Aladin žvanil, v cintorínu chinin?

Když Medard prohledal internet, aby zjistil, co v korporátním světě znamenají provokatéři a potížisté, narazil na nedávné trable První-Spořitelní. Článek, který se tvářil velmi informovaně, byť odkazoval na anonymní zdroje, tvrdil následující:

Zatímco provokatéři se zaměřuji na jednotlivce, potížisté (nebo jejich skupiny) mají za úkol poškodit, popřípadě zneschopnit celou obchodní jednotku. Za jeden z nejúspěšnějších takových útoků se považuje ochromení činnosti První-Spořitelní. Hospodářské následky vedly ke ztrátě dvou pozic občanů první kategorie.

„Dva zlatí na odpis,“ zamumlal Medard. „S kým jsem se to zapletl?“

Kdyby byl Záviš neznámý a bezpečně vzdálený hrdina, Medard by mu zatleskal. Být ale v holportu s potížistou, kterému se chtějí pomstít hned dva odstřelení zlatonosové? pomyslel si. Tady nejde o mne, ale o celou moji rodinu!

Přesto poslušně šlapal ve skupině a odpovídal na otázky, které mu kladly Gabriela a Lýdie. Zpátky ve Hře, příjemně překvapená, když její manžel projevil inteligentní zájem, baronka Sylvie se rozpovídala na téma jí blízké a Medard, který neměl tušení, o čem mluví, se s ní udatně snažil držet krok, a to i přesto, že cítil, jak jeho druhé já se nudí. Nyní se pokoušel přetlumočit celý rozhovor s mizivým úspěchem.

„Pokud by to byla pravda,“ zamračila se Lýdie, „pak by genetika a biochemie ve Hře daleko přesahovaly naše možnosti a znalosti. Škoda, že nejsem odborník ani na jedno.“

„Já jsem zaměřením ekonom,“ hájil se Medard. „Jak bych si mohl pamatovat věci jako Aladin žvanil, v cintorínu chinin?“

„Myslíte adenin, quanin, cytosin a tymin?“ opravila ho Světlana, která se svíjela smíchy. „Omlouvám se, barone, naprosto s vámi soucítím. DNA báze ať jde k čertu! Co říkáš ty, Gabrielo? Ty jsi tady odborník na biochemii.“

„Netuším. Musela bych si s matkou promluvit sama. V podání pana Medarda zní její přednáška jako odfláklá sci-fi.“

„Až budeš mít příležitost, promluv s ní,“ řekl Záviš, aniž by komentoval, jak Gabriela baronku Sylvii označila. „Medard se jako špión na poli vědy neosvědčil.“

Aby zahnal pocit ponížení, Medard zdůraznil: „Má si promluvit s matkou? To zní, jako by baronka Sylvie byla její skutečná matka.“

„Proč ne? Se všemi výhradami, které k ní má kopretina má,“ ozvala se Světlana, „brala bych baronku raději, než tu naši hysterku. S ní šlápl drahý Evžen kolosálně vedle. A propos, pokud jde o medicínu, byla jsem sice v rauši, ale netvrdím, že medicínská berle dokáže nemožné.“

„Opravdu?“ zeptala se Lýdie nevěřícně. „Jolana s berlou prováděla zázraky. Přišly mi dost nepravděpodobné.“

„Patřičně zrychlená verze toho, co také umíme,“ pokrčila rameny Světlana a ukázala na Závišovy ruce. „Kosmetické kliniky zahladí jizvy, když dostanou příležitost. O regeneraci máme také základní povědomí. Pravda, já obnovila nohu vykousnutou na kost, což je,“ zasmála se a ukázala na sebe, „výsada vyhrazená bohyním. Nic co by smrtelníci uměli.“

Medard poslouchal jedním uchem, protože následující debata přesahovala jeho vzdělání. O to větší pozornost věnoval okolí. Vstupovali na kamennou plochu před budovu, kde začínal dav houstnout. Zde nebyla žádná fronta, protože nábor nových Hráčů probíhal v pobočkách, sem se Hráči chodili zaregistrovat na základě výzvy, která každému přišla poštou.

„Malá a pitomá měla pravdu,“ poznamenal náhle Záviš a naznačil jim, aby zastavili. „Tohle bude velké!“

„Malá a pitomá?“

Všichni se otočili na Gabrielu, která z nich byla nejmenší.

„Myslí svého avatara!“ Dotčená černovláska se začervenala a ukázala směrem k hlavě. „Má chytrou čelenku. Také by jí mohl říkat jinak!“

„Hned se opravím,“ omluvil se Záviš. „Vidíte to parkoviště? Má zakrslá blbka…

„No tak!“

„…napočítala tři korporátní limuzíny. Zbytek je také první liga.“

„První liga?“

„Ano, gauneři, co si říkají elita,“ odpověděl Záviš chladně. „Ti, kterým byste se rády podobaly,“ dodal pohrdavě. „Podle mého si laťku nastavujete zatraceně nízko. Máte obě na víc.“

Když Medard pochopil, že ta slova patří Lýdii a Gabriele, ulevilo se mu. Počkat? Znamená to, že já na víc nemám?

„Ne všichni jsme se upsali revoluci, soudruhu,“ odtušila Lýdie. „A dej mi ruku! Nezapomeň, že jsme zasnoubení.“

„Ano, ovšem.“

„Tahle hra na krásku a zvíře se mi hnusí,“ zamumlala Gabriela, když se oba stříbrní přimkli k sobě. Celá skupina se stáhla do sevřeného útvaru, protože přítomnost vysokých korporátních činitelů na ně doléhala jako přítomnost vlků na stádo ovcí.

Kolem postávali stříbronosové, dokonalí od hlavy až k patě a arogantní po konečky prstů, když se zdravili navzájem, zatímco okázale ignorovali kohokoliv jiného. Kolem každého pobíhala družina bronzáků, co vypadali jako truchlící pozůstalí ve svých černých oblecích.

Přistoupila k nim mladá žena s příjemným úsměvem. Byla menší postavy, snad metr šedesát, s černým krátkým sestřihem, který ve dvou srpcích rámoval kulatý obličej. V rukou držela složku s letáky, které nabízela kolemjdoucím.

„Přátelé a možná budoucí kolegové,“ oslovila je. „Dnes je váš šťastný den. Zahrada-Technická má zájem investovat do Hry a každý Hráč je vítaný. Tady máte mou navštívenku. I pro plasťáky se najde místo mezi námi,“ mrkla důvěrně na Záviše, který jí věnoval jeden nefalšovaný ještěří úsměv.

Ostatní mlčeli a rozpačitě si prohlíželi nabídnuté prospekty.

„Počkat! Snažíte se naznačit, slečno, že můj snoubenec je občan čtvrté kategorie?“ optala se studeně Lýdie.

„Možná ne nadlouho, drahoušku,“ švitořila verbířka, která velkoryse přehlédla všechny ženy a tlačila se směrem k Jurajovi. „Haló, krasavečku! Zastupuji lidské zdroje. Mé jméno je Karolína… K čertu! Ach, promiňte, slečno! Netušila jsem… Poslední dobou mám problémy s očima, omlouvám se,“ vyhrkla, když si všimla, kdo ji zastoupil cestu.

Zaraženě zírala na stříbrnou známku.

„Ztraťte se,“ sykla Lýdie.

„Samozřejmě, slečno. Neuvědomila jsem si…“

„To je v pořádku, má drahá,“ zasáhl Záviš a lapil utíkající verbířku za rukáv. „Ne tak rychle, Karolíno z lidských zdrojů! Budu vám vděčný, když mi povíte, jaké výhody může získat prachobyčejný plasťák ve vaší, ehm, otevřené náruči. Ukažte tu vizitku! Zahrada-Technická? Chcete prodávat sekačky ve virtuální světě?“

„Pusťte mne, člověče! Neopovažujte se na mne položit vaše špinavé ruce.“

Karolína se musela blížit stříbrné známce, protože i přes Lýdiino varování se nehodlala nechat zastrašit. Nosila hybrid mezi chytrou čelenkou a chytrými brýlemi. Když v databázi zjistila, s kým má tu čest, ztratila část svého respektu.

„Špinavé ruce?“

Než ale Záviš mohl reagovat, Lýdie ho zarazila. „Ta malá čubka si troufá! Dotýká se mého snoubence,“ prohlásila a popřela vývoj celé události ve svůj prospěch. „Nikdo mi myslím nebude vyčítat, když si s ní zacvičím.“

„Já se ho nedotýkala, on se dotýkal mne,“ zaprotestovala Karolína. Dědička Asfaltové-Stavební na ni valný dojem neudělala, proto neohroženě pokračovala: „Ale pokud chcete zadostiučinění, máte ho mít. Předpokládám, že je na mně, abych si vybrala způsob.“

„Prosím, pokračujte!“

„Dovolte, abych se představila celým jménem. Karolína Drbohlavová, zástupce vedoucího lidských zdrojů u Zahrada-Technická, občan třetí kategorie.“

„Vidím, že si rozumíme. Lýdie Krajcarová, ředitelka Institutu pro pokročilé stavební technologie, občan druhé kategorie.“

Duel? Teď a tady? Už zase?

Medard, který čtyřicet let neviděl souboj jinak než na internetu, měl být svědkem druhého v řadě - a vůbec ho to netěšilo. I Záviš se zdál překvapený z nečekaného vývoje, ale stáhl se do pozadí, aniž by měl připomínky.

„Medarde, kamaráde,“ zašeptal pouze. „Zdá se, že je tvým čestným posláním dělat sekundanta.

„Já?“

„Ty, kamaráde. Máme-li něco vytěžit ze situace, je ještě brzy, abych já vstoupil na scénu.“

Těžit ze situace?

„Ale…“

Zezadu k němu přistoupila Gabriela: „Musíte to být vy, pane Medarde. Nevím, co Velehradský chystá, ale jste jediný, kdo zbývá. Juraj by moc rád, ale jako občan-kandidát nemá nárok.“

„E?“

Události kolem něj pádily tempem příliš rychlým, aby mu rozuměl. I když setkání s Drbohlavovou bylo nečekané, Gabriela i Záviš se chovali, jako by šlo o součást vyššího plánu.

„Bude mi ctí,“ vypravil se sebe. „Pokud slečna Lýdie bude souhlasit.“

„Beze všeho,“ řekla Lýdie - k jeho neskonalé úlevě také zaskočená, že se té role nechopil Záviš. Nejsem bohudík jediný, kdo tady tápe!

„Zvláštní mesaliance,“ podotkla Karolína Drbohlavová a kroutila s nádechem lítosti hlavou, „ale spolehlivost od plasťáka nečekejte. Tihle podtvorové neznají vděčnost.“

Podtvorové? Medard uraženě civěl na její občanskou známku. Kdyby ta holka byla alespoň stříbrnos! Ale nechat se urážet od bronzáka!

„Jde o čistě fyzickou přitažlivost,“ ujistil ji Záviš, který ve své ošuntělém převleku a zjizvený nahoře i dole vypadal jako uprchlý trestanec. „Nesmíte se divit, že žárlí.“

„Vy mlčte, podtvore! Nebo vás také, byť s odporem, naučím, kde je vaše místo.“

„Nevědomá a povýšená! Představuji vám dokonalého zákazníka,“ otočil se Záviš ke svým společníkem a divadelním hlasem zašeptal. „Považujte se nyní za mé učedníky.“

Karolína Drbohlavová ho pozorovala s nechutí.

„Vy jste šílenec? Poslyšte, slečno Krajcarová, můžete svému hnusnému psisku nasadit náhubek? Byla bych ráda, kdyby náš souboj proběhl civilizovaně.“

„S radostí,“ usmála se Lýdie a důvěrně dodala. „Myslím, že budete překvapená, jak se podtvorové dají vycvičit. Miláčku, buď hodný a přestaň štěkat!“

„Ano, paní.“

Záviš pokorně sklapl podpatky. Považujte se za mé učedníky? Chce nám ukázat, jak pracuje potížista? Proč tady a teď? zvažoval nápovědu Medard, zatímco se proháněl po kamenné dlažbě a žádal přihlížející, aby uvolnili prostor. „Dámy a pánové,“ křičel s dotěrným pocitem deja vu, „budu potřebovat deset krát deset metrů. Jde o impromptu duel. Ustupte, prosím!“

I když se dav rozestoupil, novinka se rozkřikla a lidé bez rozdílu postavení, tedy včetně stříbrných, se vydali jejich směrem.

„Vybírám si tupé zbraně,“ pokračovala mezitím Karolína Drbohlavovou a ze své kabelky vytáhla teleskopický obušek. „Podle pravidel máte deset minut, abyste se ozbrojila… A dříve než se zeptáte, s odkladem nesouhlasím,“ dodala klidně. „Nebudete se zlobit, když si zajistím nepatrnou výhodu, že ano?“

„Vůbec ne,“ odtušila Lýdie a svlékala se do spodního prádla. „Bylo byste proti sobě, kdybyste mne podcenila… Není potřeba, ale děkuji,“ dodala, když jí Juraj nabídl dřevěný meč, který nosil v batohu. „Kde je váš sekundant, slečno Drbohlavová? Čím dříve začneme, tím lépe.“