Má přítelkyně umírá!

„K čertu!“

Když Lýdie mluvila o zdravotních problémech, netušila, že bude jeden z nich řešit, sotva se probudí do Hry. V malé buňce odpočívadla, kde předchozího dne usnula s Jolanou, každá na jedné palandě, právě svítalo.

Hnědovlasá léčitelka, která se měla probudit svěží a odpočatá, ležela na boku a vykašlávala, celá bledá v obličeji. Na hliněné podlaze se rozlézaly zbytky zaschlé krve.

„Ránko,“ zachrlala Jolana. „Že sis dala na čas!“

Lýdie na ni beze slova zírala. Tak nějak doufala, že dnešek bude ospalý, laděný do sbírání sil a seznámení se s prostředím. Místo toho zjistila, že její přítelkyně umírá, a to nikoliv zvolna a důstojně, ale dramaticky a rychle.

„Co se děje?“ vyhrkla.

„Rudý kámen. Rozežírá mne zevnitř. Učili mne, že léčitel musí udělat všechno, aby zachránil pacienta. Teď lituji, že jsem ty nevděčné parchanty nenechala pochcípat.“

„Kolik jsi toho vypila?“ Lýdie si s odporem vzpomněla na načervenalou suspenzi.

„Kolik myslíš? Abych mohla používat berlu, hltala jsem to svinstvo jako vodu. Holt, já nejsem ctěný pan Ještěr a nemám kachní žaludek.“

„Co pro tebe můžu udělat?“

„Nic, vůbec nic. Prostě vykrvácím. Lepší než skončit v tlamě přerostlé ještěrky.“

„Klid, jen klid. Musí tady být léčitel, který tě dá do pořádku.“

„Zlaté oči, Lištičko moje milá. To by musel být echt talent, aby mne dal dohromady. Jsem vyřízená, mám utrum, jsem kaput. Chodící mrtvola!“

Lýdie si zahanbeně vzpomněla, že stejně nazvala i Záviše. Ovšem ten byl oproti chroptící Jolaně zdravý jako rybička. Ale zatímco Jolana vyhlížela budoucnost s odevzdaností jako se vším smířený fatalista, Lýdie cítila, jak panikaří. Poslední dobou až příliš často, pomyslila si. Jsem ubohá náhražka pravověrného stříbronose.

„Klid,“ zopakovala nahlas. „Malý moment, hned jsem zpátky.“

„Nemusíš spěchat,“ odtušila Jolana skoro zasněně. „Ten starý páprda rád říkal: Co je pár okamžiků pro někoho, kdo má před sebou celou věčnost? Teď mu rozumím. Sladká Lado, matko naše milosrdná…“

Na okamžik se zdálo, že Jolana blouzní, ale byla to jen slova modlitby, kterou si šeptem přeříkávala.

„K čertu!“

Lýdie zbrkle vyrazila ze dveří, hnaná potřebou něco dokázat, nebo se alespoň hýbat. Mám zavolat Záviše? Velitele? Němého? Nebo Raťafáka? Ten starý blázen by mohl mít nějaký trik v rukávu. Tohle je Hra, musí tady existovat zázračné elixíry, které ji postaví na nohy!

Jak se rozběhla, tak rychle se zastavila, poražená nazpět, když vrazila do mohutného těla. Když se sbírala ze země, někdo jí podal dlaň velkou jako talíř na hlavní chod a lehce ji vyzvedl na nohy.

„Opatrně,“ řekl dunivý bas.

Když vzhlédla, spatřila titána, kterého mohla považovat za člověka jen s přivřenýma očima. I když Lištička byla ve Hře menší než Lýdie ve skutečnosti, přesto dosahovala výšky většiny zálesáků. Obr, do kterého vběhla, musel ale mít přes dva metry a vážit půl druhého metráku.

Kdyby ho rozsekali, udělají z něj dva pořádné chlapy, pomyslela si omráčeně. Pak si uvědomila, že ve Světě nemá žádné postavení, zatímco obr je oblečený do vybraného oblečení, takže je na ní, aby se omluvila.

„Je mi líto, ctěný pane,“ vyhrkla a napodobila oslovení, které Jolana a Velitel používali vůči Závišovi. „Má přítelkyně umírá! Musím najít léčitele.“

Než stačil obr odpovědět, ozval se suchý chladný hlas: „Kmáni mají často dojem, že bujným zmatkováním zachrání situaci. Nechme tu smrdutou holku osudu, drahý. Je to jedna z těch zálesáků, kteří včera přišli po nás. Nepatří k našim lidem.“

To promluvila vysoká žena, která stála po obrově boku. Když se na ni Lýdie podívala, měla co dělat, aby neustoupila o krok zpět. I když ve Hře potkala řadu pitoreskních postav, včetně starého Raťafáka, žádná na ni nezapůsobila jako tato.

Pod vlasy černými jako uhel viděla snědou tvář s ostrými rysy a výraznou trojúhelníkovou bradou. Byla to zvláštní geometrická souměrnost, kterou obličej vynikal: linie zůstávaly přímé, ostře lomené, téměř jako dílo kubistického malíře. V očích s kolmými kozlími panenkami chyběl jakýkoliv výraz.

„Já nezmatkuji, ctěná paní,“ ohradila se Lýdie, kterou pohrdavá slova urazila. „Snažím se najít léčitele. Musí tady nějaký být.“

Satanská kráska nepovažovala za vhodné odpověď a otočila se k odchodu. Její obří společník ale zaváhal: „Má milá, Světlana by nám neodpustila, kdybychom se obrátili zády k člověku v nouzi.“

Světlana? Když uslyšela povědomé jméno, Lýdie ho ohromeně oslovila: „Medarde? Jsi to ty?“

Už když promluvila, pochopila, že udělala chybu. Zatímco muž, který musel být baronem z Mechového kopce, zpracovával její slova, jeho manželka, Sylvie, si ji podezřívavě změřila, chladný výraz nahrazený jedovatým zájmem.

„Hm,“ poznamenala. „Zdá se, že znáš mého muže. A také se zdá, že se pod tím nevábným zevnějškem skrývá pěkná tvářička. Ukaž se mi!“

Než Lýdie stačila cokoliv namítnout, za bradu ji uchopila sametová dlaň. Z blízka pozorovala, že nehty té ženy tvoří silné ostré drápy, jako další anatomická zvláštnost, která naznačovala, že baronka Sylvie není člověkem, alespoň ne zcela.

Tak tohle je ta, které Gabriela a Světlana říkají matka?

I když barončina akce působila něžně, její ostré drápy se zarývaly do kůže až příliš blízko zranitelného hrdla. Bylo to jako stát v přítomnosti tygra a doufat, že zvíře nezaútočí.

Zůstaň klidná, prosím!

Náhlý pocit ohrožení probouzel Lištičku, která se o svá práva drala s vehemencí šelmy, které vstoupil vetřelec do teritoria. Aniž by věděla jak, Lýdie nahmatala mezi prsty otrávenou jehlu.

„Opatrně, ctěná paní,“ řekla a uctivě, jak jen to šlo, chytila barončinu ruku a nechala hrot zatlačit na modré žilky zápěstí.

„Ohó! Ještě lépe!“

Došlo ke zvláštní události. Jak se Lýdiin vnitřní plamen natáhl k smrtící jehle, narazil na rudou výheň, která proudila v těle baronky. Podobalo se to okamžiku, kdy Lýdie vrazila do Medarda, pouze nyní se náraz odehrál v mentální rovině, a o to ničivější následky měl.

Dotknout se barončina vnitřního plamene se podobalo výboji vysokého napětí. Omráčená Lýdie ustoupila několik kroků dozadu.

„Vy!“

Pod bradou se jí řinulo několik stružek krve. Ale co bylo horší, vnímala, jak jí do těla proudí cízí látky, které rychle vstupují do krevního řečiště.

Lištička reagovala okamžitě a vrazila si vlastní jehlu hluboko pod čelist, přímo do pulsující žíly.

Pokus o sebevraždu? To snad ne!

Pod vedením svého druhého já sledovala, jak z psychoaktivní jehly proudí zelený mrak, který postupně pohlcuje částice látky, které baronka syntetizovala na povrchu svých nehtodrápů.

„Sedativum?“ vyhrkla překvapeně.

„Bystrá,“ usmála se baronka. „Přece bych neotrávila milenku svého muže.“

„Já nejsem jeho milenka!“

„Opravdu? Pak mi jistě vysvětlíš, proč oslovuješ ctěného barona jeho jménem - a musím podotknout, že velmi důvěrně.“

Že bys neotrávila milenku svého muže? pomyslela si Lýdie. V románech to bývá naopak.

Ale i kdyby baronka žárlila, Lýdie pochybovala, že by kdokoliv něco namítal, podnikla-li by nepřátelské kroky. Nakonec Gabriela, když zohavila ženu, která měla zálusk na Juraje, nenesla žádné následky.

Tady jsem nikdo. Komorná v šatech po mrtvých zálesácích. Pochybuji, že bych komukoliv chyběla.

Zoufale se podívala na muže, ve které se měl ukrývat Medard a který nejevil známky toho, že by jí chtěl přispěchat na pomoc. Neříkal ten tvor Snížek, že Medardova kompatibilita pokulhává za naší? Je Medard vůbec schopný svou postavu ovládat? Neměla pravdu Karolína Drbohlavová, když mne varovala, že na plasťáky nemám spoléhat?

„Řekl bych, že ji znám,“ pronesl baron váhavě a položil obří pracku své satanské ženě na rameno. „Ale ne tak důvěrně, jak si představuješ, má drahá,“ dodal rozvážně. „Pokud se nepletu,“ pokračoval, „patří k Ještěrovým lidem.“

„Ještěr? To je ten tajemný odborník, který přivedl tyhle zálesáky?“

Lýdie si všimla, jaký důraz baronka vložila na slovo odborník.

„Ano,“ potvrdil baron a beze stopy přesvědčení dodal: „Je to možná můj přítel.“

„Opravdu? Netušila jsem, že znáš tenhle druh.“

„Já také ne,“ zamumlal její manžel.

Z jeho rozpačitého výrazu nebylo těžké odvodit, že Medard nemá svou postavu pod kontrolou. Baron byl nejspíš příliš dominantní, než aby se nechal ovládat slabým našeptáváním plasťáka.

„Omlouvám se, ctěný pane,“ řekla proto Lýdie rychle. „Nechala jsem se unést. Mám obavy o zdraví své přítelkyně Jolany. Ctěný pan Záviš Ještěr jistě ocení, když se o ni postaráte.“

Obr nerozhodně postával na místě, jak se nemohl rozhodnout, zda je Ještěr skutečně jeho přítelem. Nakonec ho ale musel Medard přesvědčit, protože krátce přikývl.

„Zavoláme Světlanu,“ rozhodl. „Pokud jde o tvého pána, budu si s ním muset promluvit. Musím se přiznat, že mám potíže si ho nebo tebe vybavit.“

Lýdie se uklonila, ohromená sama sebou, jak snadno vklouzla do role uctivé prosebnice.

„Děkuji, ctěný pane.“

Manželský pár se otočil, doprovázený malým průvodem. Okolní dav byl zvědavý, co za rozruch se odehrál kolem vysoce postavené osoby - a domorodci zřejmě patřili k tomu druhu, co si dobré divadlo nenechá ujít za žádných okolností.

Z dálky, když se odvážila zvednout hlavu, si všimla, že ti dva převyšují o hlavu i ty nejvyšší zálesáky. V porovnání s nimi se ostatní zdáli zakrslí a…

… bezbarví? Ano, to je to slovo, vzpomněla si Lýdie na výraz, který použil Juraj. Jsem také bezbarvá? Ne, taková odmítám být!

Se znovunabytým sebevědomím opustila svou pokornou pózu a obrátila se na jednoho se zálesáků, kteří přišli s ní a se Závišem.

„Kde je ctěný pan Ještěr?“ vyštěkla.

„Hned ráno odešel do lesa,“ odpověděl zálesák. V jeho tónu zněla, jak nevíra, že někdo může být tak odvážný nebo hloupý - a také bezpodmínečný obdiv. „Velitel zdejšího odpočívadla chtěl dobrovolníky. Nikdo jiný se nepřihlásil.“

Lýdie žádný obdiv necítila. Samozřejmě, že nikdo jiný se nepřihlásil, pomyslela si trpce při vzpomínce na les hemžící se příšerami a zrádnými kulíšky. Je ten idiot závislý na adrenalinovém rauši?

„Perfektní,“ zavrčela a obrátila se k zálesákovi, který ji vyděšeně pozoroval. „Co je?“

Muž nesměle ukázal na svou bradu. „Máte tady…“

Netrpělivě si vytáhla jehlu, kterou zapomněla zabodnutou v těle a schovala ji rychlým pohybem prstů do tajné kapsy.

Lištička pak převzala vedení.

„Nic jsi neviděl,“ napomenula zálesáka. „Najdi mi Velitele. Ten snad nebyl tak pitomý, aby otekl do lesa. Řekni mu, že jde o Jolanu.“

„Ano, ctěný paní.“