Trpíš hodně?

Něco po páté, mnohem později než plánovali, se konečně dostali před voliéru činžovního domu, kde bydlel Záviš. Když prošli kolem lhostejných ptáků, kteří unaveně posedávali na svých bidlech, a výtahem vyjeli do předposledního patra, Lýdie si uvědomila, že zapomněla obstarat jídlo.

„Jste hladoví?“ zeptala se v marné naději, že by nemuseli být.

„K smrti,“ ujistila ji Světlana. „Tady má Záviš své doupě? Čekala jsem cokoliv, jenom ne tohle. Všechno tu vypadá tak obyčejně.“

„Ale něco tu voní,“ poznamenal Juraj, když se otevřely dveře a on dychtivě nasál sytý závan vzduchu.

„Že by Záviš vařil?“ navrhla Gabriela pochybovačně. „Vždyť nemá na čem!“

Záhada se brzy vyjasnila. V malé kuchyni našli Medarda, který si z domu musel donést náčiní i ingredience a nyní rozehřál všechny dvě plotýnky. Také se mu podařilo přivést pečlivě uklizenou místnost do stavu naprostého zmatku.

Pan domácí musí šílet, pomyslela si Lýdie a vyměnila si s Gabrielou vědoucí pohled. Pokud se ty dvě za své krátké soužití se Závišem naučily, pak to, že nesnáší, když se jeho území jakkoliv mění.

„Safra, táto, copa vaříš?“ vybafla Světlana jako nefalšovaný Lukáš Mechový a zvědavě nakukovala pod poklice.

„Nic zvláštního. Neměl jsem moc času,“ vysvětloval Medard. Pak se na ni podezíravě podíval. „Poslyš, vy jste se s tím mým blbcem pohádali?“

„Ne, proč?“

„Objevil se doma a prohlásil, že buď půjdeš z domu ty nebo půjde on.“

„Opravdu?“ zeptala se Světlana nevinně. „Chtěla jsem se jen seznámit s jeho přáteli.“

„Tvrdil, že jsi nenávratně pošpinila jméno naší rodiny.“

„Dotklo se ho, když jsem tvrdila, že jsem jeho nevlastní sestra.“

„Nic víc?“ zeptal se Medard - jako každý rodič i on věděl, že tvrzení dětí záleží na jejich momentálním rozpoložení. Zuřivě míchal bublající omáčku a tvářil se nezúčastněně.

„Nic víc,“ ozval se Juraj - a aby příliš nebránil sestru, dodal. „Ale naše nádhera to celé spískala. Ona dobře věděla, že Lukáš z ní nebude nadšený.“

„Všechno jedno,“ oponoval Medard a bez váhání potomka zradil: „Každý normální kluk by se modlil, aby měl sestru, jako je tady Světlana.“

„Pak nejsem normální,“ zamumlal Juraj. „Omlouvám se, že jsme způsobili potíže, Medarde. Co Lukáš?“

„No,“ řekl Medard a nabídl Světlaně k ochutnání svou omáčku, přičemž ji zálibně pozoroval. „Protože nás postavil před hotovou věc, jako rodiče jsme vše důkladně zvážili. Na jedné straně on a na druhé straně ona. Dobré, co?“ poznamenal, když se Světlana mlsně olízla.

„S námi si nemusíte dělat starosti…“ načal Juraj, podle všeho ochotný se od Mechových bez lítosti odstěhovat.

„Přesně tak, chlapče. Nemusíme, opakuji, nemusíme si s vámi dělat starosti! Zatímco s naším blbcem dennodenně. Laura ho proto poslala, ať se do večera sbalí.“

Zatímco se ostatní smáli, Juraj jako jediný projevil náležitý soucit.

„O něj se neboj,“ mávl rukou Medard. „Když mu bylo patnáct, wchtěl vstoupit do odbojového hnutí. Na ulici ho pak zmlátila banda výrostků a on byl do večeře doma. Nikam nepůjde. Teď trucuje s kytarou a skládá cosi, co se jmenuje Zneuctěný, ale nezlomený, pakůň jeden!“

Svým způsobem není špatné mít takového Medarda v týmu, pomyslela si Lýdie. Uvolňuje napětí.

Pak si vzpomněla na svou srážku s baronem z Mechového kopce. Když se tenhle neškodný Medard proměnil ve své alter ego, co se stane? Musím si v každém případě promluvit se Závišem!

Toho našla ve vedlejším pokoji, kde stál s chytrou čelenkou u okna a sledoval dění na prázdné ulici.

„Haló!“

Když se k ní otočil, měl poražený výraz a vypadal k politování.

„Trpíš hodně?“ zeptala se Lýdie a váhala, zda ho konejšivě pohladit.

„Medard přinesl své náčiní,“ řekl Záviš vyčítavě a zvedl hrnek, který držel v ruce. Velkým rudým nápisem na něm stálo: Kočky v růžích stále na lovu!.

„Je to interaktivní hrnek,“ pokračoval ublíženě. „Když z něj piješ, Evžen Troják zvedne sklenku se šampaňským a mrkne na tebe. Ty jsi žádný nedostala?“

„Naštěstí ne! To je tak…“

„Plasťácké?“ navrhl s ještěřím ušklíbnutím.

„Kýčovité,“ opravila ho, aby pak přiznala. „Ano, plasťácké. Stydím se za své předsudky a tak dále.“

„Neboj se, nepřijdeš zkrátka. Laura poslala pro každého jeden. Skoro bych ji podezříval, že se musí chechtat, když si představuje, jak tu s Evženem popíjím.“

„Je tak škodolibá?“

„Bohužel ne,“ potřásl hlavou. „Je upřímně přesvědčená, že mi udělala službu. Mimochodem,“ ukázal na její šaty, „všiml jsem si, že jsi změnila značku. Gratuluji.“

„Potkala jsem svou nevlastní sestru,“ zdůraznila a pozorně ho sledovala. „Máš v tom prsty?“

„Šance, že se potkáte, byla vysoká,“ pokrčil rameny. „Na někoho tak neorganizovaného má tvá sestra překvapivě pravidelné zvyky.“

„Věděl jsi, že nepůjdu do Laguny?“ zeptala se vyčítavě. „Nemohl jsi mne varovat? Připravit? Povzbudit?“

Záviš si vzdychl. „Někdy zapomínám, že i vy stříbrní máte city. Dříve nebo později drahou Darinu vyřídíš. Ale já nemusím mít dost času, abych tě podporoval později.“

Lýdie nevěděla, co ji šokovalo víc. Zda to, že on se za stříbrného nepovažuje, nebo to, že přiznává, jak málo času mu zbývá.

„Je to tak zlé?“

Opět si vzdychl: „Nejsem zvyklý, aby na mne někdo plýtval soucitem. Proto buďme věcní. Co tě vyděsilo?“

„Vyděsilo?“

„Sledoval jsem vás na kamerách. Po úspěšném dobytí Šik&Šik by jeden čekal, že budeš s těmi dětmi slavit. Místo toho ses držela stranou. Zdá se, že jsi nechtěla ostatním kazit náladu.“

„To je vše?“

„Hádám, že se přihodilo něco, co odsunulo starost o sestru na druhou kolej. Oč jde?“

Jsem opravdu tak průhledná? pomyslela si, aby pak pokrčila rameny. Stručně shrnula své setkání s velmistrem, včetně skutečnosti, že ji Lištička bez potíží odstavila od kormidla, když se dotkla NT-vysílače.

„Víc nic?“

„To nestačí?“ zeptala se se zdviženým obočím. „Naše těla mohou ovládnout cizinci z virtuální reality.“

„Z virtuální reality?“ zeptal se posměšně. „Máš snad dojem, že jejich svět je méně skutečný než náš?“

„Když umřu, alespoň se nezměním na data a energii,“ odsekla. Protože jí ale nechyběla intelektuální poctivost, dodala: „Omlouvám se. Těm druhým se může zdát náš svět méně skutečný ze stejných důvodů.“

Záviš mávl rukou. „Pomiňme problémy filosofie. To, že se naše alter ega mohou projevit tady, víme. Že je k tomu zapotřebí NT-vysílač také. Že se ke kormidlu dostává ta dominantnější část jakbysmet. A že osmdesátník bude chtít zůstat v těle dvacetiletého? Kdo by se divil!“

„Takže jsem se nemusela namáhat?“ zeptala se Lýdie dotčeně. Tak nějak doufala, že zajistila pro Šest společníků cenné informace a dostane pochvalu.

„Jsi pozoruhodně citlivá,“ pochválil ji, jako by byla psem, který loudí o pamlsek.

„Citlivá jako přecitlivělá?“ zeptala se nejistě.

„Něco na ten způsob. Lištička musela mít důvod, proč chtěla být jako ty. Možná ji schází to, čemu kdysi říkali emocionální inteligence,“ dodal posměšně.

Jestliže věděl, že chci pochvalu, proč mi ji nenabídl? trucovala Lýdie. Jestliže jsem pro něj otevřená kniha, proč mi nedá, co bych chtěla?

„Rád bych si s Lištičkou promluvil,“ řekl Záviš. „Zašla bys pro svůj NT-vysílač?“

„Já? Nehodlám se té věci dotýkat!“

„Inu, bylo by nemilé, kdybych se já příliš dotýkal té své. Lištička může mít svoje chyby, ale přinejmenším tě nepokouše. Mé druhé já se v lidské přítomnosti necítí ve své kůži,“ dodal s křivým úsměvem.

„Chápu.“

NT-vysílač (donedávna pouhé příslušenství, nyní ale smrtelné nebezpečí) se válel neškodně na nočním stolku.

„Nemám nic proti Lištičce per se,“ promluvila, když ho zvedla. „Ale pokud by se mne pokusila ovládnout, budeš mne bránit?“

„Neměl bych?“ zeptal se posměšně.

„Ráda bych se pletla, ale přijde mi, že byste si s mým druhým já mohli rozumět. Ona si mne také moc nepovažuje,“ dodala hořce při vzpomínce, jak pohrdavě se o ní Lištička vyjádřila.

„Ale já si tě považuju,“ řekl. „Když uvážím vliv naší společnosti, je zázrak, že alespoň z dálky připomínáš člověka.“

„Jsem podle tebe zrůda?“ urazila se.

„Budeme si raději hrát na lásku?“ zeptal se a přitáhl ji k sobě, aby ji pevně objal. Bylo to náhlé a v ní to vyvolalo takový odpor, že se začala dávit. Na rozdíl od chvilek, kdy se dotýkala Gabriely a kdy se mohla kdykoliv stáhnout, tady neměla na výběr.

Ať už napínala svaly jakkoliv, Záviš ji nehodlal pustit. Tohle nejsou jen supertonické nápoje, napadlo ji. Má vyztužené tělo jako Xantipa?

„Budu zvracet,“ varovala ho.

„Posluž si! Budu to brát jako známku náklonosti,“ ušklíbl se. „Splynutí s primitivní ještěrkou má své výhody. Spousta mých civilizovaných zábran se prostě ztrácí.“

„Pusť mne!“

„Ani náhodou. Co takhle křičet o pomoc? Ty děti stejně nevěří, že bychom k sobě my dva chovali něžné city.“

„Ale já je k tobě chovám,“ odsekla, aby sebekriticky dodala: „Nebo se alespoň snažím. Jestli tě pozvracím, neber si nic osobně.“

Když už nevolnost vystoupala až k jazyku a hrozila, že skončí na Závišově hedvábné košili, vynořila se Lištička a klidně drama ukončila. Lýdie se ocitla v koutku své mysli, zbavená veškeré starosti o tělesné záležitosti.

„Jsem tady,“ zašeptala Lištička smyslně a dotkla se rty Závišova hrdla.

Ohó, ne tak rychle! okřikla ji Lýdie závistivě. Máš si s ním promluvit, ne ho o-

„Už bylo na čase,“ poznamenal Záviš a odstoupil od ní, v šedých očích ani kapku romantické něhy.

Vstupuji, 
kam nejsem zvána.
Planu tam, 
kde odmítána.

Lištička recitovala, neodrazená prudkým ochlazením.

Zatracený bastard! kvílela Lýdie. To jeho objetí nebylo nic jiného než test. On věděl, že té druhé nevadí. A já doufala, že se prolamují ledy!

„Jsem Ještěr,“ prohlásil Záviš.

„Já vím,“ odtušila Lištička a neváhala mu zalichotit: „Zamlouváte se mi v každé své podobě, ctěný pane.“

„Nepotrpím si na důvěrnosti,“ pokračoval Záviš ostře a Lýdie se zatetelila blahem. Tady to máš, ty falešná feno! Ty tvé triky na něho neplatí!

„Chápu, ctěný pane. Odpusťte.“

„Oba víme, že nejsi moje snoubenka.“

„Samozřejmě,“ souhlasila Lištička a Lýdie tušila, že přijde nějaké ale. „Ovšem, ctěný pane, já a ona se stáváme jednou jedinou.“

„Tady i tam?“

„Tady i tam,“ potvrdila Lištička.

„Nevadí ti, že ses stala obětí posedlosti?“

Posedlosti? Ano, to je pěkný výraz. Takový starobylý a církevní. Kde k němu Záviš přišel?

Lištička pokrčila rameny: „Mohla jsem dopadnout hůř.“

Pěkně děkuji, vyprskla Lýdie. Spokojíš se s málem, co?

„Co si slibuješ od naší spolupráce?“

„Tam jsem si vždycky přála vést malý krámek,“ prohlásila Lištička skromně a věnovala Závišovi něžný pohled pokorné laně. „A tady si nepřeji nic jiného než být věrnou a poslušnou manželkou.“

To jsou žvásty! zavyla Lýdie. Copak nemáš trochu studu? Proč si jenom nemůžu zacpat uši!

Ale situace se zhoršovala každou vteřinou.

„Umíš vařit?“ zeptal se Záviš s upřímným zájmem. Stejně dobře mohl Lýdii vrazit nůž do srdce. Vrchol jejího kulinářského umění byla objednávka z restaurace.

„Samozřejmě, ctěný pane. Můj výcvik zahrnuje veškeré domácí práce.“

Při první příležitosti tě otráví jak Maryša Vávru! varovala ho Lýdie.

„Velmi dobře. Uklízíš po sobě?“

Záviš se nespokojeně rozhlédl po ložnici, kterou obě jeho nájemnice ráno zanechaly v ne zcela uspokojivém stavu.

„Neustále.“

Lištička se nepřestala usmívat, když hbitě posbírala poházené prádlo a pečlivě ho uložila do skříně. Mimochodem narovnala lampičku u postele a kriticky prohlédla parapet okna, zda na něm nenajde stopy prachu.

Čubko!

„Smím se zeptat, ctěný pane?“ načala nesměle, když ji cosi zaujalo v pravém horním rohu.

„Ano?“

„Máte něco proti pavoukům?“

„Nevadí mi. Jsou to užiteční tvorové,“ prohlásil Záviš. „Tu pavučinu tam můžeš nechat.“

Jen se nezalkni samým blahem, nabádala ji Lýdie, když vnímala, jak Lištička roztává. Její pokorné chování bylo pouhou fasádou; když ale Záviš vyjádřil uznání pro pavouky, zabodoval na plné čáře.

„Velmi dobře,“ řekl pak. „Zbývá poslední otázka.“

Co to asi bude? pomyslela si Lýdie jedovatě. Jestli umí zašít ponožky? Žehlit? Prát? Tahle kandidátka dokonalou manželku zvládne cokoliv.

Ale tady se pletla. Nová otázka zarazila každou z nich.

„Poradíš mi jak zabít megamamuta?“