Přiveďte zločince

Přišla dlouho očekávaná chvíle. Dveře paláce se otevřely, z nich se vynořil průvod služebníků oblečených v zářivé bílé. Služebníci nesli bohatě zdobený koberec, který od vrat až po vyvýšenou plošinu.

Po nich se objevila skupina čtyř vysoko postavených úředníků s maskami, kteří hrdě postavili na plošinu zlaté křeslo. Jednou ze čtveřice byla samotná Revizorka.

Dokud cítím strach, je vše v pořádku, pomyslela si Gabriela. Horší bude, až zatoužím líbat její nohy. Naštěstí stojíme daleko.

Nejvznešenější poddaní, kteří se nacházeli příliš blízko sladkému vlivu, rychle vyvolávali ochránce - pokud to ovšem uměli. Zbytek měl smůlu a vytrženě zíral na čarodějnou Kirké.

„Prosím, poklekněte,“ řekla Revizorka měkce. „Přichází naše velectěná paní.“

Zbylí tři úředníci její slova zopakovali. Gabriela si všimla, že každý z nich je pozoruhodně krásný; ne jako Gottfried či Theodorik, ale klasicky krásný a odtažitý jako mramorová socha z muzea.

Někdo stiskl její dlaň. Byl to Bachan, který zcela ztratil povznesený klid.

„Poprvé uvidím samotnou gubernátorku,“ zašeptal. „Mám strach. Můžu se tě držet?“

„Nebuď jako malé děcko,“ napomenula ho, sama dost vyplašená a vděčná za důvěrný dotek. „Neukousne tě!“

Když Záviš popisovala střetnutí s gubernátorkou jako šachovou partii, mlčky předpokládala, že jde pouze o nadmíru inteligentní ženu. Nyní měla dojem, že Záviš je skutečně příliš otrlý, aby dokázal vnímat strach a chvění, které gubernátorka v poddaných probouzela.

Šla, jako by se vznášela, víc sněhová vločka než hmotný člověk. Vlasy, řasy, roucho, nehty, vše dokonale bílé, studené a chladné, mrazivé do poslední podrobnosti. Její přítomnost svírala srdce a zamykala plíce.

Nikdo nevolal sláva; naopak, jak se blížila, lidé tuhli na kámen, uvěznění v pokorné póze.

„Vidíte mne a slyšíte mne,“ řekla gubernátorka příšerně lhostejným a nezaujatým tónem, když se posadila do zlatého trůnu.

Mdlý hlas nepotřeboval zesílení, nesl se do posledních koutů, jako by každému posluchači stála za uchem. „Triumf může začít. Pane Tajemníku, máte mé svolení.“

„Jak si přejete, velectěná paní. Přiveďte zločince!“

Mezi přihlížejícími zůstávala úzká ulice. Oddíl vojáků, vedený několika kadety, za sebou táhl v řetězech spoutaného černého muže.

„Hotová Chaloupka strýčka Toma! Myslíte, že ho budou bičovat?“

Gabriela si přála propadnout do země. Nikdo jiný než Světlana nemohl pronést tak nepatřičnou poznámku. Ještě ke všemu tak, aby tě slyšeli široko daleko! kvílela v duchu. Nenapomínal tě Záviš, že se nesmíme prozradit?

I Jurajovi, který triumf vedl, ztuhl obličej do nejpřísnějšího výrazu.

„Co je Chaloupka strýčka Toma?“ zeptal se Bachan a zvědavě se rozhlížel. Naštěstí ctihodná sestra promluvila nečekaně a nikdo nepoznal její hlas.

„Tajný kód,“ vysvětlila Gabriela co nejhlasitěji se odvážila. „Zákulisní hra, špinavé machinace.“

Její slova možná nepřesvědčila Hráče, ale i tak padla na úrodnou půdu. Představitelé sekt a klanů se začali podezřívavě sledovat, uvěznění v podivné hře na tichou poštu.

„Co je to za tajný kód?“ zeptal se šeptem Božidar, náhle celý nervózní. „Co nám tajíš, ty divoženko? Jaké máš zprávy?“

„Nebuď hlupák, cukříku,“ zavrněla spokojeně, že sklidila tak nečekanou úrodu. „Chceš-li vědět víc, přijď za mnou do pokoje, až bude po všem. Moje Kačenka nám koupí víno.“

„Šílená holka z pralesa,“ zamumlal Božidar. „Theodoriku, půjdeš za ní na návštěvu.“

„Leda by tam byla její krásná sestra,“ odsekl Theodorik. „Udělám pro tebe cokoliv, ale sám s ní nezůstanu. Ani ty mne nemůžeš poslat za vnučkou Černohlava!“

„Já půjdu,“ nabídl se Gottfried.

„Jsem ti vděčný, můj příteli.“

Vděčný? Nezdá se!

Gabriela, která se v té chvíli zálibně na ochotného Gottfrieda otočila, aby mu věnovala milý úsměv, zaznamenala, že Božidar sleduje nohsleda nikoliv vděčně, ale podezíravě.

„Soustřeď se!“

Ucítila, že Bachan stiskl její dlaň.

Ta kupa tuku žárlí? pomyslela si užasle. Nikdy by mne nenapadlo, že by mohl! Co teď? Já nejsem Světlana, abych hrála osudovou ženu. Proč bych nemohla mít cukříky i lachtany?

Její druhé já se rozmrzele ohradilo proti nespravedlnosti světa, zatímco Gabriela se otočila k pokračování triumfu.

„Setkáváme se, pane Baraku,“ řekla gubernátorka, když k ní přivlekli černého muže a donutili ho kleknout. „Můj pan Tajemník si s vámi vyměnil řadu dopisů. V každém z nich jste ho ujistil o své oddanosti a v žádném z nich jste nevyhověl jediné jeho žádosti. Jste snad schizofrenik, pane Baraku?“

Barak zvedl hlavu a pevně odpověděl: „Velectěná paní, vždycky jsem toužil vyhovět. Ale jak jsem vysvětlil, nešťastná poloha lázní U Čtyř Cest mi svazovala ruce. Málokdy jsem se dočkal ochrany, kterou mi ctěný pan Tajemník slíbil. Musel jsem se spolehnout na vlastní zdroje.“

„Mé zdroje patří těm, kteří je umí využívat. Jsi-li neschopný, pak nebudeš nic namítat, když tě nahradím někým schopnějším,“ poznamenala gubernátorka lhostejně. „O své lázně jsi přišel.“

„Znovu je vybuduji,“ řekl rychle Barak. „Spolehněte se, velectěná paní. Naše vzájemné nedorozumění lze snadno vyřešit. Mé osobní úspory budou stačit.“

„Příliš málo a příliš pozdě. Nebudu obtěžovat usvědčeného zločince, tvé úspory propadají Červánkovému Městu. Přiveďte prosím svědky.“

Juraj, který triumf vedl, pokynul jednomu z kadetů a ten dovedl několik mužů a žen. Přitom je nervózně přepočítával, jako by se bál, že někoho ztratil. V čele průvodu šla žena s hrdě vztyčenou hlavou a planoucím vnitřním plamenem.

„Není to vikomtesa z Údolí plchů?* vykřikl kdosi.

„Jak by to mohla být vikomtesa? Nosí obojek otroka!“

„Otrok? Ona? S takovým vnitřním plamenem?“

„Je to vikomtesa. Dobře ji znám! Znal jsem i jejího mrtvého muže! Zatracený lotr!“

„Její manžel byl lotr?“

„Myslím toho proradného chlapa Baraka! Nikdy jsem ho neměl rád.“

„Já také ne.“

„Vždycky mi připadal podezřelý!“

Kdekdo spěchal vyjádřit upřímné rozhořčení. Někteří si ani neuvědomovali, že veřejně přiznávají, že Baraka znali a stýkali se s ním.

To by se politikům na naší straně stát nemohlo, napadlo Gabrielu. Ti umí lépe zapírat. Proč jste všichni tak jednodušší? Po tělesné stránce bohové, po duševní mezci!

Ke cti Baraka, na kterého se snesla hromada nadávek, bylo třeba přiznat, že zůstával chladným a bývalé známé pozoroval s patrným pohrdáním. Je pozoruhodné, jak málo se bojí! pomyslela si Gabriela. Chová se neuvěřitelně nonšalantně. A tohle je tedy převtělení fňukavé Libuše Ťavolové?

Vikomtesa působila jako křehká žena. Nikdo by nevěřil, že pochází z drsné pohraniční šlechty. Měla drobný obličej s hrstkou pih, přímé světlé oči a rozkošný nosánek. Na zdejší pohádkové poměry nebyla dost krásná a i její vnitřní plamen nestál za mnoho, rozhodně však nepatřila mezi bezbarvé.

Na urozenou podprůměr, na měšťku slušné, pomyslela si Gabriela, která si už zvykla na systém posuzování bližních podle kvality organického rozhraní. Není divu, že skončila v divočině.

„Hodláte svědčit proti tomuto muži, ctěná vdovo z Údolí plchů?“ zeptal se Tajemník a ukázal na Baraka.

„Nemůžu svědčit přímo proti němu,“ pronesla vikomtesa zamlženě. Neuměla vyvolat ochránce a trpěla v přítomnosti Revizorky. „Do jeho města jsem přišla nedávno… Ale chtěli mne tam prodat jako otroka. Omlouvám se, velectěná paní, ale nebude vadit, když si dám práska? Jsem krajně rozrušená.“

„Práska? Co to znamená?“

Poprvé dala gubernátorka najevo zájem. Ve Světě lidé neznali tabák.

„Ráda předvedu, když dostanu kousek papíru,“ řekla dychtivě vikomtesa. „Když jsem byla v kleci, jedna dívka hodně žvýkala listy mapacha. Napadlo mne, že bych je mohla sušit a ubalit si cigaretu. Tady!“

Jako by to byla nejdůležitější věc na světě, vikomtesa sáhla do kapsy a vytáhla hedvábný kapesník, ve kterém nosila usušené zahnědlé lístky.

„Pane Tajemníku, dejte jí papír,“ zavelela gubernátorka. „Jaký potřebujete?“

„Pevný, ale lehký. Neměl by se trhat, pokud možno nepopsaný. Ale cokoliv bude stačit!“

Kdejaký Hráč pozná, co je ta ženská zač, napadlo Gabrielu, když nevěřícně sledovala, co se děje. Že vikomtesa se naučila od Libuše Ťavolové kouřit a že kouří jako komín, vědělo Šest společníků od Medarda. Ale že se bude chtít předvést na veřejnosti? Co sleduje?

Kdyby si vikomtesa chtěla jen zakouřit, nemusela čekat až na slyšení u gubernátorky. Ledaže by…

„Chápu,“ řekla pro sebe. „Chápu.“

„Co chápeš?“ zeptal se Bachan. „Taky si práskáš?“

„Blázníš?“

„Myslel jsem, že si chceš taky prásknout, ať už to znamená cokoliv.“

„Tebe prásknu. Na tuhle vikomtesu si musíme dát pozor.“

„Proč? Je mi jí líto,“ poznamenal Bachan nevinně. „Přišla o manžela a chtěli ji prodat do otroctví. Není divu, že je kapku pomatená.“

„Pomatená? Ani náhodou. Vsaď se, že se jí hned uleví.“

Přesně jak předpokládala, sotva si před ohromeným publikem ubalila první cigaretu, strčila ji do úst a požádala o oheň, vikomtesa se nadechla a vypustila oblak modravého kouře z něžných malých úst.

„To je blaho,“ vykřikla a pak dodala. „Trochu ostré a štípe v krku, ale řekla bych, že jsem na správné cestě.“

„Na správné cestě kam?“ zeptala se gubernátorka, aby pak mávla zlehka bílou paží. „Ovšem, chápu. Pokračujme v soudu. Klidně si dál práskejte.“

„Ona také chápe?“ užasle komentoval Bachan. „Já třeba nechápu nic.“

„Protože máš tuk místo mozku,“ uštěpačně poznamenal Theodorik, který ho zaslechl.

Bachan se nenechal rozrušit.

„Tak mi vysvětli situaci,“ vybídl Theodorika. „Rád se nechám poučit.“

„My všichni se rádi necháme poučit, kamaráde,“ ušklíbl se Gottfried. „Copak jsi pochopil, ty naše hlavo otevřená?“

Když si ubohý Thedorik uvědomil, že vlezl dobrovolně do pasti, zrudl.

„Běžte k čertu,“ ucedil. „Proč se nezeptáte divoženky? Ta chápala první.“

„Třeba svá tajemství zašeptám Gottfriedovi, až mne přijde navštívit. Na tebe nebudu plýtvat,“ odfrkla se Gabriela.

„Ticho buďte!“ napomenula je profesorka Truchlivá. „Pořád stejní hříšníci! Nikde se tolik nežvaní jako tady! Jezabel, obávám se, že jsme na naše nové studenty příliš mírné.“