Ten kluk mi tyká!#
Zbývá dohrát poslední výstup, vzdychla si Lýdie, vděčná, že má kolem těla omotanou bílou osušku. K čemu se chystala, by vypadalo směšně a nepatřičně, kdyby zůstala nahá.
Předstoupila před bazén živé vody a krátce se uklonila, doprovázená Xantipou, která její gesto napodobila.
„Dámy a pánové,“ pronesla k přihlížejícím stříbrným a doufala, že vypadá alespoň trochu důstojně, „Asfaltová-Stavební se omlouvá, že došlo k narušení vašeho zaslouženého odpočinku. Přeji vám příjemný zbytek dne.“
Netoužila po ničem jiném než odsud zmizet. Vadila jí pachuť z urážek, včetně znechucení z toho, že úmyslně vyprovokovala nevlastní sestru. Bylo by úžasné stát se robotem a nemít pocit viny.
„Tudy, slečno Krajcarová.“
Naštěstí Julius zareagoval a nechal jejich skupinu odvést méně rušné části butiku. Byla to část, ve které na stojanech visely spodní prádlo, šaty a módní doplňky. Světlana mezi ně nadšeně vtancovala, zatímco Juraj s Gabrielou vypadaly překvapeně, že tohle zařízení opravdu prodává, co inzeruje.
„Slečno Trojáková, nač ten spěch?“ poznamenal Julius, když zlatovlásku pozoroval, jak vpadla mezi vystavené zboží. „Toto je pouhá ochutnávka. Oblečení, které budete nosit, se už vyrábí.“
„Co prosím?“
„V buticích, jako je náš,“ vysvětlil Julius, „si zákazník nevybírá. Naše služby zahrnují kompletní servis.“
„Cože?“ optala se Světlana zděšeně. „Jak nevybírá?“
„To znamená, že naši zákazníci nemusí ztrácet drahocenný čas postáváním před zrcadlem a v kabinkách. Plně automatizované pracoviště vytvoří oděv vám na míru. Věřte, že umělá inteligence má vybranější vkus než vy nebo já.“
„Ten tvůj podnik, můj milý Benjamíne,“ řekla Světlana tónem, kterým nespokojená královna oslovuje nepříliš schopného služebníka, „je jedno velké zklamání.“
„Přesto věřím, že budete spokojená, slečno Trojáková,“ odpověděl Julius, napůl posměšně a napůl zdvořile.
„Pche!“
Myslím, že lépe chápu, proč je ta holka školní bohyní, pomyslela si Lýdie. Je v ní něco přirozeně nadřazeného.
Šik&Šik hledal ve svých zákaznících potenciál a tady ho měl.
„Měl jsem se opravdu věnovat vám, slečno Trojáková,“ poznamenal Julius lítostivě.
Juraj se neklidně ošil, protože dobře pochopil, že ve srovnání s oslnivou sestrou neuspěl.
„Ale pozdě plakat na rozlitým mlékem,“ dodal Julius. „Nyní si vás odvede váš osobní poradce a zkontroluje, zda všechno sedí. Vážení, vítejte v Šik&Šik!“
A tímto jsme oficiálně přijati, oddechla si Lýdie. Pro ni znamenala tahle slova hodně. Když selhala v Laguně, přijala porážku jako samozřejmost. Jak sama řekla, nebyl stříbronos jako stříbronos.
Její úleva ale neměla dlouhého trvání. Když si ji pohledný masér-poradce (nebo cokoliv zde měl za funkci) odvedl za zástěnu a pečlivě zatáhl šedý závěs, celý se proměnil. Najednou se zdál vyšší a vyzařovala z něj autorita.
„Konečně sami,“ řekl, jako by byli milenci. „Ten otravný chlap si dával na čas.“
Otravný chlap? Snad ne Benjamín Julius?
„Dostal jsem za úkol,“ pokračoval mladík, „abych tě seznámil s ceníkem. Tady prosím.“
On mi tyká! pomyslela si Lýdie šokovaně. Ten kluk mi tyká!
Nedbale ji podal složku v kožených deskách, ve které našla dva listy papíru. Jeden z nich byl pouhým Ceníkem a druhý Ceníkem pro zvláštní společnosti. Druhý měl navíc důvěrně známý podnadpis Jen pro ty, co smějí vstoupit.
Ceník Šik@šik
Látky volně neprodejné
Kosmetika
Bioaktivní krém (A) - 200 000
Bioaktivní krém (B) - 50 000
Fitness
Supertonický nápoj (A) - 120 000
Supertonický nápoj (B) - 30 000
Doplňky stravy
Stabilizátor 10 ks (A) - 20 000
Stabilizátor 10 ks (B) - 5 000
Péče o celé tělo
Lázeň v živé vodě - 500 000
Ceník pro zvláštní společnosti nabízel totéž, pouze s desetiprocentní slevou. Navíc obsahoval nabídku na výkup paměťových datadisků.
Ale i tak byly ceny dražší, než za jaké se přípravky daly koupit na černém trhu. To byla zřejmě pojistka, která měla bránit jejich dalšímu prodeji.
Co ale Lýdii šokovalo byla přítomnost přípravků A kategorie, tedy těch, které byly na příděl pro zlatonosy. I když se otřásla, když pomyslela na jejich ceny, měla sto chutí svému minulému já vynadat.
Kdybych věděla, co vím teď, o členství v Laguně bych bojovala jinak.
Mladého poradce její rozpoložení nezajímalo. Lhostejně vytáhl ze skříně dvě tašky s pečlivě naskládaným komplety. Spolu s nimi se objevil i méně atraktivní pytel, ve kterém se nacházel Lýdiin předchozí kostým včetně chytré čelenky.
„Ten chlap trval na tom, že tě mám seznámit s jeho pravidly,“ řekl pohrdavě. „Gratuluji, od teď patříš do klubu. Bylo by nemilé, kdybys nenosila ty hadry na veřejnosti.“
Hadry? Chlap?
Něco nebylo v pořádku. Vzhledem k tomu, jak se Šik&Šik bral vážně, bylo nemyslitelné, aby svým zaměstnancům, nota bene bronzákům, dovolili tak mluvit o své společnosti.
„Pokud jde o mne,“ pokračoval mladík a důvěrně k ní přistoupil, „chci si tě zapamatovat, jak vypadáš.“
S těmi slovy stáhl z Lýdiina těla bílou osušku a zálibně si ji prohlížel.
Je to pořád ještě zkouška? Neměla by být. Přijímací část skončila.
Mátlo ji jak přirozeně se chová. Celou dobu četla řeč jeho těla a bylo jí jasné, že tohle není bronzák, dokonce ani stříbrný. Takto bezostyšně jednali pouze zlatonosové.
„Celá ta maškaráda je tak nepohodlná,“ podotkl poradce. „Hnusné zrůdy na ulicích, zaostalé technologie. Jediné, co jsem získal, je toto mladé tělo,“ zálibně se předvedl. „Dvacet dva. Omládl jsem o šedesát let. Dobrý obchod, co myslíš?“
Kdyby se totéž stalo před tím, než potkala Záviše a vstoupila do Hry, Lýdie by chladně odkázala drzého bronzáka do patřičných mezí. Takhle v ní všechny instinkty křičely, aby se držela zpátky.
Zmátlo ho snad Lištiččino spokojené předení? Má dojem, že mi jde o jedno rychlé číslo za záclonou?
Ale i kdyby to tak bylo, žádný bronzák by nepřevzal iniciativu, už jen ze strachu z fyzického napadení.
„Žádný strach,“ řekl, „hned tu věc vytáhnu.“
K jejímu ohromení si bezostyšně sáhl do těsných kalhot, přímo do rozkroku.
„Musím ji nosit tady,“ podotkl, „ale shodneme se, že jí bude lépe venku. Musím se jí neustále dotýkat. Zatraceně tvrdá a hranatá! Měla bys dělat totéž!“
Tvrdá? No budiž! Ale hranatá, žasla Lýdie. To je nová móda? Originální pokus, jak se znetvořit?Teď ne, má milá! Teď ne!
Z nějakého důvodu se do popředí začala drát Lištička. Nechceš ho snad mít tady a hned? oslovila Lýdie své druhé já, aby vzápětí pochopila. Masér vylovil z kalhot povědomou krabičku.
Tak to je ono! NT-vysílač! Proto se Lištička projevila, když se přiblížil.
Pak následovala bezmocná hrůza, protože nad sebou ztratila vládu. Lištička, nyní u kormidla, si vzala zpět bílou osušku, omotala ji kolem sebe a pak se natáhla k jedné z tašek Šik&Šik, aby se oblékla
„Měl byste být opatrnější, pane,“ řekla klidně. „Tento podsvět je možná zaostalý, ale jako u nás i zde platí kastovní rozdíly. Je mi líto, ale tato osoba stojí výše než vaše.“
„Samozřejmě. Ke které sektě patříš?“
Lištička neodpověděla.
Masér se zamračil. „Rozumím. Jsi opatrná. Ale nemáme tady společný zájem? Brány podsvěta se otevírají a pochybuji, že by takových jako my tu bylo hodně. Můžeme spolupracovat.“
Provedl zvláštní gesto rukou. Bezmocné Lýdii připomnělo jedno z těch mystických posuňků, které se často objevovaly ve Stínošlápkových animacích.
I když Lištička navenek nereagovala, přesto uvnitř panikařila. Její panika připomínala bortící se nebesa, něco nepředstavitelného. Kdo je ten člověk? Lýdie nebyla o nic méně zděšená. Tady ani modré pilulky nezabíraly. Tušila, že Lištička to gesto zná, ale nechce prozradit víc, než bylo nutné.
„Jak si představujete naši spolupráci, velectěný velmistře?“ zeptala se uctivě.
Velmistře?
„Takže jsi jedna z nás,“ poznamenal spokojeně.
„Bezvýznamný člen jedná z mnoha sekt.“
Bezvýznamný člen? To jistě!
Na rozdíl od Lýdie, masér (či kdo se skrýval v mladíkově těle) neměl problém jí uvěřit.
„Pak mám pro tebe a tvé mistry skvělou zprávu,“ řekl. „Předáš jim poselství velmistra Devíti draků. Jistě jsi o mé sektě slyšela,“ dodal pyšně.
„Kdo by neslyšel o sektě jako je vaše, velectěný velmistře! Je mi ctí sloužit,“ odpověděla Lištička pokorně a klekla na jedno koleno. Přitom pečlivě dbala, aby ani na okamžik neodhalila kousek kůže, ztělesněná cudnost. Pryč bylo smyslné předení!
Proč se drží zpátky?
Jako by stála se zapálenou sirkou u sudu s prachem, Lištička se chovala tlumeně. Každý její pohyb byl vypočítaný, aby nevyprovokoval reakci. Neustále pátrala po stopách vnitřního plamene, ale ten tady scházel stejně jako jehly, které syntetizovaly jed.
On je stejně bezmocný jako ty, nabádala ji Lýdie. Tady jsme víc. Já jsem stříbrná, on bronzový zaměstnanec. Jedním slovem ho můžeme zničit.
Ale přímá komunikace s druhým já představovala problém - jak tady, tak ve Hře.
„Smím se zeptat, velectěný velmistře, jaké zprávy mám předat?“
„Žádné. Stačí, když tví mistři navštíví Devět draků a ukážou toto znamení. O zbytek se postarám sám.“
Provedl jedno z tajemných Stínošlápkových gest. Byla to série posuňků složených z podivně složených prstů a dlaní. Lýdie by si zlomila kosti, kdyby se pokusila je napodobit, ale Lištička je hbitě napodobila.
Možná až příliš hbitě, protože masér na moment ztuhl.
To jsi přehnala, křičela Lýdie v duchu. Nesmíš být tak dokonalá!
„Kdo jsi a jaké je tvé postavení ve tvé sektě?“ zeptal se masér podezíravě.
„Omlouvám se, velectěný velmistře, ale bez svolení svých mistrů nesmím víc prozradit.“
„Mistrů? Jsi snad pouhý řádový člen?“
„Ne na dlouho,“ odsekla Lištička. Do své krátké odpovědí namíchala tolik zklamaných ambicí, že by jí kdokoliv politoval.
„Chápu,“ pokýval masér hlavou. „Vždycky rád vidím mladé talenty, kteří se nenechají odradit prvním neúspěchem. Můžu ti nabídnout cenné rady. Konec konců, já už vyšplhal na samotný vrchol. Byla to dlouhá cesta,“ dodal zadumaně - jako starý muž, který se chystá vzpomínat.
„Musím se rozloučit,“ přerušila ho Lištička s omluvným úsměvem. Za dobu jejich rozhovoru se nasoukala do nového kompletu Šik&Šik a mimo jiné tak zbavila Lýdii triumfu, který si ta hodlala vychutnat.
Ovšem Lýdie nic nenamítala. Mladý pohledný masér, který se choval jako osmdesátiletý mocný stařec, ji znervózňoval.
Bylo to také poprvé, co v Lištičce něco vzbudilo vášnivé hnutí mysli, a byl to hluboký odpor, který hraničil se strachem a nenávistí.
„Bude lepší, když půjdeš,“ souhlasil masér. „Vždycky jsem měl slabost pro ryšavé a tohle tělo má zase slabost pro ty, co nosí tvůj řetízek. Bylo by nemilé, kdyby se přestalo ovládat.“
Můj řetízek? Myslí stříbrnou známku?
Každý věděl, že plasťáci a bronzáci se vyžívají ve fantaziích, ve kterých si na stříbronosech a zlatonosech vybíjejí nahromaděnou zlost. Za normálních okolností by se žádostivost schovala za uctivé chování korporátního zaměstnance, ale tenhle velmistr si zřejmě neuvědomoval, že tady není všemocným pánem své sekty.
„Ještě než odejdeš,“ zeptal se náhle. „Jestliže nenosíš tu hranatou věc,“ ukázal na NT-vysílač, „jak ovládáš její tělo?“
Tělo? pomyslela si Lýdie uraženě. Děkuji pěkně. Jsem snad trochu víc!
„Nemusíte se bát, velectěný velmistře. Mám ho plně pod kontrolou.“
„Fascinující. Mé se vzpírá. Jakým způsobem jsi ho donutila ke spolupráci?“
„Velice snadno,“ odvětila Lištička. „Ukázala jsem té holce, že jsem pro ni užitečná. Beze mne by byla ztracená.“
To byla kruté! zaúpěla v duchu Lýdie. Chová se ke mně stejně přezíravě, jako já se chovala k Darině. Ale svým způsobem jsem měla štěstí.
Ze způsobu, jakým tento velmistr svíral NT-vysílač, odvodila, že ubohý bronzák nedostane šanci se vrátit zpět, odsouzený být navždy divákem cizího života.
Vzpomněla si, co jí pověděl ten tvor, který si říkal Snížek: „Zatímco vaše postava není před zákonem zodpovědná, vy jste.“
Možná nikomu nezáleží, kdo se právě ocitl u kormidla. Potrestají zkrátka tělo, ať už mu vládne kdokoliv.
Napadla ji slabina velmistrova přístupu. Stačilo, aby se na okamžik dostal z dosahu NT-vysílače, a jeho nadvláda skončila.