Já jí opravdu nasadím obojek!

„Tady jsem!“

Užaslý nad citlivostí Raťafákova čichového orgánu, Záviš odhodil svou maskovací kapuci a ukázal se skupině. Protože zbytek jeho těla zůstal zakrytý psychoaktivní maskovací látkou, jeho nemytá hlava se tiše vznášela nad keřem jako krvavý přízrak.

„Fujtajbl!“ zařval Raťafák a vyskočil metr do vzduchu. „Ještěrův duch! Sem věděl, že je kaput. Ale že je mstivej parchant, dyž mě přišel strašit.“

„Ještěre, jste to vy?“ zeptal se Velitel, který už jeden Závišův nehlučný příchod zažil.

„Já sám,“ ušklíbl se Záviš. „Nemusíte mne hned pohřbívat. Co tady děláte?“

I když šlo o součást jeho plánu, musel před zálesáky a vojáky hrát překvapené divadlo. S ostatními společníky se shodli, že obyvatelé Světa nemusí na ně jako na posedlé pohlížet příznivě.

„To poslední, co nám schází, je nějaký bláznivý exorcismus,“ souhlasila u večeře Světlana, která si o zbožném zanícení Kopretiny nedělala iluze. „Ale mám nápad, který by mohl fungovat.“

Baron z Mechového kopce vystoupil a lehce se uklonil.

„Má dcera, ctěný pane, měla vnuknutí,“ řekl. Zdálo se, že se nedokáže přimět, aby se k Závišovi choval jako ke starému příteli. Dost pochybovačně dodal: „Ve spánku ji oslovila bohyně a poručila jí, aby vedla výpravu na vaši záchranu.“

„Vedla výpravu na moji záchranu?“ zamračil se Záviš.

Tohle v plánu nebylo. Podle scénáře měla Světlana trvat na vyslání skupiny zálesáků, kteří mu přinesou součástky na vytvoření bomby z rudých kamenů.

„Ano, tak to bylo,“ pokrčil baron rameny jako by chtěl naznačit: „Věř nebo ne!“

„Jak jsem předpověděla, otče,“ pyšná zlatovláska vystoupila spokojeně ze skupiny a půvabně se uklonila, „velectěný pan Ještěr žije a potřebuje naši pomoc. Chvalte sladkou paní Ladu.“

Když ostatní začali bručet chválu na počest bohyně Lady, dívka se vrhla dopředu, berlu v napjaté paži, jako by hodlala klepnout čerstvě nalezeného Záviše po hlavě a zkrátit mu utrpení.

„Velectěný pane,“ vykřikla, když se k němu hnala, „vy jste zraněný. Hned vás vylé-“

SSS! SSS!

Náhle se odnikud objevil varan, který zlostně syčel a chňapal jí po nohách.

„Ještěrky sou tady,“ zařval Raťafák a zatočil sekerou nad hlavou. „Hurá na ně!“

„Klid! Ticho!“

Já jí opravdu nasadím obojek!

Jako už předtím, Záviš litoval, že nemá zač neposlušnou Levou chytit. Takhle mu nezbylo než ji zalehnout a tvářit se, že je všechno v pořádku.

„To je Levá, nikomu neublíží,“ volal, podobný na zoufalce v parku, kterému se dobrman utrhne z vodítka a rozzuřeně míří na dětské hřiště. „Chce si, ehm, pohrát.“

Nikdo kromě něj (a ani on si tím nebyl jistý) nevěřil, že by Levá byla neškodná.

Dokážou svým výběrem ovlivnit směr vlastní evoluce? Zatím jdou vždycky po pěkných holkách.

Začínal mít neblahé tušení, že varanní samice jsou vysloveně vysazené na lidské ženy.

Mezitím chrabrý baron vyrazil na obranu zkoprnělé dcery.

„Hezké zvíře,“ poznamenal a zvedl Levou jako králíka za volnou kůži na hřbetě. Vystrašené monstrum se neodvážilo hnout. „Netušil jsem, že se dají zkrotit. Ale myslím, že chápu,“ prohlédl si její drápy a něco ho na nich zaujalo. „Začíná mutovat. Už je teplokrevná, že?“

„Netušil jsem, kamaráde, že se vyznáš v přírodopise,“ zavrčel Záviš vyčítavě na kdesi hluboko schovaného Medarda.

Když u večeře zmiňoval své lapálie, všichni se smáli jeho novému harému, ale nikdo nepřispěchal se svou troškou do mlýna. Jako bych jim neopakoval, že si nesmí nic nechat pro sebe.

„Kdysi jsem choval zmutované psovce,“ vysvětlil baron. „Házel jsem jim paměťové krystaly mrtvých záškodníků. Ale to zůstane jen mezi námi,“ mrkl důvěrně.

Záviš rozuměl, co se baron snaží naznačit.

Zdá se, že krmit monstra lidskými ostatky se nepovažuje za úplně košer.

„Ty uličníku,“ šťouchl barona přátelsky pod žebra - nebo se o to alespoň pokusil, protože bylo těžké dosáhnout do správných míst. Obří baron měl snad dvaapůl metru.

„Budeš hodná?“ zeptal se pak baron Levé. Když ji položil na zem, samice poslušně kývla.

„Je chytrá,“ poznamenal skoro závistivě. „Už i rozumí lidské řeči. Mohl bys ji, ehm, příteli můj, prodat za slušné peníze.“

Levá uraženě vzhlédla a Záviš jí konejšivě položil dlaň na jizvu. „To nemám v plánu.“

„Já své psovce prodal,“ řekl baron lítostivě a otočil se na Světlanu. „Vzdělání mých dětí stojí peníze. Jen ta berla přišla na pěkných pár hřiven. Nu, děvče moje, je na čase, abys ji použila. Ukaž nám, co dovedeš. Vy ostatní,“ obrátil se na vojáky a zálesáky, „hlídejte, ať nás nikdo neruší.“

„Spolehněte se, ctěný pane barone,“ odpověděl snaživě zálesák v zelené špičaté čepici a s fešáckým knírkem. „Mí bažanti se o vše postarají.“

„Děkuji, pane Rudolfe.“

Padlo několik rozkazů, které Raťafák ignoroval, zatímco se držel blízko Lištičky. „To by eště scházelo,“ zabručel, „abych se nechal buzerovat vod slizskýho Rudolfa. Seš snad nějakej hrabavej pták,“ obořil se na Velitele, který hodlal uposlechnout. „Buď hrdej ježek a drž se mnou basu!“

Velitel se zarazil a tázavě se podíval na Lištičku. Ta mlčky zavrtěla hlavou; zřejmě souhlasila s Raťafákem.

Když byl překážející varan posazený stranou, Světlana předstoupila před Záviše, celá růžová ve tváři a upejpavá jako nepolíbená panna.

Takže se o mne postará Kopretina? pomyslel si Záviš.

Když sledoval stydlivou baronovu dceru, lépe chápal, proč je z ní Světlana tak nešťastná. Pro moderního člověka bylo tolik studu rozčilující.

Přehrává jako herečka z němého filmu.

„S vaším dovolením, otče,“ promluvila Světlanina Kopretina.

Předvedla trik se svýma tmavě modrýma očima, které dokázala držet sklopené a zároveň bezostyšně zírat. „Velectěný pane, ukážete mi prosím vaše rá-rány?“ zakoktala se. „Musíte se svlé-svléknout.“

Tolik povyku pro nic!

Lhostejný k jejím rozpakům, Záviš se vysvlékl do spodního prádla a zaujatě ji sledoval při práci. Škrábance, strupy a jizvy mizely jako zázrakem, zůstávala po nich jen dokonalá mramorová kůže antické sochy.

Mezitím k němu přišla Lištička se svou skupinou.

„Nečekal jsem, že tě tady potkám, má milá,“ poznamenal.

Kopretina uraženě vzhlédla, když slyšela důvěrné oslovení. Lištička ale lépe chápala, že jde o nevyslovenou výtku: „Co tady děláš! Tak jsme se nedohodli.“

„Omlouvám se,“ řekla Lištička s půvabnou úklonou.

Stále měla na sobě zálesácký oděv, ale už z ní nevanulo jako z žumpy. Buď si vyprala nebo pořídila jiný komplet. „Nemohla jsem dopustit, aby došlo k nedorozumění.“

„Jo, Ještěre, nastal povyk,“ ozval se nenapravitelný Raťafák. „Dyž tady ctěná slečna, co teď skoro voblizuje tvoji hnátu,“ baronova dcera skutečně zkoumala Závišovu nohu velmi podrobně, „začala vykřikovat, že ležíš raněnej v lese, každej si myslel, že zcvokla, chuděrka poblázněná.“

„Ctěný pane,“ ozval se rychle Velitel a obrátil se na barona. „Prosím, nevšímejte si starého. Strávil příliš času v lese. Nemá ponětí, jak mluvit s ušlechtilými lidmi.“

Baron jen mávl rukou. „Má pravdu. Nikdy jsem neslyšel, že by se božské vnuknutí týkalo jednotlivců. Bál jsem se, že to byl pouhý živý sen.“

Živý sen? To je slušnější verze tvrzení, že se holka zbláznila, pomyslel si Záviš a zeptal se: „Co tě nakonec přesvědčilo, příteli?“

„Má dcera je novicka řádu,“ řekl baron s rozpaky. „Jak bych mohl zpochybňovat vůli naší sladké paní?“

Nejspíš zapracoval Medard na pozadí, zatleskal Záviš v duchu. Ale tady jsme se přepočítali.

Podle reakcí zúčastněných poznal, že zdejší náboženství nezná zjevení božské vůle nezasvěceným prosťáčkům. I podle Světlany nebylo spojení s bohyní ničím jiným než datovým přenosem mezi klientem a serverem.

„Usilovně jsem se modlil,“ prohlásil co dokázal nejpokorněji, aby vysvětlil nevysvětlitelné, „prosil jsem paní Ladu o pomoc. Když mi poslala vás, snad jste donesli i to, oč jsem žádal,“ dodal významně.

Lištička (nebo Lýdie) protočila panenky směrem k nebi. „Bohové tady nejsou proto, aby sis z nich dělal kurýrní službu,“ zašeptala. „Styď se!“

Takže Lýdie?

Pro zasvěceného nebylo těžké uhádnout, kdo je kdo. Co ho překvapovalo, byla pasivní a nevýrazná Lištiččina přítomnost. Ona určitě není z těch, co se dobrovolně odsunou stranou.

Zatímco baron prakticky nedovolil Medardovi se projevit a děti (kromě Gabriely) se musely o tělo přetahovat se svými protějšky, Lištička nechávala své spolubydlící volné otěže.

Proto jí příliš nedůvěřoval. Nebylo složité uhádnout, že má plány, které nechce, aby oni znali.

„Máte to nebo ne?“ zeptal se polohlasem.

„Vojáci z odpočívadla přinesli roznětku i kontejner. Světlana s Medardem je přesvědčili.“

„Ti dva?“ ukázal na vojáky, kteří podle uniformy nepatřili k baronově družině.

Mezi nimi stál hřmotný chlapík, který táhl hranatý kožený batoh a prohýbal se pod jeho váhou. Nyní, když si vojáků Záviš všiml, pozdravili ho tak, že sevřeli dlaně na ratišti svého kopí a dotkli se ho čelem.

„Velectěný pane Ještěre,“ promluvil jeden z nich. „Z příkazu našeho kapitána neseme vojenský materiál. Smím se zeptat, zda jste o něj žádal paní Ladu?“

Vojenský materiál? Bylo by asi trapné, kdyby se ukázalo, že bohyně můj vzkaz popletla, napadlo ho uštěpačně.

„Chci udělat nálož dostatečně silnou na to, aby odlákala lesapána od odpočívadla,“ vysvětlil. „Rudé kameny mám, ale schází mi zbytek potřebný pro přípravu bomby.“

„Přesně tak,“ oddechl si voják. „Pak neseme všechno, co jste si přál. Jak ctěná slečna předpověděla!“

„Řídím se jen vůlí své paní,“ prohlásila Světlana jako poslední svatá a mrkla na Záviše. „Chvalte její jméno.“

Důvěrné mrknutí si zřejmě měla odpustit, protože panikařící Kopretina hned zatáhla za záchrannou brzdu.

„Fille stupide. Fille incompétente. Fille condamnée à rester vierge pour toujours“ láteřila Světlana, když se dostala zpět ke kormidlu.

Když naslouchající Lýdie vyprskla smíchy, baron si ji podezřívavě změřil. „Proč má dcera mluví, jako by jí vyrazili zuby?“ optal se.

„Církevní litanie, otče,“ vysvětlila Světlana nevinně a přísně dodala: „Některým mohou přijít k smíchu pro svůj jazyk, ale ujišťuji tě, že jsou myšleny smrtelně vážně.“

Hloupá holka? Neschopná holka? Holka odsouzená být navždy pannou?

I když Záviš chápal, že si Světlana potřebovala ulevit, zamračil se na ni. Nepotřeboval barona mást francouzštinou.

Naštěstí ten měl jiné starosti.

„Opravdu chceš odlákat lesapána od odpočívadla, příteli?“ zeptal se nabádavě. „Snad jsi odvážný jako samo peklo, ale podívej se na sebe, jak jsi skončil. Rána vedle rány. Také se už nemusíš vrátit živý.“

A to ani netušíš, k čemu se skutečně chystám, pomyslel si Záviš pochmurně.

Z pochopitelných důvodů nemohl těmto lidem přiznat, že se chystá megamamuta zabít. Za prvé by (velmi oprávněně) neuvěřili, že je to v jeho silách. Za druhé by se (opět oprávněně) obávali, že tak megamamuta rozzuří a navztekaný gigant je rozdupe na prach.

Proto se rozhodl veškerou zodpovědnost přehodit na nepřítomného viníka.

„Velectěná paní gubernátorka si to přeje,“ odevzdaně pokrčil rameny, jako by neměl jinou možnost. „Jsem, kým jsem. Sloužím vyšším zájmům.“

„Rozumím. V tom případě půjdu s tebou, drahý kamaráde. Nenechám tě na holičkách.“

Baronovo prohlášení, o nic méně hrdinné než Závišovo smíření s osudem, mělo neblahý dopad na muže kolem.

„Já půjdu také,“ vystoupil Velitel. „Bude to pro mne čest.“

Co bude čest? Natáhnout brka po mém vznešeném boku? ušklíbl se Záviš.

Dalších pár zálesáků a vojáků se ozvalo. Rudolf v zelené čapce se usmíval a přešlapoval, jako by se nemohl dočkat až vyrazí, ale nahlas nic neřekl, ochotný i neochotný zároveň.

Jenom starý Raťafák narušil posvátné souznění mezi muži, protože prohlásil: „Nikdo na světě mě nemůže zastavit, abych šel s váma. Ale nepůjdu, páč se bojím, že bych moh hrdinně padnout. Hodně štěstí, Ještěre. Budeme na tebe tady s ryšavou vzpomínat.“

Přitom chtěl Lištičku poplácat po zádech, ale nějak se stalo, že mu ruka sklouzla až na její zadek.

„Poslední varování,“ prohlásila Lištička mrazivě.

„Sem myslel, že dyž du málem na smrt, tak můžu.“

„Starý má pravdu,“ řekl Záviš. „Když půjdete se mnou, zbytečně zemřete. Nikdo z vás nemá vybavení, jaké mám já. Já se můžu pohybovat nepozorovaně, zatímco vy…“

Zatímco vy jste lidé. Já už, zdá se, tak nějak mezi vás nepatřím, dodal v duchu. Ještěrovi v jeho hlavě byla společnost lidí protivná a urputně naléhal, aby se vrátili do samoty lesa, daleko od tvorů, kteří ho dráždili.

„Bude lepší, když se vrátíte na odpočívadlo,“ rozhodl nakonec. „Poradím si sám.“