Chtěla bych být jako kus ledu

„Velectěná paní,“ začala vikomtesa výpověď, „smutnou pravdou je, že po tragické smrti manžela jsem ztratila zdravý rozum. Některé ženy, které znám, by takovou ztrátu nesly lehce, některé až s nadšením, já ale hluboce truchlila. Ve slabé chvilce mne přepadli otrokáři a uvěznili mne v kleci.“

„Tu první část přeskočte,“ poznamenala gubernátorka. „City mých poddaných mne nezajímají. V mých očích jste jepice, které se rodí a umírají. Podstatné je, že jako urozenou vás nikdo nesmí prodat do otroctví. Okolnosti nehrají roli.“

Gabriela s těmi slovy souhlasila, ale všimla si, že mezi jepicemi vzbudila rozruch. Vy jste přecitlivělá banda, pomyslela si. Když není po vašem, namlouváte si, že svět k vám není spravedlivý.

„Chtěla bych být také taková,“ řekla zasněně.

„Manželka, která truchlí za manželem?“ zeptal se Bachan. „Když zemřela má matka, otec jí postavil výstavnou hrobku. Babička mne tam často vodila.“

„Chtěla bych být jako kus ledu,“ opravila ho Gabriela pohrdavě. „Vznešená královna na vrcholu hory.“

„Umím si tě tak představit. I když ne jako kus ledu.“

„Vážně?“

„Vážně.“

Stále se drželi za ruce. Gabriela lachtaní dlaň vděčně stiskla.

Naklonil se a zvědavě zašeptal: „Prozradíš mi, co jsi pochopila, když si vikomtesa práskla? Možná se pletu, ale přišlo mi, že Theodorik neříkal pravdu. Nechci tím ale naznačit, že lhal,“ dodal Bachan rychle.

„Theodorik je cukřík, hezký na podívání a sladký uvnitř, o nic chytřejší než jeho připitomělý sluha. Žebrá o pozornost Božidara, ale moc se mu nedaří. Dávej si proto pozor na Gottfrieda!“

„Já?“

„Samozřejmě. Chce se přese mne dostat k tobě.“

„Cože?“

„Proč myslíš, že se tak ochotně nabídl, že mne navštíví? Jsem jeho vstupenka ke tvým penězům. Božidar tuší, že Gottfried má vlastní plány.“

„To je cynické. Myslel jsem, že jsou přátelé.“

„Ty jsi dědic obchodního domu. Majetek tvého otce připadne tobě. Cukříci nemají nic. Syn vévody nebo ne, Božidar může skončit jako bezvýznamný baron někde v divočině. Tetička Jezabel mi tolik naznačila, sotva mne potkala - i ze synů vévodů se vyklubou nuly. Gubernátorka tituly pouze propůjčuje. A jak sama poznamenala, city jepic ji nezajímají. Byla to úmyslná připomínka nestrannosti.“

„Aha! Fascinující! Měl jsem štěstí, že jsem tě potkal,“ řekl Bachan upřímně.

Potěšená Gabriela pokračovala: „Pokud jde o vikomtesu a její cigaretu, prozradím ti, že chtěla zaujmout velectěnou paní. Uspěla, jak sám uznáš. Víc ti nepovím, takže nevyzvídej.“

Protože já nejsem Medard, dodala v duchu. Musím Závišovi oznámit, že si náš plasťák pustil pusu na špacír. Prozradil vikomtese, že gubernátorka nadržuje Hráčům. Ale možná jde i o víc. Jestli Medard prozradil, že Lýdie do Světa přivlekla homeopatii, možná se vikomtesa hodlá stát cigaretovým magnátem.

Přelíčení zatím pokračovalo…

„Pak mne v kleci odvezli do lázní U čtyř cest, kde mne chtěli prodat, abych sloužila jako chovná samice v sektě. Takový je můj příběh,“ uzavřela vikomtesa a dramaticky odhodila cigaretu jako závěrečnou tečku. Dlažba doutnající špaček okamžitě vstřebala.

„Co povíte, pane Baraku, přiznáváte své zločiny?“

Revizorka na pokyn své paní přistoupila k černému muži a položila mu dlaň na rameno.

„Ano! Ne! Pusť mne ty! Na mne tvoje triky neplatí! Ne! Odvolávám! To je nepřímý důkaz! Jsem nevinný. Netušil jsem, co se děje.“

„Ty jsi netušil, co se děje ve městě, které spravuješ? Přiznáváš tedy, že jsi neschopný?“

„Opomenutí. Pouhé opomenutí, velectěná paní.“

„Opomenutí, které trvá roky,“ řekla gubernátorka a nezvykle důrazně prohlásila: „Neschopnost je hřích, zločin porušení pravidel. Jepice trápí druhé, mne první. Další svědky, prosím!“

Ale k tomu nemělo dojít. Když se lačné obecenstvo těšilo na pokračování, zazněl náměstím ponurý hluboký tón. Gabriela a Bachan se přitiskli k sobě, stejně jako ostatní studenti. Do jejich duší vstoupila bezejmenná hrůza.

„Co to je?“ vykřikl jakýsi představitel malorodu.

„Co se děje?“ přidali se další.

„Duní mi v kostech!“

„Přichází monstra?“

„Chraňte velectěnou paní!“ vykřikl Tajemník. „Otevírá se teleportační brána!“

„Chraňte velectěnou paní!“ zopakovala Revizorka, která odskočila od Baraka a rozhořela vnitřní plamen naplno.

I studenti, kteří stáli desítky metrů daleko, zatoužili se vrhnout před gubernátorku a chránit ji vlastním tělem. Zástupci sekt a klan, před chvílí dotčení, že je gubernátorka označila za jepice, se pohnuli jako jednolitá masa.

Tlak, kterým působila, byl tak mocný, že slabší jedinci zešíleli. Hnaní jako můry za světlem se vrhali k Revizorce, neudržitelní fanoušci nesnesitelné krásy. Byli by ji roztrhali na kusy, kdyby Juraj se svými kadety a vojáky nezakročili.

Nad samotným Jurajem se vznášel ochránce v podobě jeho sestry a bláznivě se chechtal: „Stultis ignoscendum est: nesciunt enim quid agant. Il faut pardonner aux sots, car ils ne savent pas ce qu’ils font. Den Toren soll man vergeben, denn sie wissen nicht, was sie tun.“

„Hlupákům je třeba odpustit, neboť nevědí, co činí? Ani náhodou!“

Sama Gabriela netušila, komu se vydala na pomoc, zda Jurajovi, Revizorce nebo velectěné paní. Z rukávu vytáhla bičík a razila si cestu k vyvýšenému pódiu. Z nehtodrápů jí kapal jed.

„Bláznivá divoško,“ zaslechla za sebou. „Hloupá huso! Kozo! Slepice!“

Kdosi ji chytil zezadu. Když se otočila, málem zabořila nehtodrápy do Gottfrieda. Naštěstí vysoce postavení členové mnoha chrámů zvedli berle a zalili náměstí bílým světlem, které zchladilo rozpálené hlavy.

„Umíš vyvolat ochránce,“ křičel Gottfried a třepal s ní,“ tak ho vyvolej! To je tvoje první povinnost, krucinál! Jinak tady všichni zařveme.“

Profesoři a profesorky už dávno ochránce rozprostřeli nad hlavami, jako deštník před zhoubným vlivem Revizorky. Nad Jezabal Neškodnou se vznášel mrak, který pozoruhodně připomínal atomový hřib. Nad jedním z profesorů stála věž s cimbuřím, opletená břečťanem. Jelizaveta Truchlivá držela vztyčenou profesorskou hůl a z ní tryskal vodopád, který se formoval do neobvyklých útvarů, plných fraktálů.

To vše, spolu s ochránci studentů vyšší ročníků, nestačilo pokrýt potřeby akademie. Zejména prváci bloudili jako ztracené duše, mezi nimi i Kateřina. Božidar s Theodorikem se mačkali pod kaskádou profesorky Truchlivé a bojovali s ostatními o místo. Bachan zabíral prostor pod hřibem profesorky Neškodné a hrdinně se snažil zatáhnout břicho, aby za ním mohli další spolužáci.

Skutečná potíž ale bylo, že mnohým pobláznění vyhovovalo a o služby ochránců neměli zájem.

Kdo pije studenou vodu, když může horké víno? Milovat je sladké a opojné!

„Nač brát ohledy na slabé?“ zeptala se Gabriela. „Nejsi příliš nepravděpodobný vyslanec dobré vůle?“

„Nejsem do sebe zahleděný sebestředný blbec,“ vyplivl Gottfried. „Prosím, ty zatracená divoženko! Vyvolej Černohlava.“

„Není to Černohlav, ale Satan!“

„Cokoliv! Jen si pohni! Nebo nám ta ženská udělá z mozku rosol.“

I když nechápala, jak může chabý přízrak Vránina pána pekel změnit situaci, rozhořela vnitřní plamen a nechala ochránce vyklubat. Rohatý krasavec roztáhl křídla, zpod víčka sjela krvavá slza.

„Výborně,“ vykřikl Gottfried. „Leonoro, pojďte sem! Slíbil jsem ti čerstvého ochránce. Tahle divoška jednoho umí.“

Leonoro?

Jako by čekali na povel, Leonora a její věrní se žlutými páskami na rukávech si razili cestu skrz běsnící dav.

„Zdá se, že jsi změnil strany, drahý Gottfriede,“ podotkla Gabriela, celá nesvá, že k ní míří i Kudlanka. Kdyby se mi chtěla mstít, kdy bude mít lepší příležitost než nyní, v prachu a zmatku?

„Změnil strany? Není čas na malicherné pletichaření,“ odsekl Gottfried. „Leonora má dar, který se hodí. Uvidíš sama! Svého Šamana neudržíš dlouho, že?“

„Satana,“ opravila ho mimoděk. „Klid! Zatím drží!“

„Mladší slečno z Mechového kopce,“ udýchaně vyhrkla Leonora, když dorazila, „gratuluji k triumfu tvého bratra. Smím ti podat ruku?“

„E?“

„Dej jí tu ruku,“ ozval se Gottfried. „Spěcháme!“

Laciné triky! Vytváří zdání naléhavosti! Nemám důvod žádnému z nich věřit! Jedna udýchaná, ale oči má klidné, ruce jakbysmet. Druhý mne přesvědčuje, že jde o život. Jsem obklopená Leonořinými lidmi! I když Kudlanka nevraždila, jeden z nich možná ano.

Gabriela se stáhla a ukázala vytažené nehtodrápy, ze kterých kapala slizovitá tekutina.

„Jed,“ řekla, i když věděla, že blafuje. Měla potíže se soustředit. „Neurotoxin. Bude trvat několik minut, než se udusíte. Držte se dál.“

„Ona ti neublíží,“ ozvala se Kudlanka. „Dotkne se tě, abychom mohli zesílit tvého ochránce.“

„Aha! Takže ti mám věřit?“

„Přísahám na vše, co je mi svaté!“

„Co tobě může být svaté?“ ušklíbla se Gabriela. „Já lhářka, ty lhářka. Základní lekce z logiky. Jestliže vždycky lžeš, pak opak je pravda. Negace! Držte si odstup!“

„Já vždycky nelžu,“ ohradila se Kudlanka. „Co je negace?“

„Promiň, zapomněla jsem, že ty nekladeš takový důraz na základy našeho společného vzdělání. Formální logika je krajně nepraktická v případech, jako je tato. Samozřejmě, že vždycky nelžeš - to by značně zjednodušilo situaci. Ale jak si mám být jistá, že zrovna říkáš pravdu?“

„Nemáme čas,“ vyštěkl Gottfried, na kterém se podepisoval zhoubný vliv Revizorky a on čím dál toužebněji hleděl k pódiu, kde se formoval zářící kruh. „Ať už přichází cokoliv,“ naléhal, „nebude to nic dobrého. Ti za branou se nebojí samotné gubernátorky.“

„I ty můj cukříku, pak tedy utíkej!“

„Kam? Jsme na vznášejícím se ostrově, ty káčo! Není kam utéct!“

Leonora rozzuřeného mládence uklidnila, oáza klidu v pouštní bouři.

„Musíme zůstat příčetní,“ vysvětlila pak a naklonila se důvěrně ke Gabriele, která se hned odtáhla. „Mám jistý dar, o kterém nechci, aby věděli naši profesoři. Není na škodu, že jsi podezíravá. Naopak!“

Další laciný trik! Přiznej se k nekalostem, abych měla pocit, že tě držím v hrsti. Ta holka by se mohla učit u Záviše.

„Proč o něm profesoři nesmí vědět?“ zeptala se Gabriela. „Až se mnou skončíš, zůstane po mně jeden krystal a rudý kámen, co? Kdo ti pak bude dělat křoví? Tady Gottfried? Má také hluboko do kapsy?“

„O čem je řeč?“ zeptal se Gottfried. Revizorka vyslýchala Kudlanku v soukromí a Kudlanka se přirozeně nechlubila tím, co se stalo.

„To je mezi námi děvčaty!“ uzemnila ho Leonora. „Chlapce by naše záležitosti nudily.“

„Jak si přeješ,“ řekl a otočil se k nim zády, aby se konečně vydal k pódiu. Strhl sebou i několik Leonořiných nohsledů. „Užijte si spolu, vy dvě obludky. Moje krásná paní mne potřebuje!“

„Pospěš si,“ zaúpěla Kudlanka. „Utečou mi!“

Celou dobu udržovala vnitřní plamen a soupeřila s Revizorkou. Kde ale její soupeřka obsáhla celé náměstí, ona nedokázala udržet ani hejno studentů, které měla metr od sebe.