Proč musel Záviš odejít do lesa?

K Lýdiině nesmírné úlevě satanská baronka a ani její titánský manžel jí nehodlali věnovat další pozornost. Baron vyslal pobočníka, aby přivedl Světlanu, nyní více zaujatý problémy velitele odpočívadla, se kterým zřejmě hodlal probrat další postup.

Kapacita zdejších obývacích buněk byla vyčerpaná a část poutníků, kteří se zachránili před nájezdy, se utábořila na trávě za zdí, usazená pod všudepřítomnými sítěmi, které zdejší osazenstvo chránily před jedovatými mrkavci.

Občas jim nad hlavami prolétl nadměrný kulíšek, jako připomínka, že les sleduje každý jejich pohyb. Zálesáci už vzdali snahu o sestřelení ptáků. Místo drahocenných šípů po nich vesničané házeli kamení, což způsobilo víc zranění mezi lidmi než mezi monstry; proto velitel odpočívadla zakázal si kulíšků všímat.

Proč musel Záviš odejít do lesa? přemýšlela Lýdie, když se kolem Jolany shromáždili Velitel, Němý a Raťafák, zamlklí a nesví nad umírající ženou.

„Todle není blbá smrt,“ poznamenal Raťafák a s nadhledem filosofa hladil drahocennou sekeru skobovitými prsty.

„Tě slyším, skřete pitomá,“ zamumlala Jolana, aniž by se obtěžovala otevřít oči.

„Nic ve zlým, holka,“ odtušil Raťafák. „Buď ráda, že si ráda. My možná tvý štěstí mít nebudeme.“

Štěstí? přemýšlela Lýdie, překvapená, že nikdo proti Raťafákovým slovům neprotestuje. Tady jsme v bezpečí. Nebo ne?

Pokud správně chápala, poslední události nebyly prvním případem, kdy se les zbláznil a vyhlásil lidem válku. Ale podle zálesáků nikdy netrvalo dlouho, než se situace uklidnila. Obětmi zůstávali nešťastníci, kteří se nedostali včas za zdi odpočívadel.

„Doufejme, že Ještěr bude v pořádku,“ poznamenal Velitel.

„Todle vod něj bylo fakt ušlechtilý vobětovat se ve prospěch veřejnýho blaha,“ dodal Raťafák s téměř nábožnou úctou. „Von je holt vodborník na slovo vzatej.“

A tlumeně se zachechtal, jako by řekl dobrý žert. Pak omluvně zaklepal na rám Jolaniny postele. „Promiň, holka, ňák se nehodí vtipkovat nad umrlcem.“

„Já ještě dýchám!“

Jolana se vyčítavě podívala na Lýdie. „Proč jsi je sem vůbec vodila?“

Kdyby měla Lýdie říct pravdu, řekla by, že nechtěla být u umírající samotná. Aby se vyhnula odpovědi, zeptala se Velitele: „Nač se Záviš vracel mezi monstra? Myslela jsem, že budeme čekat, až se situace uklidní.“

„Kvůli pánovi lesa,“ odpověděl Velitel tiše, snad aby megamamuta nepřilákal.

„Jo, kvůli tý vobludě,“ vyprskl Raťafák, který si na pověry nepotrpěl. „Pokud půjde naším směrem, cihličky ji nezastaví. Nezůstaneme tady za holkou vůbec pozadu.“

„Já ještě dýchám,“ zopakovala mu Jolana jedovatě, na tváři náhle zdravý ruměnec. „Ale pokud tě, Raťafáku, má rozdupat lesapán, já mu budu fandit.“

Takže ani odpočívadlo není bezpečné útočiště, pomyslela si Lýdie pochmurně. Už jednou řádění přerostlého netvora zažila. Žádný div, že jsou Závišovi zdejší lidé vděční. Pokud by lesapán zamířil naším směrem, téhle cihlové ohrady se stane smrtelná past.

Pochopila, že Záviš dostal za úkol zjistit, kde se lesapán nachází a varovat zdejšího velitele, pokud by se přerostlá příšera vydala jejich směrem, aby zbyl čas odpočívadlo opustit.

V té chvíli někdo zabušil na dveře obytné buňky.

„Smíme dál?“

Dovnitř vstoupily dvě dívky, zlatovláska a černovláska, a s nimi nadmíru vyvinutá žena se třemi jizvami na tváři. I když Lýdie tušila, kdo jsou ty dvě, přesto ji překvapilo, jak pozoruhodně Hra ztvárnila jejich charaktery.

Protože Záviš dbal s až fanatickou pečlivostí na sdílení veškerých detailů jejich postav, věděla, že Gabriela a Světlana z Mechového kopce mají být nevlastní sestry, každá s jinou matkou, ale společným otcem.

Tomu i napovídala jejich částečná podoba. Obě dvě byly vysoké, oblečené do kožených cestovních šatů (a navíc čistých, jak hořce zaznamenala) a vyzařovaly jistou hrdou nadřazenost.

Ty rozhodně nejsou bezbarvé, napadlo ji.

Oproti svým originálům, zde měly obě podobně srdcovitý tvar obličeje, zatímco ve skutečném světě měla Světlana obličej oválný a Gabriela kulatý.

Jejich tělesná stavba nepostrádala atletickou zdatnost, takže Lýdie lépe uvěřila vyprávění o tom, jak bojovaly se stádem mrákotlivých varanů.

Jinak ale své předlohy nepřipomínaly. Zdejší Gabriela zdědila po matce satanské oči i ostré nehtodrápy (jak Lýdie pojmenovala netypické útvary na konečcích prstů démonické baronky) a vůbec působila jako výraznější člen sesterské dvojice.

Bylo v ní cosi až zvířecky divokého, což ostře kontrastovalo se skutečnou Gabrielou, která jednala neosobně a odtažitě.

Naopak Světlana byla méně výrazná, téměř upozaděná, což vysvětlovalo, proč byla se svou postavou tak nespokojená.

Kde se originál choval chic a třele, tam zdejší Světlana vyzařovala klidnou staromódní důstojnost, ne nepodobnou strnulé majestátnosti kostelních andělů.

Oči měla stále modré, ale nikoliv světlé a chladné, nýbrž hluboké a živé, jako mívají lidé s bohatým vnitřním životem a málem společenských styků.

„Ty jsi ta Lištička,“ zeptala se a nedůvěřivě si prohlédla Lýdiin nevábný zevnějšek.

„Ovšem, že je to ta naše Lištička,“ ozvala se Gabriela významně. „Nechápu, jak jste na ni mohli s otcem zapomenout!“

„Pravda,“ dodala pak, když se na Lýdii důkladně podívala, „musím přiznat, že i já si ji pamatuji jinak.“

Musím na mne být úžasný pohled, pomyslela si Lýdie, zahanbená, že ji obě dívky našly v takovém stavu.

Nešlo jen o její oblečení, ale i o společnost zálesáků, kteří až na starého Raťafáka náhle rozpačitě šoupali nohama, zatímco trpaslík si bezostyšně návštěvu prohlížel a mlsně si kroutil licousy.

„Děkuji, že jste přišly, ctěná slečny,“ řekla raději. „Má přítelkyně umírá a vás otec se domnívá, že by jí slečna Světlana mohla pomoct.“

„Pchá, ať se neobtěžují!“

Pokud se domnívala, že jí Jolana bude vděčná, pak se Lýdie hluboce pletla. Když se ohlédla, zjistila, že pacientka nevraživě zírá na berlu ve Světlanině dlani.

Na mlčenlivou otázku hlasitě zašeptala: „Nepotřebuju, aby se mne zabila holka, které někdo koupil drahou hračku. Být léčitel obnáší studium. Ani nemůže vědět, jak s tou věcí zacházet.“

Protože se zřejmě domnívala, že nemá co ztratit (nebo z jiného důvodu) Jolana neprokazovala Světlaně zdvořilou úctu.

Naopak, jakkoliv neuvěřitelné se to zdálo vzhledem k jejímu stavu, předváděla cosi, co se dalo nazvat profesionální řevnivostí.

„Známe tahle děvčátka,“ odfukovala ztěžka do stropu a v koutcích rtů jí vytékal malý pramínek krve, „dostanou berlu, vyléčí dvě tři bolístky a už se cítí být povolané stát na schodišti mé sladké Lady.“

Světlana jí položila chlácholivě dlaň na horké čelo.

„Myslím, že ta ubohá žena blouzní,“ pronesla blahosklonně. „Ale věřím, že jsem přišla včas, abych ji zachránila.“

„Leda včas, aby mne odpravila,“ ušklíbla se Jolana.

„Prosím?“ Lýdie se nad ni naklonila, zmatená jejím postojem. Opravdu blouzní?

Jolana se ponuře zachechtala. „Viděla jsem tyhle novicky, jak lidem s rýmou vypreparovaly střeva. Nepouštěj ji ke mně, Lištičko moje. Nech mne odejít v pokoji.“

Novicky?

Mezi šesti společníky neměl nikdo valnou představu, jak a čím se řídí Herní náboženství. Světlana jim jen prozradila, že existuje spojení mezi ní a bohyní, stejné spojení, jaké měla i Jolana.

Neměly by si ty dvě kápnout do noty? uvažovala.

„Věř mi, má milá sestro,“ řekla Světlana a zvedla svou hůl. „Já vím, co dělám.“

Shovívavý tón rozzuřil pacientku k nepřítomnosti, která vedla k tomu, že se Jolana začala zmítat na lůžku a chrlit snůžku oplzlých vulgarit míchanou s kapkami krve.

Ta scéna připomínala hororový film, jasný případ posedlosti, ve které Jolana vyčerpávala poslední síly, jako by se hodlala osobně dopravit na práh smrti a vylít si přitom nahromaděnou nenávist.

I pomsta společnosti by neměla zacházet tak daleko, pomyslila si Lýdie, která se cítila trapně, protože měl dojem, že je za nepochopitelný výjev částečně zodpovědná.

„K čertu,“ vykřikla, když se vzpamatovala. „Pomozte mi ji držet,“ křikla na Velitele a Němého. Když škubající se tělo znehybnili tak, že ho zalehli, Jolana po ní prskla krvavou slinu: „Zrádkyně!“

„Nevím, co se děje, ale chovej se slušně,“ napomenula ji Lýdie. K jejímu překvapení Jolana ochabla.

„Vyhrálas,“ zamumlala. „Stejně mi moc času nezbývá. Nebudu se s tebou hádat. Co na tom sejde, jestli mne ta holka zabije dřív nebo později? Odpustíš mi, Lištičko kamarádko?“

Kamarádko?

Při vědomí, že se znají pouhých pár dnů, Lýdie nechápala, proč jí takové oslovení nepřipadá nepatřičné. Je to proto, co jsme spolu prožily? Nebo jsem náchylnější k citovým vazbám proto, že ve Hře neberu prášky, které mne otupují?

„Odpustím ti, až se uzdravíš,“ řekla. „Tak prosím spolupracuj. Slečna Světlana není žádná rychlokvaška. Ručím za ni.“

„Ty jsi moc důvěřivá,“ odsekla Jolana. „Slibuješ, že mi, až se ta její léčba zvrtne, zkrátíš utrpení?“

Když si dopřála poslední šleh na adresu té, kterou považovala za nekompetentní novicku, zavřela útrpně oči a zamumlala: „Děj se vůle naší sladké paní!“

„Děj se její vůle,“ souhlasila Světlana s notnou dávkou fanatismu a pozvedla medicínskou berlu. Vzápětí každý z místnosti vycítil, jak se rozhořel její vnitřní plamen a berlu a celou buňku zahalilo bílé světlo.

„Panečku!“ zabručel Raťafák. „Todle je jiná liga!“

Ale v jeho hlase nezněla ani tak pochvala, jako mírné znechucení. V porovnání s Jolaniným léčením, které bylo stručné a neokázalé, to Světlanino působilo jako cirkusové číslo.

Lýdie cítila, jak se v ní zdvihá vlna náboženského zanícení a na jazyk se jí dostávala slova modlitby k soucitné paní Ladě.

Velitel a Němý se nutkání nevzpírali a pokorně poklekli. S nimi i žena se třemi jizvami na tváři. I Raťafák s rozpačitým úšklebkem sklonil hlavu. Stát zůstaly jen Gabriela a Lýdie, obě fascinované celým výjevem.

Nikdo nemohl popřít, že moc, která stojí za Světlanou, je děsivá. Bílé světlo bylo připomínkou božské přítomnosti. Zde ve Hře bohové existovali, aniž by se báli se projevit.

Musím Záviše varovat, napadlo Lýdii. Bylo by nešťastné, kdyby urazil vyšší bytost nějakou jízlivou poznámkou.

Pak už i ona nedokázala vzdorovat nebeskému nátlaku a klekla si vedle postele.