Když chtějí kozy, pošli je na pastvu#
Gabriela byla uprostřed zajímavého fyzikálně-chemického problému. Šlo o školní zadání, které by samo o sobě nebylo složité. Týkalo se rovnovážné konstanty a tlaku par v uzavřené nádobě, ve které proběhla stanovená chemická reakce.
Pokud Gabriela s něčím zápasila, pak to byly zdejší názvosloví a systém jednotek.
GONG! GONG! GONG!
Vyrušená nenadálým dunění zvedla hlavu a obrátila se na spolubydlící, která ji sledovala jako svatý obrázek. Kateřina z domu Bílých labutí se neobtěžovala otevřít učebnice předmětů, ke kterým (podle vlastního vyjádření) jí scházely vlohy.
GONG! GONG! GONG!
„Co je to za příšerný randál, Kačenko?“ zeptala se Gabriela.
„Zvonění k nástupu. Copak jsi zapomněla, ctěná slečno?“
„Zapomněla co?“
Kateřina spráskla ruce. „Jak může někdo tak chytrý být tak zapomnětlivý. Nástup k triumfu tvého ctěného bratra! Připravila jsem pro tebe šaty. Leží na tvojí posteli.“
Šaty Kateřina nejen připravila, ale i koupila. Otevřeně soupeřila s Bachanem. Nesnesla, aby stála stranou, když šlo o Gabrielinu přízeň.
„Triumf mého bratra? Nemám čas na hlouposti,“ odsekla Gabriela. „Mám spoustu práce.“
I když zdejší akademie nežádala mnoho, Gabriela si nedovolila polevit. Jako Záviš, i ona měla dojem, že její rozum zůstává v ohrožení.
Jestli splynu se svou divoškou, pomyslela si nespokojeně, potkají se naše duševní schopnosti na půli cesty? Pak musím pospíchat, dokud se soukolí mého mozku ještě otáčí.
„Účast je povinná,“ trvala Kateřina na svém. „Slyšela jsem, že na triumf bude dohlížet samotná velectěná paní.“
O důvod víc se nezúčastnit, napadlo Gabrielu. Setkání s Revizorkou bylo samo o sobě děsivé. Jaké hrůzy lze čekat od její paní?
„Profesorka Neškodná nám kladla na srdce, že omluvy nepřijímá,“ švitořila Kateřina a hrnula se k ní náručí plnou rudů látky.
„Co je to?“
„Tvoje nové šaty! Sama jsem je vybrala. Nemohla jsem si dovolit kouzelné, ale budou ti slušet.“
Takže si všimla, jak Kudlance závidím!
Od nešťastné scény na kasárenském dvoře ji Kudlanka nenavštívila. Když se ale potkaly na chodbách školy, zdravily se jakoby nic. Vzniklé vzduchoprázdno se rychle snažily zaplnit měšťanské dívky, v čele s Kateřinou.
Nenávidí mne? uvažovala zatím Gabriela, které Kudlanka citelně chyběla. Nebo se snaží zjistit, kdo ji práskl? Tenhle skandál musí poškodit i její patronku.
„Copak nestačí školní uniforma?“ zeptala se podrážděně.
„Ve školní uniformě budu já,“ opáčila Kateřina. „Ale ty nesmíš! Jde o triumf tvého bratra, slávu tvého rodu. Jenom si představ. Až se budou lidé ptát, kdo další patří k Mechovému kopci, ukáží na tebe a řeknou: To je ona, ta v červených šatech!“
A ty budeš stát hned vedle, co?
„Budiž, ale budu vypadat jako maková panenka,“ zabručela Gabriela. Naštěstí její druhé já milovalo okázalé akce a ochotně se synchronizovalo, aby se prohlédlo v zrcadle.
„Počkat, počkat, to není všechno!“ protestovala Kateřina, která, když šlo o zdejší módu, byla překvapivě průbojná. Zaútočila na protestující spolubydlící hřebenem, vonnými olejíčky, sadou stužek a sponek, aby vytvořila, co si představovala.
Zdejší lidé jsou skutečně jako děti. Ale musím přiznat, že mi nevadí, když o mne pečují, pomyslela si Gabriela a zálibně se prohlížela. Jsem podobná na matku!
Šaty, které připomínaly čínské qipao, byly ušité z lesklé látky, zdobené vyšíváním. Zdůrazňovaly štíhlou postavu, ale bez zbytečné vulgárnosti, tolik vlastní evropskému stylu. Sama Gabriela oceňovala (na rozdíl od Světlany), že chybí jakýkoliv dekolt, pokud se nepočítal rozparek po obou bocích, který odhaloval stehna.
Se zájmem zkoumala svůj obličej, který Kateřina zvýraznila vysoko vyčesanými vlasy. Do drdolu na temeni zabodla dvě zkřížené jehlice, které ladily s perlami prošívaným stojáčkem, zapnutým broušenými černými kameny. Výsledek působil rafinovaně, byť poněkud znepokojivě.
„Hle, vnučka Černohlava!“ zatleskala Kateřina, pak ladně klesla na pravé koleno a něžně si přiložila ruku s nehtodrápy na tvář.
„Co to děláš?“
„Chci přísahat věrnost tvému klanu.“
„Klanu? My jsme malý rod, žádný klan,“ odsekla Gabriela a vytrhla se. „Pojďme, Kačenko. Musíme vyzvednout Bachana. A neškleb se tolik, i když ti je proti srsti. Zavolej do předsíně, ať jde s námi Tříjizvá i tvá služka. Jak by řekla Světlana: když předstírat, tak ve velkém stylu! Musím si pojistit budoucího manžela.“
„Manžela? Fuj! To ne!“
Manžela? otřásla se Gabriela nad vlastními slovy, o nic méně šokovaná než Kateřina. Postupně si na valícího se mrože zvykala, ale vdát se za něj! Alespoň můžu s klidem říct, že sama sobě nerozumím! Začínám mít divné choutky.
Jakmile vyšli na chodbu, ze dveří vykoukly hlavy studentů, kteří čekali, až se shromáždí velitelé patra.
„Tady jsi, konečně!“ zafuněl Bachan, kterému ještě jeho chůva upravovala límec na slavnostním úboru.
Formálně dodal: „Gratuluji, mladší slečno z Mechového kopce. Slavit triumf za přítomnosti velectěné paní je velká čest… Dnes se nebudeš prát, že ne?“ zeptal se napjatě. „To by nebylo vhodné!“
„Jsem snad divoženka?“
„Záleží na definici divoženky.“
Bachan se jako každý právník uměl vykroutit z ošemetné situace.
„Nebudu se prát,“ ujistila ho a přivinula se k jedné z jeho paží, připomínající tělo dobře vykrmené anakondy. Cítila odpor i uspokojení, když si všimla, jak se samolibě zatvářil.
„Všichni z mé koleje nástup!“
U dveří budovy čekala profesorka Jezabel Neškodná. Jako obvykle nosila černé brýle a rukavice na štíhlých prstech. Její mimikry, jak nazývala druh svého chování, nyní zastínila nefalšovaná hrdost, proto se hlasitě ozývala, byť jindy mluvila tlumeným hlasem.
Studium na zdejší akademii trvalo čtyři roky. Za skutečné hvězdy zde platily potomci vznešených rodů jako Božidar nebo Leonora. Ti nikdy neskončili v koleji profesorky Neškodné. Bachan byl Jezábelino jediným skutečným úlovkem. Nyní se zdálo, že i rod z Mechového kopce udělá její koleji čest.
„Neteřinko moje,“ zakroutila hlavou, viditelně spokojená. „Křiklavá rudá barva! Nanejvýš nevhodné! Při slavnostním triumfu se u studentů vyžaduje uniforma. Drahá Jelizaveta mi vyčiní, až tě uvidí. Víš, jak dbá na dekorum.“
S povzdechem, který byl více hraný než skutečný, přidala: „Budeš si muset, neteřinko, stoupnout tak, abys příliš nevynikala.“
„Ano, tetičko,“ zavrkala Gabriela poslušně - byť obě věděly, že neposlechne. Nikdo si nemohl nevšimnout, že se profesorka Neškodná hlásí ke studentce jako k příbuzné. Kam se poděl odpor k nepotismu?
„Ticho!“ znělo zatím. „Ticho bude! Nežvanit a zařadit se! Zástupci kolejí do čela!“
Ze všech stran se na nádvoří hrnuli studenti. O dva vchody dál vyšel, podle hesla to nejlepší na konec, sám Božidar v blankytně modrých barvách domu vévody z Praříče, následovaný obvyklou klikou. Nikdo jiný, ani Theodorik či Gottfried, se neodvážil neobléknout školní uniformu.
„Druhý pane z Praříče,“ zeptala se ho profesorka Jelizaveta Truchlivá chladným tónem. „Vy jste se zapomněl převléct?“
„Považoval jsem za povinnost nosit barvy našeho domu,“ řekl uctivě Božidar. Ani on se profesorce Truchlivé otevřeně neodporoval.
„A to proč?“
„Můj starší bratr byl jedním z velitelů výpravy,“ řekl Božidar. „Jsem na něj pyšný.“
„Váš bratr nebyl jedním z velitelů. Velel pouze jeden, a to mladý pán z Mechového kopce,“ opravila ho profesorka.
„Ach, to jsem nevěděl. Omlouvám se,“ odpověděl Božidar, zjevně spokojený, že přede všemi zaznělo, že zásluhy si připisuje kdokoliv jiný, jen ne Azimír.
Profesorka Truchlivá chvíli těkala očima po nádvoří. V každé koleji našla někoho, kdo se oblékl nevhodně. Hned vedle, doprovázená Kudlankou a druhou svou pomocnicí, stála usměvavá Leonora, oblečená do výrazné tulipánové žluté. Členové její kliky zašli tak daleko, že si přes rukáv uniformy natáhli žlutý pásek.
„Opovrženíhodné politikaření,“ procedila profesorka Truchlivá a švihla holí. „Seřaďte se, žáci! Jeden každý z vás, kdo porušil školní pravidla, opíše školní řád vlastní rukou. A výtvory vašich sluhů nepřijímám. To platí pro všechny koleje! Jasné?“
Pak se obrátila (k úlevě všech a k hrůze k postižené) vpravo tam, kde stála skupina profesorky Neškodné, a suše poznamenala: „Netušila jsem, že rod z Mechového kopce má vlastní barvy. Opravdu vám sluší, mladší slečno. Jistě mi ráda přijdete vysvětlit, proč nosíte křiklavou rudou na slavnostní triumf? Příští týden vás budu čekat ve své kanceláři. Velmi netrpělivě, prosím, velmi netrpělivě!“
Pak už se věnovala studentům z vlastní koleje. Gabriele ale přejel mráz po zádech.
„Krucinál!“
„Je mi moc líto,“ zamumlala Kateřina. „Netušila jsem, že budou takové problémy.“
„Nemusela jsem si ty pitomé šaty oblékat,“ zašeptala Gabriela nazpátek. „Obě dvě jsme udělaly chybu a obě za ni zaplatíme. Ty dvakrát, Kačenko moje!“
„Rozumím.“
Kateřina zrůžověla nadšením, jako by dostala příslib lásky. Máš dojem, že bitím se vytváří pouto mezi námi? pomyslela si Gabriela. Ale ano, jistěže se vytváří. Ruka nadřízeného uděluje cukr i bič.
„Bolest i potěšení jsou pouhé chemické pochody našeho těla,“ poznamenala k sobě. „Dočasná rovnováha, díky které si lépe pamatujeme.“
„Z filosofického hlediska…,“ chtěl poznamenat Bachan, ale víc nestihl. Několik stovek studentů se vydalo na pochod před budovu gubernátorského paláce.
Vznášející se ostrov, na kterém se palác i akademie nacházely, byl v obležení létajících taxíků. Ve vzduchu se vytvářely proudy kočárů a drožek, jak se každý chtěl účastnit slavnostního triumfu. Ne všichni ovšem dobrovolně. Pro významné sekty, klany a obchodní domy byla účast povinná.
Ani jedna z Gabriel se ve zdejší politické situaci nevyznala, ale z poznámek, které zaslechly kolem, pochopily, že záleží nejen na tom, kdo se jak obléká, ale kdo si s kým stoupne - nebo naopak, s kým mu nedovolí se postavit či pohovořit.
Mezi méně významným obecenstvem občas vypukly vášnivé spory, které hrozily rvačkou. Pořádek udržovali hromotlukové, patřící k soukromým silám.
„Haló, sestřičko má! Haló, haló! Já jsem tady!“
I chrámy měly své zastoupení. Zástup léčitelů Sladké paní Lady vedl holohlavý muž s kyselým výrazem. Vedle něj jako čertík z krabičky vyskakovala zlatovlasá ctihodná sestra, výstřih bez plachetky naditý až po okraj.
Přes hlasité protesty plešatého nadřízeného, který se ji marně snažil usměrnit, Světlana mávala a ukazovala vysoko vztyčený palec, zřejmě aby schválila Gabrieliny výstřední rudé šaty.
Kopretina by ji měla lépe hlídat! Ta holka nezná hranice!
Zahanbená černovláska hleděla do země, ale ve vedlejších řadě Theodorik a Gottfried zuřivě mávali nazpátek.
„Drahý Božidare,“ zasyčela rozmrzele a žárlivě. „Tví cukříci dělají ostudu. Jejich vkus je, obávám se, poněkud vulgární. Když chtějí kozy, pošli je na pastvu.“
Božidar, který stál hned vedle, protočil panenky a posupně pohlédl na Bachana. „Ty máš co vykládat o vkusu,“ procedil mezi zuby. „Když chceš mrože, zaplav si v moři. A vy dva toho hleďte nechat!“