V ložnici se toho namluví nejvíc!

Na schodišti, po kterém přicházeli a odcházeli Hráči a jejich poradci, stál nějakou dobu vysoký černý mladík, který si pohrával s tištěným letákem a nejevil zájem o svět kolem sebe.

Nyní odložil knihu, zvedl ruce nad hlavu a promluvil s důstojností kněze: „Konečně jste se sešli, mých milých Šest Společníků. Ne všechna tajemství naší centrály smím prozradit, ale toto bude vaše, když mne budete následovat.“

Byť zdejší poradci nedbali na korporátní pravidla a jejich styl oblékání překračoval i hranice, kdy se formální stýkalo s neformálním, tento úředník se rozhodl, že dá slovu extrémní nový význam.

Byť měl kůži černou jako uhel, veškeré chlupy a vlasy na těle si obarvil do čisté sněhobílé: od kudrnatých vlasů, obočí, řasy, bradku a - jak si všimli - po chlupy v podpaží.

A protože bílé barvy zřejmě neměl dost, oblékal se do hábitu, které připomínalo prostěradlo nebo římskou tógu s jedním ramenem odhaleným a s druhým zahaleným.

Kromě toho nosil otevřené sandále, samozřejmě bílé, ze kterých mu vyčuhovaly bíle nalakované nehty.

„Dovolte, abych se představil,“ řekl s širokým úsměvem. „Jmenuji se…“

„…Sněhurka,“ ušklíbl se Záviš.

„Bohužel ne,“ odtušil muž posmutněle. „Věřte mi, pane Velehradský, že bych obětoval pravou ruku, kdyby mí rodiče projevili špetku nápaditosti, když mi vybírali jméno. Takhle jsem se stal pouhým Alibabou Radoradem, plně k vašim službám.“

„Můžeme vám říkat Snížku,“ nabídla mu Světlana, které se třásly ramena potlačovaným veselím.

„Ano, to by bylo od vás laskavé,“ odvětil vážně Alibaba a zamrkal bílými řasami. „V každém případě mi prosím tykejte, slečno Trojáková. Chci a musím být vaším nejlepším přítelem.“

„Vy ale nemůžete být nám přidělený poradce,“ ozvala se Lýdie. Záviš pozoroval, jak marně přemáhá nechuť a odpor.

Důkladně zakořeněná neochota přijmout cokoliv neobvyklé, pomyslel si napůl pobaveně, napůl podrážděně. Dovolila, aby ji společnost tvarovala.

„Ale miláčku,“ zašeptal nahlas. „Samozřejmě, že je Snížek náš poradce. Vsadím se, že je tím nejlepším, koho jsme mohli dostat.“

Nenápadná jízlivost poznámky se odrazila, aniž by narušila celistvost obrany pana Radorada.

„Netvrdím, že jsem nejlepší,“ poznamenal skromně, „ale mířím do první pětky. Jak už jste asi pochopili, mám na starost firemní zákazníky, tedy takové, kteří založili společnost s charakterem speciální.“

„Na to jsem se chtěl zeptat, pane Radorade,“ ozval se Medard. „Nikdy jsem neslyšel o ničem takovém. Znám společnosti s ručením omezením, akciové společnosti, družstva nebo jiné. Ale speciální žádnou.“

„Žádný div, pane Mechový. Od toho je speciální. Mám na starost řadu firem, ale slečně Trojákové musím přiznat důležité prvenství. Její nápaditost mne vzrušuje. Říkejte mi prosím Snížku a tykejte mi. Trvám na tom.“

„Nevysvětlil jste, co znamená slovo speciální, když jde o soukromou společnost,“ připomněla mu Lýdie nevrle.

Alibaba Radorad jí věnoval zářivý úsměv, plný alabastrových zubů.

„Prosím, slečno Krajcarová. Pro vás pouhý Snížek. A tykejte mi!“

„Vy!“

Takové chování se natolik vymykalo běžným normám, že Lýdie musela dojít ke stejnému závěru jako Záviš: Ten chlap se snaží vyprovokovat krizi a sledovat, jak zareagujeme.

Aby neodkryla karty, Lýdie ustoupila a pokynula Světlaně, ať pokračuje ona. Přesně podle příručky, pomyslel si Záviš. Neodpovědět na překvapivý vývoj unáhleně.

Světlana se role obětovaného pěšáka ujala s nadšením.

„Snížku,“ pronesla důvěrně a přistoupila k poradci, „odpovíš nám? Jsme všichni strašně zvědaví!“

Kdyby na jeho místě stál kterýkoliv mladík, roztál by pod náporem jejího šarmu. I Alibaba Radorad se potěšeně zachvěl s klátivým půvabem vrby ve větru a nechal tak vyniknout dlouhým hubeným končetinám.

„Až v mé kanceláři,“ zavrněl a ukázal směrem ke schodišti. „Naši firemní zákazníci mají právo na veškerý servis. Až po vás, slečno Trojáková.“

„Říkej mi Světlano.“

„To bych si nikdy nedovolil.“

Odmítnutí přišlo rázně a nekompromisně. Zdá se, že ten chlapík přece jen musí dodržovat některá pravidla, pomyslel si Záviš.

Jindy by Snížkovi zatleskal, jak skvěle je dokázal vyvést z rovnováhy, ale měl podezření, že rafinovaná hra a psychologické manévry jsou mimo poradcův rozsah.

„Co jsi zjistila ty?“ zeptal se tiše Lýdie. „Jak jsi ho přečetla?“

„Buď je to skvělý herec,“ pokrčila rameny, „nebo nic nepředstírá.“

Juraj, který je zaslechl, se k nim přitočil.

„Ten pakůň přece nemůže pracovat pro korporace,“ zašeptal zuřivě. „I ve filmové společnosti, pro kterou natáčí můj otec, by ho považovali za exota.“

„Bývaly doby, kdy extravagance patřila k poznávacímu znamení zábavního průmyslu.“

„Opravdu?“

Juraj, který pozoroval žensky ladného Snížka s neskrývaným pohrdáním, zřejmě nevěřil, že Záviš zná historii filmových společností lépe než on, který se mezi herci pohyboval od narození.

„Nesmysl!“ usoudil.

Ty i já, můj malý Záviši, ozvala se v Závišových vzpomínkách ředitelka sirotčince, jsme uvěznění v krátkém dějinném momentu. Naše porozumění dnešních událostí je porozuměním jepice.

Co je se mnou ta holka, pomyslel si a ohlédl se za Gabrielou, vracím se do učení té čarodějnice.

Cítil, jak se v něm vzedmula vlna staré nenávisti a stiskl Lýdiinu ruku tak silně, že vykřikla bolestí.

---

„A jsme tady,“ prohlásil Snížek a otevřel dveře kanceláře. Stejně jako on, i místnost se vymykala běžné představě o účelném a výkonném vybavení. „Prosím, pane řediteli.“

Po zdvořilém vyzvání se Medard neochotně usadil do proutěného křesla, svou černou aktovku položil na imitaci tygří kůži, hned vedle tygrovy hlavy, které z rozšklebené tlamy vylézaly dlouhé umělohmotné špičáky.

Světlana s Gabrielou zabraly dvě houpací křesla, zatímco Lýdie, Juraj a Záviš zůstali stát, protože se odmítli nechat usadit do pestrých polštářů na podlaze.

„Mí návštěvníci se bůhvíproč domnívají,“ Snížek ukázal na imitaci buddhistických suter a tibetské modlitební mlýnky, „že jsem africký typ. Ale mou rodnou zemí je Asie. Rodnou v přeneseném slova smyslu,“ usmál se ze široka. „Narodil jsem se tady, přirozeně.“

„On snad vážně netuší, že Asie je světadíl,“ zašeptala Gabriela.

„Dáte si čaj nebo kávu?“

„Dáme si čaj nebo kávu,“ odpověděl Záviš za všechny a luskl prsty. „Každý si musí vybrat, ano? Bylo by myslím urážkou Snížkovy pohostinnosti, kdybychom odmítli.“

Jakmile jejich hostitel odešel, aby zařídil objednávku, Záviš vyvolal malou vílu a Lýdie Stínošlápka.

„Rychle do práce!“

Jako na povel, oba avataři a jejich majitelé prozkoumávali místnost, otevírali zásuvky a skenovali jednotlivé papíry.

Medard vyděšeně vyskočil: „Co to děláte?“

Aniž by se zastavil, Záviš rozložil dokumenty na pracovní desce, počkal, až je malá víla uloží do paměti a otočil je na druhou stranu. Pak je spořádaně vrátil na původní hromádku, přičemž dbal na jejich původní pořadí.

„Malý neškodný průzkum,“ odtušil přes rameno. „Jestli chceš být užitečný, postav se ke dveřím a hlídej.“

Zatímco Medard přemýšlel co namítnout, Gabriela vstala a pragmaticky se zeptala: „Po čem pátráte?“

„Náš drahý Snížek se prořekl, když se zmínil, že zde jsou tajemství, které nám nesmí prozradit. Musíme se po nich tedy poohlédnout sami.“

„Pochybuji, že by je znal,“ podotkla Lýdie a štítivě ukázala na obsah zásuvky. „Drogy! Převážně legální halucinogeny. A tady si zapisuje své sny, protože doufá, že mu - cituji - podvědomí poodhrne závoj reality, ať už tím myslí cokoliv.“

„Je to naprosté pako,“ přidala se Gabriela, která prohlížela knihy v polici. „Esoterie a její principy! Cesta k osvícení! Orientální moudrost! A co je toto?“

„Rajcovní hošánci? Ukaž!“ Světlana se se zájmem začetla do velké bichle na křídovém papíře. „Ohó! Chci se s tebou mazlit! Smyslná penetrace! Hedvábné jazýčky!“

„Je to to, co si myslím?“ zeptal se Juraj s odporem.

„Ach ano! Snížek nám sklouzl od východní mystiky k přízemní západní pornografii,“ uchichtla se Světlana. „Skoro bych řekla, že jsi jeho typ. Samí ramenatí blonďáčci! Hm!“

„To je dobrá zpráva,“ poznamenal Záviš.

„Dobrá zpráva?“

„No jistě. Musíme s naším poradcem udržovat vřelé vztahy. V ložnici se toho namluví nejvíc.“

Juraj zbledl.

„V ložnici?“ opakoval.

„Když mluvíme o vřelých vztazích myslíme teplé vztahy, že?“ ujišťovala se Světlana a poplácala bratra po rameni. „Ber to z té lepší stránky. Když těm dvěma pipkám z univerzity představíš Snížka, určitě ti dají pokoj.“

„To má být vtip?“

Lýdie, která končila s prohlídkou Snížkova stolu a vracela vše do původního stavu, suše poznamenala: „Pro společný úspěch celku musí jednotlivec přinést oběti.“

„Pochop,“ přidal se Záviš vážně. „Nechceme, abys se Snížkem skočil hned do postele. Chvilka napětí bude ku prospěchu věci.“

„Slyšela jsem,“ ozvala se Gabriela, „že existuje nepsané pravidlo třetího rande.“

„Když ani pak nesundáš kalhoty, bude si chudák Snížek myslet, že jsi nesnesitelná koketa,“ uzavřela Světlana a vrátila Rajcovní hošánky zpět do poličky.

Než se stačil rozčilený Juraj rozhodnout, zda se stal obětí žertu nebo vážného doporučení, jejich poradce se vrátil s podnosem se sedmi šálky čaje. Ladně je rozdělil mezi své zákazníky, přičemž, ať už úmyslně či nikoliv, si nechal Juraje na konec.

„Ten je pro vás, pane Trojáku,“ podotkl. „Směs výživných bylin, zázvoru a ženšenu. Prý podporuje mužnou sílu. Ne že byste to potřeboval se svými širokými rameny.“

„A blond vlasy,“ nechala se slyšet Světlana.

Když se na Snížek zmateně podíval, nevinně dodala: „Bratr je takový severní typ. Bohužel, jak řekla naše známá, vypadá jako panenka. Dost se proto trápí. Kdysi si chtěl pořídit tetování, aby byl víc macho, ale rodiče mu to zatrhli.“

Jurajovi naběhla na krku žíla.

„Děkuji,“ vyštekl, vzal si šálek s čajem a rychle od Snížka odstoupil. „Když jsme se potkali, chtěl jste nám prozradit nějaké tajemství, pane Radorade. Co to bylo?“

„Tajemství?“

„Ano, tajemství,“ podotkla Lýdie. „A také jste zapomněl vysvětlit, co je speciální společnost.“

Poradce se na oba dva zmučeně podíval. „Opravdu mi nemůžete tykat?“ zeptal se. „Chci být váš Snížek, prosím.“

„Napřed vy,“ zarazila ho Lýdie netrpělivě.

„Tak tedy dobrá! Ale musíte mi slíbit…“

V té chvíli se ve tváři Lýdie a Juraje objevilo cosi jako rodinná podoba. Oba shlíželi na přátelského poradce s takovým příslibem fyzického násilí, že teplota v místnosti klesla na bod mrazu.

„Omlouvám se, slečno Krajcarová,“ vyhrkl poradce. „Pokud jde o vaši speciální společnost, jde o formu soukromé společnosti pod patronací Herního Centra. Kromě daňových a právních výjimek, speciální soukromou společnost navíc odlišuje fakt, že pouze tato smí a musí mít sídlo v našich centrálách.“

„Proč?“

„To je tajemství, které jsem se vám chystal prozradit.“

„Pak tedy povídejte!“