Prostě utíkej jako o život!

Když malá víla psala vyděračský dopis, tvrdila, že Záviš své jizvy získal ve službě národu. To byla pravda jen s notnou dávkou představivosti.

Většinu jizev vyřezala Závišovi ředitelka sirotčince. Přesto měl několik nevzhledných popálenin z dob, kdy se upsal armádě. Nešlo o službu vlasti, ani o poslední útočiště, kterým se plasťáci hodlali dostat ze spárů VIUR. Sledoval prostě plán té ženské.

„Armáda je kasta sama o sobě,“ vysvětlovala mu trpělivě - a aby si její slova lépe vyryl do paměti, skalpelem mu vyřezávala nový vzor do půlky zad. „Pokud se s nimi chceš domluvit, musíš znát jejich jazyk a zvyky. Každá revoluce potřebuje vojenský talent.“

Tak se stalo, že se Záviš stal členem zvláštní jednotky a strávil několik roků lovením operátorů dronů v městských zástavbách. Bojoval s povstalci, cizími žoldáky, mafiány a někdy i s malými armádami zlatých občanů.

Je to jako jízda na kole, utěšoval se, když ho bombardovaly kameny velikosti lidské hlavy. Tohle se nezapomíná. Prostě utíkej jako o život! Může mne těšit, že nemají infrakamery a výbušniny.

Jeho skupina monster se rozrostla na několik desítek věrných. Nyní se ocitla na útěku před hejnem dravých ptáků, před dvořany přerostlého orla.

Pokud se Záviš domníval, že se stačí ukrýt v lese, podcenil zdejší podmínky. Menší dravci prováděli průzkum, honili jeho dvůr jako vyděšené králíky. Pak předávali jeho polohu velkým dravců, kteří po nich z výšky pouštěli balvany. Koho zasáhli, toho přinejmenším zmrzačili.

Korunu tomu nasadil jejich vůdce. Ten dokázal z oblohy shodit půltunový kus skály. Když na ně to nadělení spadlo poprvé, Záviše napadlo, že je čas vyvěsit bílou vlajku.

K čertu s celou gubernátorkou a jejími nohsledy!

Jejich útěk skončil, když dosáhli skal. Zde Záviš zabil velkého varanního mutanta a zachránil Velitele, Němého a Jolanu.

Skalní převis tvořil přirozenou ochranu před bombardováním, takže jeho věrní mohli vyčerpaně odpočívat, zatímco skupiny dravců nad nimi zklamaně hlídkovaly. Jejich obří velitel ale pochopil, že plán selhal a vrátil se do hnízda.

Záviš doprovázel odlétajícího netvora pohledem.

Máš letectvo, nemáš pěchotu. Hlavně doufám, že ti došly triky.

Kulíšci se mezitím ujali hlídkování spolu s divokými kočkami. Jaký přesně byl vztah mezi druhy, Záviš netušil, jen pochopil, že se nemají rády.

Totéž platilo pro varany a psovce, dvě konkurenční skupiny. Levá jako rozený generál dohlédla na to, aby Chuligán dostal na starost psovce, zatímco Pravá udržovala pořádek mezi ještěry, kterým dominovala robustním tělem a mimořádnou silou.

Ale i tak, sotva jim otrnulo, monstra na sebe nepřátelsky syčela a štěkala.

Záviš ležel na široké římse a pozoroval hemžení pod sebou.

Už chápu, proč chudák megamamut ztrácel nervy, pomyslel si. Tolik povyku! Zabte mne někdo!

K jeho rostoucímu podráždění přispívala snaha některých s ním komunikovat. Zejména kulíšci se neustále vraceli z lesa a houkavě mu sdělovali novinky, kterým nerozuměl.

Nejvíce se snažil zavděčit načepýřený dvořan, tentýž, který marně bránil Chuligánovi v loupežném přepadení.

„Co se děje, můj malý Úřado?“ zeptal se ho Záviš s benevolencí orientálního despoty a stejnou trpělivostí.

HŮ! HŮ! HŮ!

„Něco přichází?“ zeptal se Záviš. Ne proto, že by rozuměl, ale aby dal najevo inteligentní zájem. „Další ptáci?“

HŮ! HŮ!

„Ne? Lidé?“

HŮ! HŮ!

„Tak co?“

HŮ! HŮ! HŮ!

Záviš se s povzdechem postavil na nohy. „Veď mne! Běda ti, pokud to nebude důležité.“

HŮ!

„Já vím, že ty mi rozumíš.“

S dostatečným množstvím lidských paměťových krystalů se monstra naučila lidské řeči. Dokud ale neměla přizpůsobené orgány jako Chuligán, neuměla se vyjádřit.

Třeba mne vede do pasti, napadlo ho. Třeba se chce pomstít za bývalého pána.

Zdálo se ale, že kulíšci zastávají velmi pragmatický přístup a za bývalým lesapánem netruchlí. Možná vyznávali heslo, že vlády přicházejí a odcházejí, zatímco úředníci zůstávají.

Než ale mohl popustit uzdu své dobře pěstované paranoii, ucítil známý pocit úzkosti.

Otevírá se portál? Že by si gubernátorka přicházela pro platbu?

V každém případě rozpálil vnitřní plamen a stal se neviditelným. Pokud někdo tak vysoce postavený jako gubernátorka v bílém chtěl megamamutův rudý kámen, pak se mohly objevit i jiné strany, o nic méně mocné, ale možná méně přátelské.

Ovšem, tahle to být také nemusela!

Když z portálu vystoupila žena s maskou v bohatě zdobených šatech, která špulila neodolatelné rtíky, Záviš měl sto chutí zmizet.

Navíc přišla sama, uvědomil si. Bůhví čeho je schopná, když nad sebou nebude mít dohled. Je tu snad na vlastní pěst?

Záviš by uměl pochopit, kdyby se gubernátorka neobtěžovala osobně, ale přišlo mu podezřelé, že poslala svou revizorku, která se netajila nechutí ke všemu, co Záviš ve Hře představoval.

Sotva vystoupila z portálu, žena zůstala stát se založenýma rukama, na dokonalých rtech malý výsměšný úsměv.

„Kam se podělo vaše vychování, pane Velehradský?“ poznamenala, aniž by se nenamáhala křičet. Tuší snad, že jsem nablízku?

„Nebojte se, já nekoušu - na rozdíl od vás,“ dodala žena jízlivě. „Nebo vás už vaše zvíře ovládlo natolik, že zvládnete jen syčet a kňučet?“

Záviš se vynořil zpoza křoví.

„Právě naopak, moje malé kotě,“ řekl. „Prostě mne ohromila tvá krása. Tu by Ještěr neuměl ocenit. Leda snad na grilu,“ dodal přemýšlivě.

Když zrušil své maskování, všiml si, že ženu jeho objevení nepřekvapilo.

„Rada gratis, hlupáku nezpůsobilý,“ poznamenala revizorka. „Tvůj oblek možná ohromí prosťáčky, jako jsou zdejší zálesáci. Ale skuteční odborníci ho dokážou rozeznat - zejména, když neumíš řádně užívat své rozhranní… Ach pardon, ty mu říkáš vnitřní plamen.“

„Rád se nechám poučit,“ ujistil ji. „My prosťáčci jsme vděční za každou lekci.“

„Výborně. Dej mi ruku.“

Záviš vypadl ze své nonšalantní role.

„Cože?“ zeptal se nevěřícně.

„Nabízím ti ponaučení,“ vysvětlila. „Tu ruku, prosím.“

„Ponaučení, koťátko, že nemám věřit krásným ženám, nepotřebuji,“ ujistil ji Záviš. „Tam, odkud pocházím, mi není dvacet.“

„Máš snad strach? Ty? Nectný Ještěr? Zabiják titánů?“

„Když jsme se potkali naposledy, chtěla jsi mne nechat monstrům na pospas,“ připomněl jí. „Takové věci nevzbuzují důvěru mezi přáteli.“

Maskovaná revizorka se sladce usmála.

„Když jsme se potkali naposledy,“ řekla, „ukradl jsi mi jistou mapu. Třeba bys mi ji chtěl vrátit zpátky.“

Takový požadavek Záviše překvapil.

Proč bych měl chtít? zauvažoval. Trvá na vrácení mapy jako na projevu důvěry? Chová se méně nepřátelsky než minule. Možná ji křivdím, ale nepřijde mi jako lstivý typ.

Ve skutečnosti považoval maskovanou revizorku za jednoduché stvoření. Co na srdci, to na jazyku. Musí si uvědomovat, jak mne její proměna mate.

„Nechtěl, ale vrátím,“ odpověděl nakonec a vytáhl pergamen s mapou. „Prosím, kotě. Důvěra za důvěru.“

Ani mé oslovení jí nevadí, uvažoval zmateně. Minule sebou trhla pokaždé, když jsem s ní laškoval. Teď se chová jako dospělá. Má snad dvojče?

„Ta mapa,“ poznamenala, když pergamen spokojeně vracela do kapsáře, „má pro mne citovou hodnotu. Patřila bratrovi.“

Citová hodnota? Bratr? Mluví jako někdo, kdo chce navázat důvěrný vztah. Dokonce v osobní rovině.

Proti své vůli, Záviš natáhl ruku. Uvědomoval si přitom, že na stejný trik naletěl Chuligán. Ve světě otrávených jehel a omračujících výbojů bych si měl dávat větší pozor.

„Jak jsi sám řekl, důvěra za důvěru,“ ucedila a sevřela ho svou pěstěnou dlaní. „Teď prosím zavři oči.“

„Ne!“

„Nemám v plánu ti ublížit, ty hlupáku,“ odsekla. „Služba velectěné paní je na prvním místě. Dokud nebudu mít srdce lesapána, nic ti nehrozí. Tolik bys měl chápat.“

„Jsem od přírody plachý.“

„Já vím. Znám všechny tvé přednosti a chyby.“

„I přednosti? Povídej mi o nich. Myslel jsem, že jsem jen bezvýznamné nic.“

„Byls červ. Nyní ses stal krysou. Nesnaž se pochopit víc, než nač ti stačí tvá chabá hlava.“

Záviš se ušklíbl.

„Včera jsem byl možná užitečným, dnes mám něco, co potřebuješ, co?“ nadhodil. „Hodný čoklík donesl aport.“

„Dost těch nesmyslů!“ napomenula ho. „Soustřeď se na můj dotek a zavři oči. Je to přesně, jak jsi řekl. Minule jsem mohla víc než ti znepříjemnit život. Ber to tak, že nejenom má paní ti dala šanci. I já na tebe byla milá!“

Milá? vzpomněl si na záplavu urážek, kterými ho zahrnula. Chce snad naznačit, že se se mnou jen kočkovala, když mi chtěla vytrhnout mapu? Co o ní vůbec vím?

Bylo toho velice málo. Nicméně i hrůzu nahánějící baron a baronka se maskovaných služebníků obávali. Možná jsem byl kdysi jedním z nich, ale jejího kolegu jsem vyměnil za primitivního ještěra. Není divu, že se mi vysmívá.

„Oč ti jde?“ zeptal se.

„Pomoct ti a tím pomoct sobě. Můžeme si o sobě myslet cokoliv, ale i tak si můžeme být navzájem užiteční.“

„To ti vysvětlila ona?“

Záviš naznačil uctivou úklonu, aby dal najevo, o kom je řeč. Ty jsi sotva ten typ, od koho můžu čekat chladnou a nezaujatou úvahu. I s Pravou méně cloumají emoce než s tebou.

„Velectěná paní mi vysvětlila, že mi můžeš být prospěšný. Jde o mé, povězme, rodinné záležitosti.“

Proto zmínka o bratrovi. Chce se mnou spolupracovat? Ale proč?

„Zavři ty oči, prosím,“ řekla a zopakovala. „Důvěra za důvěru.“

Zaslechl v jejím hlase svůdný podtón, kterým pravděpodobně byla zvyklá působit na muže. Když ho jemně stiskla rukou, pocítil jemné šimravé vzrušení.

Ojojoj! zaúpěl v duchu. Proč se nevznáším vysoko v oblacích?

Měl mladé tělo, mnohem náchylnější k takovým podnětům než jeho staré otupělé maso a kosti, které nechal před branami Hry.

K jeho zděšení ho ale přítomnost půvabné revizorky nestimulovala tolik jako přítomnost Levé a Pravé. Pro Ještěra žena představovala kořist, zatímco Levá a Pravá partnerky.

Každého vábí jeho vlastní rozkoš, pomyslel si trpce. Tolik svého času řekl Lýdii, ale nyní lépe chápal, jak jí muselo být. Zajímavé by bylo zjistit, zda být na ještěrky je přijatelnější než najít své potěšení ve vraždě.