Hřích ženského těla?

Další cesta probíhala jednotvárně, občas přerušená útokem šelem, ale nikdy ne v takovém rozsahu, jako byl útok mrákotlivých varanů.

S blížícím se večerem, Světlana i Gabriela viděli, že Juraj je stále nervóznější a nervóznější. Světlana a spol tušili, že sotva se Juraj odhlásí ze Hry, jeho alter ego ztratí hlavu a pokusí se zažít s ženou, která ho neustále pronásledovala vábivými pohledy, milostné dobrodružství.

„Co s ní provedeme?“ zeptala se Světlana. „Třeba jí křivdíme. Možná ho chce jen uhnat.“

„Zabít ji nemůžeme,“ poznamenala Gabriela nevzrušeně. „Zaplatila za naši ochranu a otcova pověst by utrpěla, kdyby se jí něco stalo. Už tak jsme ztratili dva.“

„Zabít? Nechtěla jsem ji zabít a ani jí ublížit.“

„Neřekla ti matka, že máš být nelítostná?“

„Pochybuji, že chtěla, abych vraždila lidi nalevo napravo,“ odsekla Světlana.

Navíc, pomyslela si, moje kopretinka není ten typ! Být rozpolcená na dvě osoby nepřinášelo samé výhody. Zatímco bylo pohodlné přenechat vedení alter ego ve chvíli, kdy si nebyla jistá v kramflecích (jako jízda na koni nebo používání medicínské berle), ne vždy si ale mohla dělat co chtěla.

Přirozeně, zabíjet nevinné nepatřilo mezi povyražení, které si hodlala dopřávat. Ale její alter ego bylo do sebe zahleděné ťululum, zoufale neschopné jakékoliv akce.

„Budeš si ji muset vzít na starost ty,“ podotkla Gabriela.

„Já?“

Gabriela kývla bradou směrem k medicínské berli. „Mám plán. Jakmile dorazíme na odpočívadlo, bude ta holka potřebovat ošetření. Ujmeš se jí a uspíš ji až do rána. I náš drahý bratr bude mít utrum.“

„Nevypadá, že by potřebovala ošetření,“ poznamenala Světlana, když sledovala vesničanku, jak si hrdě vykračuje a culí se na rudého Juraje, který se pozoruhodnou náhodou ocital v její blízkosti. „Přijde mi zdravá až moc.“

„Ovšem tvůj bratr ztrácí kontrolu.“

Můj bratr, nikoliv náš bratr, uvědomila si Světlana. Zdálo se, že Jurajovo alter ego skutečně touží, aby se vášnivá noc uskutečnila, a to do takové míry, že odstavovalo skutečného Juraje, tedy jejího bratra, od kormidla.

„Jak jsi na tom ty?“ optala se Gabriela a nenápadně ukázala ke svému spánku.

„Podobně,“ přiznala Světlana. „Naštěstí moje uvadlá kopretina drží primitivní pudy na uzdě. Dává přednost utápění se v sebelítosti.“

„Kopretina?“ Gabriela se usmála. „Pokud ty máš uvadlou kopretinu, pak s kým se potýká tvůj bratr?“

„S naběhlým žaludem,“ mrkla Světlana a obě se rozesmály.

„A co ty?“

„Já?“ Gabriela zaváhala. „Na mojí straně je všechno v pořádku. Vysvětlím později,“ dodala významně. „Až padne noc.“

Až padne noc? Tedy až se odhlásíme?

„Chápu,“ kývla Světlana, zvědavá, co se bude dít dál. Juraj zatím bojoval, co mohl, ale příliš se mu nedařilo. Jeho rozštěpená osobnost, kdy se jednou snažil dostat k ženě s nůší, aby vzápětí zběsile odcválal, vzbuzovalo v přihlížejících pobavení, které Světlanino druhé já chápalo jako urážku svého stavu.

Ještě chvilku pokračuj, pomyslelo si, a vyprovokuješ mne.

Ale věrné své mdlé povaze, zůstala jen u plánů, které hraničily s fantastickou nepravděpodobností. Představovala si, že ženu zastaví a udělá jí kázání, které si vesničanka vyslechne s vážnou tváří, aby se pak zkormouceně omluvila světu kolem za zesměšnění baronova syna.

To jako vážně? spráskla ruce skutečná Světlana, kterou takové vývody stejnou měrou bavily i dráždily. Není divu, že tě baronka nemusí.

Rozhodla se, že čím dříve se naučí zdejší Světlanu ovládat, tím lépe. Bohužel ale, čas nebyl na jejich straně. Kvůli zdržení, které způsobili mrákotlivý varani, se posunul jejich harmonogram, takže plánovaný příjezd na odpočívadlo spadal k šesté hodině, tedy k době, kdy mělo dojít k jejich odhlášení ze Hry.

Konečně!

Zbývalo pouhých dvacet minut, když se před procesím objevila dlouhá kamenná zeď odpočívadla, vybudovaného na mýtině o velikosti fotbalového hřiště. Zdejší osádka, když poznala barona z Mechového kopce, otevřela bránu a její velitel podal varovné hlášení o aktivitách v Lese roztomilých kulíšků.

„Příliš pozdě, můj milý příteli,“ zaburácel baron, seskočil z koně a poplácal velitele důvěrně po zádech. „Cestou jsme se rafli s hejnem přerostlých ještěrek, když nebudu počítat další havěť. Ztratili jsme dva vesničany.“

„To nerad slyším, ctěný pane,“ zamračil se velitel. „Jestliže jste měl potíže vy a vaše družina, ostatní čeká masakr. Ať už se v lese stalo cokoliv, situace se hned tak neuklidní. Pokud by naše odpočívadlo navštívil lesapán, najdete po nás jenom rumiště.“

Každý se otřásl.

Lesapán? Pán lesa? Megamamut? Monstrum vyšší než stromy?

Zdejší prostředí vzbuzovalo hrůzu samo o sobě, takže představa obludy biblických rozměrů, zejména, když mezi člověkem a netvorem stála pouhá zeď, vyvolávala ve Světlaně a spol jiné pocity, než když v bezpečí kuchyně poslouchali Medardův souhrn Lýdiina a Závišova dobrodružství.

I na vesničany dopadla tíseň, proto se nahrnuli do rozevřených vrat, aby měli alespoň iluzi bezpečí.

„Netlačte se, postupujte jednotlivě,“ křičeli baronovi vojáci, mezi nimi i výběrčí Ignác s Jurajem.

„Výborně,“ ozvala se Gabriela, „nyní máme příležitost.“

„Příležitost k čemu?“

Gabriela nasměřovala hřebce do zástupu, jako by chtěla přispět k všeobecnému úsilí, ale ve skutečnosti vytlačila ženu s nůší na okraj davu, kde ji obratným manévrováním nutila ustupovat mimo hlavní proud.

„Ctěná slečno, opatrně!“ křičela vesničanka. „Udupete mne!“

„A byla by to škoda?“ opáčila Gabriela, když viděla, že jim nikdo nevěnuje pozornost. Obě se ocitly v příšeří, mezi ubytovacími buňkami.

Když žena uviděla zdvižený bičík, došlo jí, že upadla do pasti a pokusila se obejít koně, aby se vrátila do bezpečí skupiny.

„Kampak?“ zeptala se jí Gabriela, která obratně a bezohledně tlačila ženu dál a dál. Světlana, která vždy měla koně za mírumilovná zvířata, si všimla, že Gabrielin černý hřebec vypadá potěšeně, když může utlačovat člověka.

„Ctěná slečno, dovolíte mi projít. Ráda bych se přidala k ostatním. Váš pan otec říkal, že se máme držet pohromadě.“

„Jistě, říkal,“ odpověděla Gabriela nezúčastněně. „Ale pokud si dobře vzpomínám, jeho slova se vztahovala na ty, kteří patří k jeho lidem, nebo si zaplatili jeho ochranu. Ty nejsi ani jedno.“

„To je nedorozumění, ctěná slečno. Já jsem se domluvila s vaším bratrem, že… Chci říct, pokud jde o ty groše, zaplatím je beze všeho ještě jednou.“

„Ještě jednou? Najednou jsi rozdavačná? Nemyslela jsi poprvé? Nebo máme zavolat výběrčího, aby potvrdil tvá slova?“

„Ctěná slečno, váš pan bratr se za mne zaručil.“

„Zaručil? Ty nestoudná hampejznice!“

Přihlížející Světlana měla dojem, že obrat nestoudná hampejznice skutečnou Gabrielu tak vyvedl z míry, že se zasekla v roli. Když pokračovala, hrál jí v koutcích malý pobavený úsměv, který ale pod satanskýma očima vypadal výhružně.

„Zdá se,“ vyštěkla, „že jsi zneužila vrozené dobroty mého bratra, abys ho zesměšnila. Připravená na peccatum feminae corpus!“

Peccatum feminae corpus? Hřích ženského těla? pomyslela si Světlana napůl zaraženě a napůl rozjařeně. Nikdy ji nepřestávala udivovat šíře Gabrieliných zájmů a znalostí.

„Já? Slečno, netuším, jak jsem vás mohla rozzlobit.“

„Žádné námitky!“

Gabriela zvedla bičík nad hlavu. „Rozhodla jsem se, že tvoje hezká tvářička mého bratra rozptyluje. Pokusím se proto o nápravu.“

Cože?

Světlana, která výjev pozorovala, vyděšeně vykřikla, když Gabriela třikrát švihla svým bičíkem. Ženina tvář se zalila krví z otevřených ran.

„Zbytek je na tobě, starší sestřičko.“

„Tak tohle jsi myslela, když jsi mi řekla, že ta ženská bude potřebovat ošetření?“ zeptaly se obě Světlany, tentokrát obě zhrozené. „Zešílelas?“

Je moje sestra monstrum? Která z nich? Nebo obě?

Světlana samozřejmě věděla, že Gabriele schází soucitné porozumění pro neštěstí druhých (přičítala to těžkým podmínkám, ve kterých vyrůstala), ale jedna věc byl nedostatek empatie a druhá surové zohyzdění lidské bytosti.

I kdyby si stokrát namlouvala, že jde o pouhou herní postavu, ta scéna byla skutečná. S hladká kůží rozšklebenou do rudých stružek, ubohá vesničanka nešťastně kvílela, decentně odvrácená stranou, snad aby neukazovala svou hanbu mužům, které se předtím pokoušela svádět.

I když bezostyšná koketa, je mi jí líto, pomyslela si Světlanino alter ego, zatímco skutečná Světlana byla příliš šokovaná, než aby vůbec reagovala.

Neměl nakonec můj otec pravdu, že se sem odmítl vrátit? Budu mít odvahu na zdejší hrůzy?

Když na ně útočili ještěři, připadala si jako v dobrodružném, byť zbytečně realistickém, filmu. Nyní se jí zvedal žaludek.

Nebylo to jen kvůli tomu, co Gabriela provedla, ale také pro nedostatek zájmu, který její akce sklidila. Nikdo nevěnoval výjevu větší pozornost. Někteří vesničané šli dál, jiní pokývali hlavou, jako by je takové vyvrcholení nepřekvapilo.

Příšerný lhostejný svět!

S tou myšlenkou seskočila z koně, aby naříkající ženu ošetřila. Poučená z předchozí lekce, obnovila spojení s bohyní Ladou, ukonejšená hřejivým pocitem boží přítomnosti.

„Neprovedla jsem nic špatného,“ plakala žena. „Možná jsem na mladého pana házela očkem. Mladý pán by nebyl proti.“

„Jistě, jistě,“ mumlala Světlana, zatímco po očku sledovala, jak Gabriela prohrabává opuštěnou nůši. Zpoza látek, určených k prodeji, vytáhla schovanou dýku a zelenkavou lahvičku s neznámým obsahem.

„Nemusíme na ni plýtvat soucitem,“ poznamenala. „Kdyby se o tomhle dozvěděla matka, nechala by ji pověsit na nejbližším stromě. Zítra ji vyslechneme. Řekla bych, že nám má co povědět.“

„To není moje! Musíte mi věřit! Někdo mi podstrčil ty věci do nůše.“

„Samozřejmě,“ odtušila Gabriela. „Všichni zločinci jsou nevinní, až do posledního dechu. Iustitia crudelis, krutá spravedlnost vládne světu. Kdys hodlala našeho bratra probodnout? Před nebo po koitu? Nebo během bratrovy malé smrti?“

„Já nejsem vražedkyně, ctěné slečny. Chápejte, někdy se musím bránit, když jsou muži moc dotíraví.“

„Myslela jsem, že ta kudla ti nepatří. Nepodstrčil ti ji někdo?“

Gabriela si s ní pohrávala jako kočka s myší. Pak ztratila zájem a nechala Světlanu, ať ji odvede do ubytovací buňky. Zdejší malé zděné chatky byly určené pro dvě osoby, ale vesničané nechtěli mít s ženou, která rozzlobila baronovy dcery nic společného, takže zůstaly samy.

„Budu mít jizvy, slečno?“ zeptala se žena úzkostlivě, když sledovala bílé světlo na konci medicínské hole.

„Možná. Bude záležet na tobě, jak se rozhodneš spolupracovat.“

Světlana pouze zacelila rány a pospíchala, aby ženu uspala. Chtěla opustit obytnou buňku s jistotou, že nehrozí žádné nebezpečí. Dveře zamkla zvenčí a klíč zastrčila do kapsy.

To bylo o fous! pomyslela si. Nezbývá než doufat, že má kopretinka nebo Jurajův žalud neprovedou nějakou hloupost.

Několik okamžiků poté se probudila v posteli v domě Mechových.