Vede je zakuklený revolucionář

Zpoza hustých stromů, po dávno neudržované stezce, se vyřítila skupina jezdců. Každý z nich vypadal na konci svých sil. V čele jeli muž a žena, oba dva vysokých heroických postav: muž mával nadměrným válečným kladivem jako vrbovým proutkem, zatímco za ženou vlál dlouhý bič, ve kterém proudily záblesky rudého zlověstného světla.

Na vojácích, kteří cválali vedoucí dvojicí, už nic zvláštního nebylo, snad jen to, že stále udržovali formaci a kázeň; a to i přesto, že je honila mohutná armáda nočních můr.

I černý Barak strnul hrůzou, když spatřil, jak se ze všech koutů lesa vynořují nová a nová monstra. Ze stínu kráčeli na světlou louku plíživí varani, ňafající psovci a zavalití medvědovci. Mezi nimi se proplétaly lesní kočky, některé zmutované do velikosti panterů.

Ve vzduchu se vznášelo hejno kulíšků, kteří kdysi bývali malými sovičkami, ale nyní připomínali malé orly. Jejich houkání znělo nad krajem jako armádní rozkazy. Kde se řada monster rozklížila, tam úřadoval opeřený velitel, který rozčileným hlasem upravil jednotku do spořádané podoby.

„Co je to?“ zašeptal Barak zděšeně, jako by se bál k sobě přilákat pozornost.

Příšery ale naštěstí zajímali ujíždějící jezdci. Táhly za nimi, zatímco osedlaná skupina se blížila k otevřené bráně a zoufale volala: „Pusťte nás dovnitř! Pusťte nás dovnitř! Pronásleduje nás hněv lesapána!“

Za normálních okolností by možná velitel brány nechal jezdce napospas. Nyní ale byl venku Barak, pán města. Pokud by se brána a padací most zavřely, zdejší vládce i jeho veselá družina by zůstali ve spárech divočiny.

„Buď klidný, příteli. Nehrozí žádné nebezpečí,“ řekl Juraj a poplácal ztuhlého Baraka po rameni. „Jako vyslanec velectěné paní gubernátorky jsem povinný se postarat o každého našeho poddaného. Dámy a pánové, přišel čas se nalodit. Tudy, prosím.“

Nabídl rámě nejbližším huriskám, obklopil se kráskami z obou stran a odváděl je ke schůdkům létající lodě. Dívky se třásly strachem a tiskly se k němu.

„Ignáci,“ zavolal přes rameno, „dohlédni, aby nic nepřišlo nazmar. Byla by škoda nechat pro lesapána tolik dobrého jídla.“

Jsem si totiž jistý, že lesapán posvačí jinde, dodal v duchu. Takový je tedy Závišův plán! Použil barona a baronku jako návnadu.

„Proč nezavírají? Co se děje!“

Že je něco špatně, pochopil Barak ve chvíli, kdy pronásledování jezdci zmizeli za padacím mostem a ten se za nimi začal sklápět, ale jen na krátký moment. Pak se zaduněním spadl zpět přes příkop.

„Hněte sebou, vy líní zmetci! Já jsem tady. Nic mi nehrozí!“ hulákal Barak, opřený o zábradlí lodě. „Ihned zavřete bránu! Copak mne nevidíte!“

Můžeš si vykřičet plíce a nic nezměníš, pomyslel si Juraj, který vše sledoval dalekohledem a měl proto lepší přehled o tom, co se stalo. Jezdci nespěchali do bezpečí, právě naopak, jejich cílem byla obsluha, která měla na starost přístupovou cestu.

Koho by napadlo, že lidé se spolčí s monstry! Jsem spoluviníkem vraždy, napadlo ho. Zdejší tak neuvažují. Jsou jako plasťáci příliš navyklí na televizní násilí. Další smrt je nevzrušuje.

„Pane,“ ozval se tiše Ignác s očima navrch hlavy. „Možná se mýlím, ale… Nejsou to snad…?“

Ignác by musel být slepý, aby nepoznal svého pána a paní.

„Mýlíš se,“ utrhl se na něho Juraj. „Máš vlčí mlhu! Nikdo, koho bys znal!“

Když vtrhli do brány, baron a baronka z Mechového kopce začali bez milosti masakrovat okolní vojáky, aby uvolnili cestu pro blížící se monstra.

Oni skutečně nerozlišují, koho zabíjejí, napadlo Juraje. Zatímco on sám přihlížel v němé hrůze, jak baron drtí lidské hlavy kladivem a baronka máchnutím biče půlí své cíle, Žalud se tetelil blahem a hrdostí.

Ne! okřikl ho Juraj. Teď není čas tančit radostí, divochu necivilizovaná!

Každé monstrum toužilo po paměťových krystalů mužů a žen s rozvinutým vnitřním plamenem. Tito mutanti došli příliš daleko na své evoluční pouti, než aby se spokojili s čímkoliv menším. Když se kolik nich hnala armáda netvorů, hnaná nadějí na vzácnou hostinu, baron a jeho vojáci raději ustoupili stranou Nemuseli se ale bát, jejich neobvyklé spojence řídila vyšší moc, schovaná v pozadí.

„Sladká paní Lado, kdo je to?“ ozvalo se. I Azimír měl svůj dalekohled, ale díval se opačným směrem - tam, odkud se hrozivý příval vynořil. „Někdo ty stvůry ovládá!“

„Co? Kde?“ zeptal se Barak a dychtivě se natáhl po dalekohledu.

Náhle si Azimír všiml, že Juraj důrazně vrtí hlavou.

„Je mi líto, Baraku,“ řekl tedy a stáhl se. „Ruce pryč!“

„Pryč? Pane z Praříče, nestal jsem tím, kým jsem, protože bych se klátil jako třtina ve větru,“ zařval Barak. „Dejte mi tu zatracenou věc nebo vám ji - přísahám při všem, co je mi svaté - vyrvu!“

Azimír ho probodl pohledem, o nic méně rozzlobený.

„S ohledem na situaci ti odpustím tvůj tón, chlape,“ opáčil. „Ale ještě jednou se zapomeneš, tak tě vyhodím z lodě. Už jsem dost dlouho snášel tvoji drzost!“

S těmi slovy rozhořel vnitřní plamen, aby dal najevo, že nežertuje.

„Co-cože?“ zakoktal Barak, překvapený, jak se jeho zdvořilý společník změnil. „Co to má znamenat, pane?“

„Chvíle, kdy jsem ti musel pochlebovat, jsou pryč,“ vysvětlil Azimír studeně. „Jakkoliv můj klan nesouhlasí s politikou velectěné gubernátorky, na jedné věci se shodneme. Vznešené rody nedovolí, aby se jejich potomci prodávali na tržišti jako fláky masa. Nyní, když jsi přišel o své město, jakou úctu vyžaduješ?“

„Při-přišel o své město?“

„Před hodinou jsi před námi stál smělý jako obr,“ zamračil se Azimír. „Abys dal najevo, jak málo ti záleží na vůli velectěné paní, přivítal jsi nás hostinou. Dobře jsi věděl, že jsme na trestné výpravě. Nyní, ty drzoune, nejsi ničím! Pohleď!“

Mladík zvedl pravou ruku a napřímil ukazováček, na kterém nosil prsten plný platinových nitek. Máchl do čtyř směrů a vytvořil něco, co Jurajovi připomínalo velkoplošnou obrazovku. Pak Azimír namířil prst do stínu lesa - tam, kam se před chvílí díval dalekohledem.

„U všech pekelných démonů! Co je to za hříčku přírody?“

Na trávě mezi monstry stál muž oblečený do potrhaného maskovaného psychoaktivního obleku. Měl světlou, téměř bílou pleť, a na dálku, v měkkých stínech, vypadal jako mramorová socha.

Není divu, že mu holky říkají Adonis, pomyslel si Juraj, který pochopil, že se dívá na tělo, které zabral Záviš. Mramorová socha a hříčka přírody!

Jako by vytušil, že ho někdo sleduje, Záviš se otočil čelem k létající lodi. Několik hurisek vykřiklo hrůzou. Z dokonalé tváře na ně hleděly žlutohnědé ještěří oči s černou panenkou, pod víčky první náznaky šupin.

„Devoluce!“ poznamenal Azimír šokovaně. „Dobrovolná devoluce u služebníky samotné gubernátorky? Je mi líto, příteli,“ dodal pak tiše a účastně poklepal Juraje po rameni.

Líto? Proč?

Než se ale stačil Juraj zeptat, jedna z hurisek přistoupila k ploše, neuctivě strčila do Baraka a vykřikla: „Můj pán! Můj ztracený mladý pán! To je on!“

Barak se za ní rychle otočil.

„Ty toho chlapa znáš?“

„Můj mladý pán,“ opakovala dívka a tekly jí slzy. „Našel se. Tady a teď. Je stále překrásný.“

„Ptám se tě, kdo to je!“ zařval Barak a zatřásl s ní. „Ten člověk přivedl monstra do mého města. Zaplatí i s úroky, Kočeno bláznivá!“

Jako omámená, dívka ho nevnímala. Juraj měl příležitost si ji prohlédnout. Až doteď nevěnoval jednotlivým huriskám pozornost: hrál roli Tomáše Kocoura v harému a ozdoby, které Barak přivedl, nevnímal.

Kočena? Jméno nebo přezdívka? Nomen omen?

Ve Hře panovala rozmanitost, jaké lidé v realitě dosahovali pomocí kosmetických přípravků a plastických operací. Přirozené vlasy nejrůznějších barev, výrazné i méně výrazné odchylky od anatomie, někdy i nepravděpodobné rysy - to vše Svět nabízel.

Kočena samotná měla tělo pokryté jemnou mourovatou srstí, špičatá ouška, trochu zploštělý kočičí nos a pozoruhodné dlaně i nohy, poněkud zploštělé na člověka, ale příhodné pro kočku s měkkými polštářky tlapek.

„Mluv, ty zaostalé zvíře!“ hulákal Barak. „Co je to za bastarda? Co je to za sviňáka, který zničil mé lázně?“

„Za sviňáka?“

Kočena se otočila a rozzuřeně zaprskala.

„Sám jsi sviňák! Jak může hovado jako ty komentovat mého pána?“ vykřikla. „Můj pán se našel. Nyní už nezáleží ani na obojku, který nosím. Otrokyně nebo ne, jsem šťastná!“

„Kašlu na tvoje štěstí! Okamžitě mi prozradíš, kdo to je! Jinak počítej s následky!“

Pohrdavě si ho změřila.

„Jakými následky mi ty můžeš hrozit? Byla jsem služkou ve vznešeném domě. Než mne unesli a prodali do tvého hampejzu, kterému říkáš lázně, ztratil se náš mladý pán. Vydala jsem se ho hledat. Marně! Nyní stojí přede mnou! Co sejde na tobě! Kdyby se on tisíckrát rozhodl zničit tvé místo neřesti, já mu budu tleskat.“

Barak by byl Kočenu udeřil pěstí, ale Juraj vstoupil mezi ty dva.

„Počkej, dívenko,“ řekl a významně se zeptal: „Chceš snad říct, že tě unesli a prodali?“

„Samozřejmě,“ odsekla Kočena netrpělivě. „Náš Barak má zájem o fajnové maso. On by se nedotkl bezbarvé chudinky.“

„Neposlouchejte ji, pane!“ ohradil se Barak. „Její rodina upadla do dluhů, proto prodala dceru. Mám doklady, které potvrzují její nízký původ. A vůbec, žádný zákon nezakazuje kupovat služky ze vznešených domů.“

„Nejsou-li ovšem oběťmi únosu,“ namítl Juraj. „Můžete potvrdit jeho slova, dámy? Vy nemáte žádné stížnosti?“

Obrátil se na ostatní hurisky. Ty se rozpačitě kousaly do šťavnatých rtů, ale neodvážily se nic namítat. Strach z lázeňského pána zůstával příliš silný.

„Odveďte je,“ řekl proto, „vyslechnu je později. Prachovče, ať se o ně postará Krabatý. Nebo ať ony se postarají o něj. Jedna každá vypadá, že by dokázala pečovat o vysíleného a nemocného muže s mizerným žaludkem. Baraka zamkněte! Je podezřelý z nezákonného obchodování s otroky.“

„To si nedovolíš!“ ohradil se Barak, který zapomněl i na povinné vykání.

„Nedovolím? Švagříčku, buď té lásky a ukaž Barakovi, co zbylo z jeho lázní.“

Ruka s prstenem se hnula a na obrazovce se objevil výjev z města. Monstra zde pobíhala mezi domy a zabíjela každého, na koho narazila. V čele početné skupiny ještěrů, dvě velké varanní samice vtrhly do soukromých prostor, kde odpočívaly bohaté dámy, vyrušené uprostřed procedur. Barak si zakryl oči, když jeho bohatou klientelu trhaly na kusy a žraly jeden paměťový krystal za druhým.

„Paní z Mořských korálů! Její stará teta! Slečna z Libových půlek a slečna z Kozderkových!“ zavyl Barak. „Jsem ztracen. Moje reputace! Můj podnik! Moje lázně!“

„Pozoruhodné!“ podotkl Azimír a několika gesty přiblížil varanní samici s jizvou na tváři. Ta právě polykala paměťový krystal po nešťastné slečně z Kozderkových a lhostejně sledovala, jak kolem probíhají povykující lazebníci a lazebnice. „Ony rozlišují! Sluhy a služky nechávají utéct!“

Samozřejmě že rozlišují, pomyslel si Juraj. Vede je zakuklený revolucionář. Záviš nebude vraždit dělnou třídu. Počkat! Co ta holka provádí?

Než mohl kdokoli zasáhnout, Kočena vyskočila na vysoké zábradlí, odtud přelezla na druhou stranu, svezla se co nejdále mohla a bez zaváhání skočila do koruny košatého dubu, několik metrů pod létající loď.

„Můj pane,“ ozvalo se, než prorazila listoví. „Jdu za vámi! Já, věrná Kočena!“

„Právě nám upláchl svědek,“ komentoval pán z Prachovců a rychle dodal: „Ale nebyl jsem to já, kdo ji nechal utéct!“

„Ale budeš to ty, kdo ji přivede nazpátek,“ ušklíbl se Juraj. „Za ní, hrdinný Prachovče! Vrhni se dolů střemhlav a přines mi ji v zubech.“

Svědčilo o tuhé kázni mezi kadety, že ubohý normál přistoupil k zábradlí a nešťastně se opřel do příček.

„Blázníš,“ napomenul ho Juraj a zopakoval Prachovcova předchozí slova. „Až budu chtít, aby ses zabil, tak ti poručím, aby ses oběsil.“

Azimír přikývl a ukázal na zničeného správce lázní, který byl nyní více šedý než černý.

„Nepotřebujeme žádné svědky,“ podotkl zlomyslně. „Tady Baraka nebude velectěná paní soudit za obchod s otroky. Skutečnost, že trestuhodně nechal padnout město, které patřilo do její správy, bude stačit, aby skončil na galejích nebo v kamenných dolech.“