Další člověk, kterého toužím vlastnit

„Za jiných okolností,“ řekla Leonora, „bych si užila tvé roztomilé hraní na nedostupnou pevnost, mladší slečno z Mechového kopce, ale obávám se, že ubohý poblázněný Gottfried měl pravdu. Dochází nám čas.“

Z portálu, který byl nyní plně otevřený a zlověstně zářil, se vynořily první postavy. Nebyly to ale lidé, nýbrž stvoření, jaké Gabriela ještě neviděla. Jako by někdo zkřížil člověka a zvíře, nechal tvora vyrůst do tří metrů a obdařil ho přehnanou svalovou hmotou.

Naše teorie in promptu evoluce dostává na frak, pomyslela si Gabriela. Až dosud se se Světlanou domnívaly, že urychlený vývoj, kterým zdejší živočichové podléhají, má základ ve fyzikálních a biologických zákonech - pokud by přimhouřily obě oči.

Ale obří kříženci lidí a zvířat vypadali jako slepá větev, umělý výtvor šlechtitelského programu, cosi neživotaschopného samo o sobě, genetický omyl podobně jako sterilní ligeři, potomci lvů a tygřic, kteří se bortí pod vlastní vahou.

„Bestie,“ vykřikl kdosi. „Zabte je!“

Svědčilo o síle Revizorčina kouzla, že se první vlna nadšenců vrhla na zvířecí titány, aniž by brala v potaz vlastní bezpečnost. Bestie svíraly v tlapách hrubé sekery, kterými dokázaly rozseknout člověka vejpůl. Ale ani ony se neuměly bránit zfanatizovanému davu, který je doslova zalehl.

Gubernátorka, stále usazená na zlatém trůnu, scénu sledovala s lhostejností televizního diváka, jako by se krvavá jatka neodehrávala několik metrů od ní.

„Mladší slečno z Mechového kopce,“ naléhala Leonora. „Rozhodni se!“

„Ano, Gabrielo,“ ozvala se Kudlanka. „Věř nám! Nikdo z nás se nechce dostat do blízkosti bestií. Pokud zvítězí, budeš si přát, abys byla mrtvá.“

„Revizorka přitáhne nás všechny, stejně jako přitáhla Gottfrieda a ostatní,“ doplnila Leonora. „Klidně nás obětuje, aby zachránila milovanou gubernátorku. Takové případy se už staly.“

„Tak jděte k profesorům,“ odsekla Gabriela. Divokou krev, kterou zdědila po matce, vyhlídka na bitku s bestiemi lákala. „Já se půjdu bavit.“

Jsem vážně cvok, pomyslela si. Kdokoliv s kapkou zdravého rozumu by odolal. Nikdy jsem neměla sklony k násilí.

„Profesoři slouží gubernátorce,“ vysvětlila Leonora trpělivě. „Když bude nutné, půjdou na smrt s námi. Já jsem příliš mladá, abych se nechala vesele obšťastňovat zrůdami.“

„Vesele obšťastňovat?“

Kudlanka nevydržela mlčet.

„Víš, čemu se říká toxická maskulinita?“ ozvala se uštěpačně. „Feministkám by se bestie zavděčily. Věř mi, Gabrielo, jsem tady déle než ty a slyšela jsem spoustu nepříjemných historek. Bestie jsou primitivní svaly plné hormonů, jestli mi rozumíš. Každá část jejich těla je, ehm, zduřelá do krajnosti.“

Už zase ses prořekla, napadlo Gabrielu. Nemohla si nevšimnout, že i přes napjatou situaci, Leonora zbystřila, když zaslechla výrazy jako toxická maskulinita, feministky a i to, že je Kudlanka tady déle.

Vznešené rody vědí, co je posedlost, napadlo ji. Možná má podezření, možná se jí Kudlanka svěřila. O to víc si musím dávat pozor, abych já sama neuklouzla.

„Přestaňme se doprošovat,“ ozvala se druhá z Leonořiných pobočnic, která doteď dohlížela na celou skupinu, aby se ta nerozutekla. „Ta divoška se dá koupit. Táhne se s tlustým Bachanem kvůli penězům. Prostě jí zaplatíme. Kolik chceš, výtržnice?“ zeptala se pohrdavě. „První slečna z Podlubí a Mrzce ti prokazuje čest, tak se snaž vyhovět.“

Mezitím z portálu vykročily další bestie. Scéna začínala připomínat invazi, nájezd barbarských sil. Bojovalo se pod vyvýšenou plošinou, muži i ženy nižších rodů, kterým chyběla jakákoliv ochrana před Revizorčiným kouzlem, vytvořili hradbu z těl.

„Braňte naše potomky!“

Velmožové s mohutným vnitřním plamenem se snažili sešikovat věrné a vytvořit kordón mezi nebezpečím a dětmi z akademie. Totéž se pokoušeli udělat představitelé chrámů pro ostatní. Gabrielu, nebo lépe řečeno, její druhé zběsilé já, šarvátka přitahovala.

Jsem jako opilá, uvědomila si, když se ovládla. V hlavě jí pulsovala touha zabíjet.

„Každý má cenu,“ vzpomněla si na oblíbené Závišovo moudro. „Nemá-li cenu, je bezcenný! Nu dobrá, první slečno z Podlubí a Mrzce, smíš si mne koupit,“ pokračovala a položila dlaň na Leonořinu hruď, kde jed z konečků prstů potřísnil tulipánovou látku. „Jsem divoška, vždy a všude. Žádné hlouposti! Závidím ti tvé šaty. Pochybuji ale, že tě ochrání před mými nehtodrápy. Rozumíme si?“

Oproti Božidarovi, který patřil mezi její největší soupeře a choval se arogantně, v Leonoře bylo cosi přátelského. Měla dychtivý výraz člověka, který vždy a všude chce být oblíbený.

„Naprosto!“ pověděla mírně. „Budu opatrná, jako někdo, koho se dotýká jedovatá zmije. Kolik stojíš? Stříbrné tolary? Zlaté hřivny?“

„Žádný strach. Platit bude Kudlanka.“

„Kudlanka?“

„Má něco, co se mi hodí.“

„A to je?“

„Jméno.“

„Jméno? Jaké jméno?“

Gabriela ukázala prstem na Kudlanku: „Její jméno.“

Černovláska se dotčeně napřímila a zamávala pažemi, takže připomínala hmyz, po kterém se pojmenovala..

„Ty jsi vážně cvok!“ ozvala se rozčileně. „I kdybych chtěla, dobře víš, že nemůžu. Pravidla neobejdu. Ově víme, že ne vše smíme vyslovit!“

„Pravidla se dají obejít docela snadno,“ namítla Gabriela. Celou dobu se soustředila na obecenstvo. I přes naléhavou situaci, Leonora poslouchala velice zaujatě. Kolik toho ví? Jistě, my o Hře nesmíme mluvit, ale bylo by poučné se dozvědět, jak zdejší lidé rozumí posedlosti. Kdo si myslí, že vchází do jejich těl?

„Proč chce znát její jméno?“ zeptala se zmateně druhá pobočnice. „Sice si říká Kudlanka, ale každý ví, ke kterému klanu patří. Stačí se zeptat toho trouby Bivoje.“

Leonora ji umlčela rychlým gestem.

„Tiše, má milá. Ten rozhovor se nás netýká. O jaké ceně tady mluvíme?“ zeptala se zvědavě.

„Nic, co bych si nemohla dovolit,“ ucedila Kudlanka skrz zaťaté zuby. „Musíš mi ale slíbit, že kdybych se změnila, kdybych… Kdybych zhloupla, povězme! Vzpomínáš si na naše setkání před rokem, Leonoro? Kdy jsi za mnou přišla s tím, že jsem tě příjemně překvapila?“

„Ano.“

„Pokud najednou přestanu být sama sebou, slib mi, že to nenecháš být.“

„Kdybys přestala být sama sebou?“ zeptala se Leonora zvědavě. „Jak moc?“

„Dost, abys měla podezření. Alespoň ty ano.“

Kudlanka vrhla přezíravý pohled na druhou pobočnici. Stejně jako Gottfried s Theodorikem, i ony spolu soupeří, napadlo Gabrielu. Možná že ta druhá byla donedávna první v pořadí, ale Kudlanka, nebo spíš Hráč v její hlavě, se ukázal být užitečnější. Jestliže gubernátorka oceňuje naše kvality, neměly by i velkorody sklízet Hráče? Zdá se, že o našem světě tuší velice málo.

„Nebuď melodramatická,“ řekla nahlas. „Nehodlám tě odkrouhnout a pohřbít. Chci mít pojistku, nic víc.“

„Já lhářka, ty lhářka,“ vrátila jí Kudlanka její slova. „Dám ti své pravé jméno pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“

„Že zakopeme válečnou sekeru. Už žádné další podrazy.“

„Podrazy? Jaképak podrazy?“ opáčila Gabriela s kamennou tváří, i když se uvnitř zachvěla. „Ale budiž! Souhlasím. Dnes večer napíšeš cukříkům, že jsi jejich největší fanynka. To by mělo stačit.“

„Hahaha!“

Druhá pobočnice, která skutečně nebyla nejbystřejší, se zachechtala, stejně jako ostatní, kteří ještě vydrželi a nerozprchli se za vábivým šepotáním revizorky. „Božidar bude nadšený! Jenom mu napiš hezké vyznání! Můžeš mu také masírovat záda.“

Kudlanka pokrčila rameny a prohodila k Leonoře.

„Když se začnu chovat jako tahle pipka, budeš vědět, že se nevrátím. Dobrá tedy, souhlasím,“ obrátila se ke Gabriele. „Napíšu vyznání cukříkům pod svým pravým jménem. Ručím, že poznáš, že jde o mne! Ale mám ještě jednu podmínku.“

„Jakou?“

„Necháš si mé jméno pro sebe.“

Gabriela zavrtěla hlavou. „Ty chceš, aby tě pomstila Leonora. I já musím mít někoho v záloze.“

„Pak tedy jeden spolehlivý člověk. Pochop, nejde jen o nás,“ naléhala Kudlanka. „Smlouva, kterou jsem podepsala, by mne i tebe zničila. Věř mi, že nechceš namočit své okolí do patálie s mými šéfy.“

„Neboj se, znám někoho, kdo si tvoje šéfy dává k snídani.“

I když přeháněla, Gabriela věřila, že Záviš neucukne, ani když jde o zlatonosy. Ty si ale vážně nedáváš pozor na jazyk, napadlo ji bezděčně. I slepý by poznal, že se svých šéfů bojíš víc než Leonory. Ještě chvilku a přestane ti důvěřovat.

Protože si nepřála první slečně z Podlubí a Mrzce poskytnout víc látky k přemýšlení, než bylo nezbytně nutné, Gabriela uchopila Leonoru za ruku. „Dělej rychle! Nebaví mne žvanit s nudnými děvčaty! A nezapomínej na mé nehtodrápy, miláčku.“

„Nezapomínám. Ale musím tě varovat, že ucítíš bolest. Nesmíš začít panikařit.“

„Pche!“

„Jak si přeješ!“

Když jí Leonora vnikla vnitřním plamenem do těla, Gabriela zvědavě studovala ten pocit. Bolestivý, ano, jako žhavá tekutina v žilách. Ale ne nepříjemný, naopak, velice důvěrný. Z nějakého důvodu si všimla pootevřených vlhkých rtů a dostala chuť je políbit.

„Snažím se ti neublížit,“ řekla rychle Leonora, která si špatně vyložila její pohled.

„Ublížit?“

Násilí a erotická touha, napadlo Gabrielu. Kdyby nebylo mého druhého já, nikdy bych nepoznala, jaké rozkoše přinášejí lidská citová rozpoložení. Tak plasťácké! Ale opojné…

Aby zahnala dráždivé myšlenky, soustředila se na dění kolem sebe. Obě pobočnice zahnaly Leonořiny věrné do kruhu, chlapci i dívky se pevně drželi za ruce. Více než cokoliv toto hemžení a postrkování připomínaly přípravy na rituál na jedné z Vrániných kreseb, kde se sekta schází, aby vyvolala pekelného pána.

To vše uprostřed trvajícího zmatku, kdy studenti jeden za druhým utíkali do Revizorčiných tenat, aby se postavili přílivu bestií. Gottfried, Kateřina a jiní se tlačili k portálu, kde se je snažili zadržet členové vznešených rodů - zřejmě v obavě, aby nepřišli o cenné potomstvo.

„Můžeme,“ řekla tiše Kudlanka, když se dotkla Leonory.

Její velitelka držela pevně zavřené oči, ponořená do sebe. Kývla a začala vysávat vnitřní plamen z kruhu věrných. Jeho burácivý proud usměrnila a v snesitelném čůrku přenášela do Gabrielina těla, aby vyživovala blednoucího ochránce.

Ohó! Ohó! Musím ji mít! Musím ji mít!

V záchvatu jasnozřivosti Gabriela pochopila, proč Leonora nechce, aby o jejích schopnostech věděli profesoři. Gubernátorka by si tak tučné sousto nenechala ujít.

Další člověk, kterého toužím vlastnit, pomyslela si. Ne jako hračku, ale jako nástroj.