dodal Ignác nadšeně k Jurajovi. „A s nimi přišel i mladší bratr ctěného pana Azimíra, jmenuje se Božidar. Všichni chtějí vidět, co se stane. Spousta studentů z akademie, kde studuje vaše mladší sestra. A spousta hezkých studentek,“ dodal Ignác snaživě.

Žalud, na kterého ta slova působila jako červený hadr na býka, se prodral ke kormidlu: „A co moje Hrdlička?“ zeptal se dychtivě. „Pozval jsi ji, jak jsem ti poručil?“

Nyní i Juraj protočil panenky. Ty jsi pozval svou holku na souboj, který vedeš kvůli snoubence cizího chlapa? pomyslel si. Máš se ještě co učit, ty mameluku! A odkdy je to tvoje Hrdlička?

Od dob, kdy Žalud začal randit s Vránou, se stával průbojnějším. A nic si nedělal ze Závišova varování, že Hrdlička může sloužit velectěné gubernátorce.

„Slečna Hrdlička odmítla přijít, ale přeje vám hodně štěstí.“

Zatímco Žalud polykal zklamání, oba mladší kadeti si vyměnili pohledy. Nejspíš Hrdličce záviděli možnost odmítnout přijít.

S povzdechem se Juraj zvedl z kavalce.

„Jaký je čas, pane Krabatý?“ zeptal se. „Jsem si jistý, že nikdo z nás nechce, abych zmeškal svou velkou chvíli.“

Velice neochotně sáhl kadet Krabatý do náprsní kapsy a vytáhl odsud zlaté cibule. „Měli bychom vyjít. Nehodí se, aby na nás ctěný pán Azimír čekal.“

„Sotva ho můžu urazit víc, než jsem ho už urazil,“ podotkl Juraj. „Ale dochvilnost je ctností králů. Vstávat, vy dva. Nemusíte se bát. Zvítězíme!“

„Možná bys jaksi mohl, ehm, nezvítězit?“

Oba mladší kadeti vůbec netoužili, aby Juraj zvítězil. Pokud šlo o ně, dali by přednost jeho smrtelné nehodě a novému, méně ztřeštěnému veliteli své světnice.

A to ještě nevíte všechno, podotkl Juraj v duchu, když se oblékal. Mám horší problém!

Jemu samotnému přišel souboj s Azimírem jako drobné rozptýlení. Nad jeho hlavou se vznášela jiná katastrofa!

Že se stal chráněncem Revizorky netušil v kasárnách nikdo. Úřad gubernátorky vzbuzoval hrůzu a děs. A samotná Revizorka měla prachmizernou pověst! Jak její titul či přezdívka napovídali, prováděla inspekční cesty.

Zpitomělí muži i ženy se jí ochotně přiznávali ke svým hříchům, okouzlení neodolatelným šarmem. A ti, kteří se s ní potkali, na ni nedokázali přestat myslet a žárlivě dohlíželi, aby se k ní nikdo nepřiblížil o nic víc než oni.

Dnes skončil čas mého hájení, pomyslel si Juraj vzrušeně. Své nové psychoaktivní šaty, které dokázaly měnit barvu i kresbu, nosil v nenápadných odstínech zelenohnědé jako každý příslušník malého rodu ze zahraničí. V kasárnách nikdo netušil, kdo nad ním drží ochrannou ruku. To se mělo brzy změnit.

„Pánové, prosím, pojďme,“ řekl, aniž by přiznal mravenčení v podbřišku. „Chci, abyste šli se mnou hrdě a důstojně.“

„Já myslím, že budu zvracet,“ řekl nešťastně pan Krabatý. „Kdybyste mne, pane, mohl omluvit.“

Tak chabá výmluva byla moc i na pána z Prachovců, který svého sklíčeného kolegu nakopl koženou botou. „Vstávej, slabochu. Náš velitel má pravdu. Půjdeme hrdě a důstojně. Mám, pane, shromáždit vojáky? Nehodí se, abyste neměl žádný doprovod.“

„Děkuji, pane.“

Prostí vojáci celé pozdvižení vítali jako zábavné představení. Obavy mladších kadetů se jich netýkaly.

„Vsadil sis?“ zaznělo pod okny.

„Na koho, brácho? Na našeho kazisvěta?“

„Na koho jiného? Tenhle rok se našeho staršího všichni bojí. Je to zatracený kluk z pohraničí. Slupne vévodskýho frajírka jako malinu.“

„Hm, hodně štěstí, esli na něj vsadíš. Tvý měděný skončej v prachu.“

„Proč? Je ten druhej dobrej?“

„Záleží na tom? Tidle skoropáni uvažujou jinak než ty a já. Náš starší má po kariéře, estli tomu druhýmu zkříví vlásek na hlavě.“

„Von má stejně utrum. Tak mu aspoň naklepe budku.“

„Heleďte, já zase slyšel…“

Hlasy nerozhodných sázkařů postupně utichaly, když se přiblížil Juraj s mladšími kadety. Vypukl obvyklý řev rozkazů, ještě hlasitější než kdy jindy. Kvůli slavnostní události, vojáci ze všech družstev cídili výstroj a výzbroj.

Všechna ta paráda na mrtvých duších.

Jurajovi zástup vojáků připomněl nablýskaný hřbitov. Ti ubožáci jsou beznadějně bezbarví. Ve Hře ani šaty nedělají člověka.

Juraj neměl ve zvyku na nikoho hulákat.

„Ticho, prosím,“ řekl mírně.

Ne každý ale sdílel jeho přívětivé přesvědčení.

„Ticho! Ticho! Ticho!“

Velitelé družstev spustili ohlušující rámus. „Pan starší kadet chce mluvit! Držte huby!“

„Děkuji, pánové. Vedete si skvěle,“ řekl Juraj s náznakem ironie. „Nebudu řečnit dlouho. Jak víte, jsem praktický muž, takže krátce a stručně. Čeká mne drobná nepříjemná záležitost: nic, co by mělo nebo mohlo ovlivnit vaše každodenní zaměstnání. Protože vaše největší starost je - jak jsem pochopil - obava, že bych nemusel dát do svého zápasu všechno, chci vás ujistit, že nehodlám staršího pána z Praříče šetřit.“

Dal bych přednost krátkému potlesku, napadlo Juraje, když viděl kamenné tváře vojáků.

„Pokud jde o mé šance na výhru,“ pokračoval. „Starší pán z Praříče má nade mnou výhodu v síle vnitřního plamene a kvalitě vybavení. Jeho psychoaktivní, pardon, kouzelný meč,“ Juraj se rychle opravil, když viděl, jak málo mu vojáci rozumí, „předčí ten můj. Nějaké dotazy?“

„Tady!“

„Ano?“

„Tak na koho, do prkenný vohrady, vsadit, pane starší kadete?“ zeptal se jakýsi odvážlivec.

„Doporučuji vsadit na mne. Při vší úctě k staršímu kadetovi z Praříče, jeho šance jsou čtyři ku šesti v můj prospěch.“

Pán z Prachovců se ušklíbl.

„To jistě,“ ucedil mezi zuby a kysele dodal. „Nezapomněl jsi na něco, vážený pane starší kadete?“

„Rozhodně ne.“

„Jak myslíš, pane. Jen abys nelitoval! První pán z Praříče se nebude ohlížet, aby tě nezranil. To ty si musíš dát pozor, abys mu vážně neublížil. Budeš mít svázané ruce.“

„Neublížím mu, žádný strach,“ řekl Juraj a pozorně si pana z Prachovců prohlédl. „Záchvěv svědomí?“

„Záchvěv povinnosti,“ řekl pan z Prachovců pyšně a stejně pyšně dodal. „Nebudu se omlouvat, že jsem chtěl z té tvojí šlamastyky vycouvat. Podle mne ses dokonale zbláznil. Krabatý má pravdu, také mi je na zvracení. Hlavně z toho, že jsi klidný jako želva. Děsí mne možnost, že bys mohl zvítězit. Jaké máš právo nás zatahovat do vévodské pomsty?“

„Ve chvíli popravy upřímnost? Velmi dobře, pane, velmi dobře.“

Zatímco se rota, kterou měl na starost, chystala na pochod, se vším potřebným dupáním a křikem, Juraj si s úžasem uvědomil, jak málo ho starosti obou kadetů dojímají.

Když se kácí les, létají třísky!

„Nechci vás dva šokovat,“ řekl vážně, „ale ve chvíli, kdy jsem laškoval s krásnou Anjelikou, jsem nemyslel ani na vás, ani na její naditý výstřih.“

„A na co jsi tedy myslel, pane?“ zeptal se pan Krabatý. A troufale dodal: „Jestliže jsi vůbec myslel!“

„Napadlo mne, že moje sestra měla pravdu, když mi tvrdila, že ani ona, ani já nejsme materiál pro normály. Ne, nesnažte se mi rozumět, pánové, vaše životní zkušenost se liší od mojí.“

„Ještěže tak,“ odplivl si pan z Prachovců, „nerad bych strávil mládí bitkami s monstry v jakémsi zapadákově. Netuším, co je normál, ale pokud já jsem jedním z nich, zatímco ty ne, nemůže mne takový výraz urazit.“

Juraj se musel smát.

„Má sestra, pane, by řekla, že nevíš, čím jsi, ale jsi tím rád,“ protáhl líně. „Omlouvám se, pánové, ale dny vaší normality jsou sečteny. A abych odpověděl na tvůj dotaz, pane Krabatý. Ve chvíli, kdy jsem šeptal sladká slůvka do ouška krásné Anjeliky, jsem myslel na to, jak změním vlastní budoucnost. Zvedl jsem vlnu a vás dva jsem pozval k přisednutí. Hleďte se neutopit, vy jelimánci!“