Najdi si jinou oběť!

Lýdie neřekla Gabriele celou pravdu o své hormonální léčbě. I kdyby měl Záviš stokrát na kahánku, romantická láska završená tragédií Lýdii nepřekážela.

Jako pravověrná stříbrná věřila, že citové vzplanutí je dočasným poblázněním lidské chemie, nic trvanlivého: smutek nebo radost následované dalším obdobím lhostejnosti.

Proto jí role pavoučí samičky, která se samcem skončí ve chvíli, kdy ten dohraje svou roli, nevadila.

Moment, uvědomila si, zaražená svými myšlenkami, to mluví Lištička! Netvrdil ten chlap, co si říká Smíšek, že vliv NT-vysílačů se projevuje jen v okolí Herního Centra?

Chtěla se rozhlédnout, zda neuvidí v podzemí Šik&Šik instalace vysílacích antén, ale měla potíže se soustředit.

Když si vybrala pohledného mladíka, chtěla v Juliovi vzbudit dojem, že patří k těm, kteří se honí za požitky. S navrácením se k modrým pilulkám se ale dostavil i jejich vedlejší efekt, nesnesitelný odpor k tělesnému kontaktu.

A spolu s ním i blahodárná bublina lhostejnosti, díky které dokázala snášet život, aniž by trpěla záchvaty paniky. To byl pravý důvod, proč se k modrým pilulkám vrátila.

Ale přesto anebo právě proto, když se k ní přiblížila dlaň pohledného maséra, napínala se, jako by na ni měli lít tekutý oheň.

Jediná, na koho se mohla spolehnout, byla Lištička, která se podobně jako Závišův Ještěr vynořovala z hlubin jejího povědomí.

Neměla bych si dělat starosti? přemýšlela, když slyšela své druhé já smyslně příst. Není Hra spolehlivým lístkem k schizofrenii?

Na zápěstí měla otisky Závišových zubů jako vzpomínku na Ještěrovo řádění.

Jenomže já jsem slabá, vedla si svou, zatímco se nechala drhnout odpornou chemikálií, aby smyla poslední zbytky po zeleném markeru. Potřebuji každou pomoc, která se nabízí. Ať je to modrá pilulka, nechvalně proslulý potížista nebo pavouky posedlé druhé já. Bez nich bych byla ztracená.

„Tak co, drahá sestro,“ promluvil na ni někdo, „jak oslavíme naše nečekané setkání?“

S objevením Dariny Krajcarové přišlo i náhlé, ale vítané vysvobození. Mohla vstát a uniknout z masérova dosahu.

Za rozhořčenou Darinou postávala světlovlasá žena s krátkým sestřihem a postavou atleta.

„Dekorum, slečno Darino, dekorum,“ připomínala se Xantipa Millerová, nešťastná ze své úlohy hlídacího psa.

„Jsi stále pěkná jako obrázek,“ komentovala Lýdie, trochu překvapená, že sestru doprovází pravá ruka jejich zlatého bratra. „A jak se zdá, stále málo schopná se ovládat.“

„A víc mi neřekneš?“ vyštěkla Darina.

Zcela ve svém stylu, sebe samu na prvním místě, ignorovala napomínání věrné asistentky.

„A co bys chtěla slyšet?“

Lýdie přátelsky pokynula Xantipě, která na ni nevraživě zírala. „Na nákupech, děvčata?“

„Vyhlásila jsi mi válku!“

„Šokující, že? Milánku, podals by mi osušku,“ Lýdie se usmála na svého pohledného mladíka, celá bez sebe štěstím, že má záminku se dostat z jeho péče. „Mám tady nečekanou společnost.“

Masér chtěl něco namítnout, ale Benjamín Julius, který výjev se zájmem sledoval, mu pokynul, aby neodporoval.

„Slečno Krajcarová, máte na sobě poslední zbytky barvy,“ vyhrkl mladík - a byť ji osušku podal, pokračoval v odíraní jejích stehen, takže nezaujatý pozorovatel by nabyl dojmu, že je Kristem, který umývá nohy chudým a nemocným.

Už stačilo! zakvílela v duchu. Nech mne být! Najdi si jinou oběť!

„Co jsem ti kdy udělala?“ vyhrkla Darina. „Válku! Když mi to Koucký oznámil, nemohla jsem tomu uvěřit. Proč já?“

Proč ne někdo jiný, že? Vždycky malý sobec.

„Měla jsem řadu dobrých důvodů,“ řekla Lýdie a ukázala na Xantipu. „Ona ti je snad nevysvětlila? Ta se v korporátních pravidlech vyzná. Mnohem lépe než ty. Kdybys ji poslouchala, měla bys alespoň šanci.“

Xantipa se neodvážila kývnout na souhlas, ale v jejích bledých očích se objevil malý záblesk vděčnosti. Ach ano, má milá, já bych tě uměla ocenit.

Lýdie pobaveně zaznamenala, že mladý Juraj, pověřený Závišem rolí osobního strážce a velice ochotný se jí zhostit se ctí, po slově válka zbystřil a měří si Xantipu, jako by jí hodlal skočit na záda.

„Nebuď tak dramatická, sestřičko,“ řekla rychle, aby ho uklidnila. „Snad víš, že ti nehodlám ublížit. Prostě tě vyřadím z dědického řízení.“

Pokud se z něho nevyřadíš sama, dodala v duchu, zahanbená, že někdo z její rodiny dělá scénu pod drobnohledem zdejšího zařízení. Je to vůbec náhoda, že mne Záviš poslal sem? Veřejná konfrontace? Jak lépe by v Šik&Šik rozeznali, která z nás je perspektivnější?

Věci zašly příliš daleko, než aby se mohly obě sestry dále považovat za zdejší zákaznice. Po takovém veřejném vystoupení tu nebylo pro jednu z nich místo. Nebo také pro obě, pokud by se i ona přestala ovládat.

„Měly jsme dobré vztahy,“ trvala na svém Darina.

„Vynikající,“ suše potvrdila Lýdie. Než jsi ovšem uznala za vhodné vysvětlit otci, že o dědictví nestojím.

Lýdie toužila po pohodlném životu. Se svými méně ambiciózními sourozenci vycházela slušně a těm ambiciózním se nepletla do cesty.

Když Darina povyprávěla otci, ať už úmyslně nebo neúmyslně, co jí Lýdie svěřila v návalu upřímnosti, totiž že hodlá stát stranou co to půjde, starý pán se rozhodl ji motivovat.

Tři rabiáti s nožem. Ve vosích maskách mafie. A všechno proto, že sis pustila pusu na špacír.

„Dlužíš mi vysvětlení,“ pokračovala Darina, napůl rozčilená a napůl v slzách. Stejně jako Světlana, i ona věřila, že ji každý musí milovat.

„Pokud chceš,“ vzdychla si Lýdie. Ona je vážně ukřivděná.

Zvedla tři prsty: „Tři důvody, sestřičko. Za prvé, jsi slabý kus. Jako stříbrná v tomhle světě neobstojíš.“

Protože tušila, co bude následovat, Xantipa se nabádavě přimkla ke své protégé a zašeptala jí něco do ucha. Nejspíš ji nabádala, aby ustoupila, dokud je ještě čas.

„Ale já ji chci poslouchat,“ dupla si Darina. „Tomu ty nemůžeš rozumět. Chci pochopit, jak někdo může klesnout tak hluboko. Chce mne odstřelit, protože jsem podle ní neschopná?“

„Alespoň tohle jsi pochopila správně,“ podotkla Lýdie.

„Myslela jsem, že mne máš ráda?“

Měla jsem tě ráda, dokud jsi mi nezkomplikovala život, pomyslela si Lýdie. Měla chuť se sestrou zatřást a tutéž touhu s ní zřejmě sdílela i Xantipa.

Když na ni Lýdie šibalsky mrkla, Xantipa pokrčila rameny a ustoupila dozadu. Nejspíš nebyla ochotná ztratit své členství v Šik&Šik kvůli rozmazlené holce.

„Na mých citech k tobě nezáleží,“ řekla Lýdie. Zdálo se jí, že Benjamín Julius pochvalně přikyvuje, zatímco čistí záda mladého Juraje od zeleného markeru.

„Protože jsi hnusný pokrytec,“ zakřičela Darina. „Copak jsi mi netvrdila, že ti celé to hraní na stříbrné a zlaté leze krkem?“

Ano, děkuji, co nejhlasitěji prosím. To se hodí! Ve svatostánku stříbrných mne obviňovat, že mi na jejich ideálech nezáleží!

Xantipa se ušklíbla a vrátila Lýdii zlomyslné mrknutí.

„Jsem přesvědčená,“ prohlásila Lýdie ctnostně, „že otcův odkaz si zaslouží ti, kteří mají schopnosti o něj bojovat. Odstup, dokud není pozdě.“

„Protože jinak co?“ zeptala se Darina vyzývavě.

Má snad dojem, že je tohle holčičí pošťuchování na chodníku?

„Protože jinak tě zničím,“ řekla Lýdie chladně. Ne tedy přímo já, ale Záviš Velehradský. Copak nevíš ani, s kým jsem zasnoubená? domlouvala jí v duchu.

„Ty? Nebo tvůj nechvalně proslulý potížista? Jako bych nevěděla, že podepsal smlouvu, že nechá naši korporaci na pokoji.“

„Ano, podepsal. A co?“

Svatá prostoto! Ona ani nechápe, že ta smlouva má chránit Asfaltovou-Stavební, nikoliv korporátní princezny?

„Důvod číslo dva,“ pokračovala raději. „Nejsi užitečná. Korporaci se uleví, když tě nebude muset vydržovat.“

„Cože?“

Když pochopila, že Darina skutečně netuší, jaké břímě korporace nese, když si vydržuje nadbytečné občany druhé kategorie, Lýdie se rozhodla neztrácet čas.

„Xantipo,“ promluvila k bratrově asistence, „proč jste jí nevysvětlili základní skutečnosti?“

Darina špatně snášela, když ji ignorovali.

„Jaké základní skutečnosti?“ vyhrkla.

„Já se snažila,“ řekla Xantipa bezmocně, napůl provinile a napůl zahořkle. „Věřte mi, slečno Lýdie, ale…“

„Ale co?“ zeptala se ostře Darina. „Spikly jste se proti mně?“

„Ona se proti tobě nespikla,“ vysvětlila jí Lýdie. „Snaží se naznačit, že komu není rady, tomu není pomoci. Je mi líto.“

„To určitě! Snažíš se ji přetáhnout na svou stranu. Pověz, co podle tebe nevím.“

Samozřejmě. Budu tady mít přednášku, co tobě měl někdo dávno vysvětlit.

„Xantipo, vyřiď bratrovi,“ řekla Lýdie stručně, „že tohle padá na jeho hlavu. On si ji vzal na starost a on za ni nese zodpovědnost. Její žalostnou neznalost nahlásím Kouckému.“

„Rozumím, slečno Lýdie.“

„Čemu zase rozumíš?“ optala se Darina nejistě. „A co chce ona hlásit Kouckému?“

„Pokud dobře počítám, zbývá mi za třetí.“

Lýdie si uvědomila, že nemá proč pokračovat. Jako cíl Darinu vybral Záviš a vybral ji až příliš dobře - pravděpodobně ze stejných důvodů, proč si Darinu vzal pod svá ochranná křídla Alfréd, jejich zlatý bratr.

Naivní, poživačná a zneužitelná!

Zápolení o dědictví mělo svá pravidla; svými body mohli neúspěšní kandidáti podpořit úspěšnější sourozence. Pokud by ovšem Lýdie vyřadila Darinu ze soutěže, její konto by se nulovalo a Alfréd by přišel zkrátka. Útok na ni byl tedy útokem na Alfréda.

Ovšem, ta naivní káča si myslí, že bratrovi jde o její blaho. A já jsem padouch, který ji chce zničit.

„Nech mne hádat,“ řekla. „Jsi se svým životem náramně spokojená, co? Jak trávíš svůj čas? Nákupy? Večírky? Drogy? Alfréd na tebe neklade velké nároky.“

Plasťácká a bronzácká iluze, že každý stříbrný snaživě buduje kariéru, byla jen iluzí. Darina měla, co potřebovala, a o její stříbrný status se staral Alfréd. Ne z přehnané lásky, ale proto, že kdyby Darina na společenské příčce klesla, přišla by o Kouckého body.

„Pracuji pro korporaci,“ namítla Darina ne právě přesvědčivě.

Alespoň lhát kdybys uměla!

„Chceš říct,“ opáčila Lýdie, „že se občas stavíš v kanceláři a všechnu dřinu necháváš na druhých? Napadá mne jedna pracovitá a snaživá stříbrná, která pomohla bratrovi ke zlaté známce.“

Haló ty tam, má snaživá a pracovitá!

Nepokrytě se usmála na Xantipu. Asistentka byla vždy loajální, ale i neochvějná loajalita musela ochabnout, když se musela starat o rozmazlené děcko. Bratr udělal chybu, že jí dal Darinu na starost. Ukázal ji, jaký rozdíl je mezi těmi, kteří v krysím závodě musí utíkat, a těmi, kterým stačí chodit, protože se uměli narodit.

„Možná Kouckému nic hlásit nebudu,“ prohlásila významně. „Je zbytečné, aby trpěli nevinní, nemám pravdu?“

„Nemáš, co bys hlásila. Já nic neprovedla.“

Ale já nemluvila k tobě, sestřičko. Když tentokrát mrkla na Xantipu, nesklidila chlad, ale opatrný úsměv. Obě víme, že mi dluží laskavost.

Nastal čas celou tu šaškárnu ukončit.

„Jak dlouho mne budeš drhnout?“ obrátila se na svého pohledného mladíka, kterému snad pozice u podlahy vyhovovala, protože se oddaně věnoval jejím chodidlům.

„Malý moment, slečno. Právě jsem v nejlepším.“

Masér promluvil se zalíbením labužníka, kterému zbývá hodit do úst posledních pár šťavnatých kousků. Bylo na něm něco hluboce znepokojivého.

Co to má být? Nějaká nová zvrhlá zkouška?

„Stačí,“ okřikla ho a pokynula Světlaně a spol., aby je vysvobodila. „Pokud nejste hotoví, pospěšte si. Záviš plánuje schůzi společnosti. Co se týče tebe,“ obrátila se na sestru s falešnou srdečností, „oddělíme obchodní záležitostí od rodinných. Proč si kazit náš hezký vztah.“

„Chceš tu směšnou válku zastavit?“ zeptala se Darina s nadějí.

„Samozřejmě že ne. Chci se jen ubezpečit, že v osobní rovině se mezi námi nic nemění. Jak ses doslechla, zasnoubila jsem se. Ráda bych tě měla za družičku.“

„Ty bezostyšná mrcho!“

Tohle byla poslední kapka. Darina zbrunátněla a vychrlila nekonečný proud nadávek, obvinění a stížností, na které, jak jí Lýdie uznala, měla plné právo.

Nikdo se nedivil, když nepříčetnou mladou ženu na Juliův pokyn vyvedli a slušně požádali, aby se nevracela.