Revoluce bez vize je pouhým výronem nespokojenosti!#

Muž a monstrózní mutant seděli proti sobě, zaklesnutí v mlčenlivé šachové partie. Záviš hodlal megamamuta zabít, lesapán hodlal přežít. Zatím dospěli k remíze.

Pokud se nechtěl uchylovat k metodám, ke kterým měl jako civilizovaný člověk odpor, Záviš byl s rozumem v koncích. Neměl další materiál na výrobu bomby a svým tesákem by lesapánovi způsobil leda obdobu komářího bodnutí.

Nejzranitelnější místo, otevřenou ránu v hrudi, jeho soupeř ostražitě strážil hbitým chobotem a zahnutými kly.

„Kdybys tušil, co mne napadá,“ oslovil Záviš tichého lesapána. „Co tě obložit dřevem a usmažit zaživa?“

Lesapán si odfrkl a pohodil pohrdavě hlavou. Měl dobrou představu o tom, jak zranitelná či nezranitelná je jeho srst a kůže.

„Nejspíš počítáš, že se zahojíš,“ pokračoval Záviš. „Pochybuji ale, že se kdy postavíš. Noha se ti už nevrátí.“

Ponurá černá očka pod hrbem zůstala klidná, jako by říkala: „Můj problém! Co ty se staráš?“

Pravá, jako věčná zastánkyně jednoduchých řešení, nechápala, v čem je problém. Obešla zraněného lesapána a zakousla se do té části těla pod ocasem, které slušnější veřejnost přezdívala zadnice.

V poměru k jejich proporcím to bylo, jako by se na lesapána přisálo klíště. Lesapán se netrpělivě otřepal.

Nenadálé zemětřesení odhodilo Pravou několik metrů daleko.

„Spokojená?“ zeptal se Záviš. „Ještě nějaký dobrý nápad? Posluž si. Jsi ohromně užitečná.“

Když se megamamut ohnal, na okamžik odkryl část své rány, ve které pulsovala roura tlustá jako mužské stehno. Byla to tepna, která mířila k srdci mutanta.

Kdybych ji tak mohl otevřít, pomyslel si Záviš. Takové krvácení snad nepřežije. Nebo ano?

Utržená noha dokazovala opak. Stehenní tepna a zbytek krevního systému se po výbuchu dokázaly zacelit. Tempo regenerace se ale zpomalovalo; ani ve Hře se nemohly tkáně vytvořit z ničeho. Organismus musel odněkud brát.

Dávej alespoň trochu smysl! modlil se Záviš k neuchopitelné realitě zdejší biologie. Chtěl bych příliš mít alespoň jednu výhodu na své straně?

Protože Pravá neuměla ocenit ironii, ale zato měla nadbytek nadšení, vrhala se na lesapána jako na zábavní atrakci.

Postupně se k ní přidávala ostatní monstra, snad proto, že měla nevyřízené účty s lesapánem, nebo snad z radosti, že si můžou kopnout do padlého krále.

Chuligán s Levou se k řádění nepřidali, stále zaměstnaní hlídkováním u lesapánových pokladů. Záviš sám odešel k mladšímu porostu, kde si vyhlédl doubek, který podetnul tesákem. Z něj vyrobil ostré třímetrové kopí, které sotva unesl.

Kopčem by ze mne měl radost!

Když se lesapán otřepal, aby se zbavil nepříjemného nákladu nájezdníků, Záviš mu zabodl kopí do otevřené rány a opřel ho o zem. Jakmile se megamamut otočil, ostrý hrot mu vnikl hluboko do těla.

HŮ! BŮ! VŮ!

Na rozdíl od kousanců malých monster, tohle lesapán alespoň pocítil. V rozzuřené mezihře zabušil chobotem kolem sebe a rozlámal kopí na třísky.

A znovu!

Vyčerpávající soutěž o to, kdo vydrží déle, trvala několik hodin, během který hrdý megamamut umíral v bolestech, stále slabší a slabší.

Když už se nemohl vyčerpáním hnout, Záviš se odvážil vniknout k poodhalenému srdci, rozpálit vnitřní plamen a rozseknout tepnu na půlky.

Tryskající hustá krev zahájila mezi monstry šílenství. Poprava, do té doby nepříliš hlučná, se nyní změnila v karneval štěkání, vytí, syčení a bláznivého rejdění.

Nad hlavou poletovali kromě kulíšků i jiní draví ptáci, o kterých Záviš ani netušil, že tu existují. Nyní když nemuseli dbát na patřičnou etiketu, prováděli nálety na hromady pokladů a spokojeně mizeli s kořistí, zatímco kulíšci, úředníci padlého monarchy, se neodvažovali je zastavit.

Revoluce bez vize je pouhým výronem nespokojenosti, promluvila náhle ředitelka sirotčince v jeho hlavě. Proto je úlohou revolucionáře nejen svrhnout vládu, můj malý Záviši, ale i udržet pořádek.

Kolem a kolem, oslovil ji hořce, na tohle jsi mne připravovovala. Skutečnou revoluci nelze svěřit poblázněným děckám, jako je Lukáš Mechový.

Nikdy se nedozvěděl, co si ta ženská představovala, když mu přednášela jednu ze svých lekcí. Byla bys se mnou spokojená? zeptal by se, kdyby mohl. Byla bys zklamaná? Jediné, co mi po tobě zůstalo, je sbírka jizev.

Málokdy ale doufal, že by si zasloužil její uznání. Poslední dobou, když na ni myslel, vybavila se mu Gabriela.

Kdybych měl dost času, mohl bych z ní tvarovat zrůdu, jako jsem já? Jak by asi reagovala, kdybych jí řekl: Má malá Gabrielo, budu tě cvičit, abys jednou změnila svět? Nejspíš by se mi vysmála. O tempora! O mores. Mladí nemají zájem, žvanilové zbyteční, ušklíbl se. Lidem lze pomáhat, pouze pokud se s nimi jeden nesetká. Pak neumí nic než zklamat očekávání.

„Levá, Pravá, Chuligáne, pomozte kulíškům,“ zavelel. Ne proto, že by věřil v sílu vlastních jednotek, ale proto, aby dal najevo, že stávající řád se nemění v anarchii.

Aby šel příkladem, chytil jednoho neopatrného ptáka, který připomínal supa, pod dlouhým zašedlým krkem, a mával s ním jako zástavou.

„Rabování nebudeme trpět,“ hulákal. „Za lepší svět bez megamamutů!“

Ukázalo se, že větší (a tedy chytřejší) monstra nemají problém se podřídit nové autoritě. Je to proto, že žerou paměťové krystaly zálesáků? Přebírají jejich povahové rysy?

Palácový převrat a následné zklidnění trvalo dost dlouho, aby opuštěný lesapán vydechl naposled. Protože jeho pozůstalost byla to, proč tu Záviš byl, vrhl se do jámy, aby shromáždil, co vyžadovala gubernátorka.

Páni, tebe je ale kus!

Rudý kámen měl velikost býčí hlavy a nehrozilo proto nebezpečí, že by ho kterékoliv monstrum sežralo. Co Záviše překvapilo, byla skutečnost, že po lesapánovi nezůstal jeden paměťový krystal, ale celé hnízdo různě tvarovaných minerálů. Jako by mi Hra chtěla zkomplikovat život! Co platilo včera, neplatí dnes.

Záviš pracoval rychle v obavě, že monstra nedokážou odolat lákavé kořisti; ale zde se pletl. Většinu z nich takhle nadměrný poklad nezajímal.

Jen Levá ho ostražitě pozorovala a vydávala varovné zvuky.

„Co se děje?“ zeptal se podezřívavě.

Všiml si, že některá monstra mají hlavy vysoko vztyčené a něčemu naslouchají. Z vrcholků stromů uslyšel zběsilé mňoukání lesních koček. Mnozí dokonce opustili hromady s rudými kameny a utíkali rychle pryč.

„Pták! Pták!“ napůl řekl a napůl zavřeštěl Chuligán, který seskočil do jámy a tahal Záviše za rukáv, aby ho odvedl stranou. Stále měl chlupatý ocas ze své předchozí podoby a hrůzou ho držel stažený mezi stehny.

„Něco se blíží?“ zeptal se Záviš. „Pták? Jaký pták?“

„Pták! Pták!“ Chuligán přikyvoval a s ním přikyvovala i starostlivá Levá. Nenapravitelná Pravá se s otevřenou tlamou chystala k dalšímu boji.

I několik pestře zbarvených kulíšků-dvořanů, kteří připomínali křížence mezi sovou a papouškem, výstražně křičelo, zatímco zbytek dravců nad mýtinou kroužil, jako by se se schylovalo k útoku.

Záviš se zamračil a ukázal na jejich hejno.

„Jsem si jistý, že tihle nám neublíží. Proč takový povyk pro nic? Je tady někdo, kdo mi může vysvětlit, oč jde?“

Hle, generál, který nerozumí řeči svých vojáků, pomyslel si trpce.

„Pták! Pták!“ opakoval hystericky Chuligán.

„Něco se blíží?“

„Pták! Pták!“

„Ano, chápu. Přestaň s tím!“

„Pták! Pták!“

Mít omezenou slovní zásobu je neštěstí, pomyslel si Záviš, ale hbitě přeskládával mnohorozměrný prostor, aby do něj schoval lesapánovy ostatky. Přitom mu pohled padl na mapu, kterou ukradl revizorce s vyšpulenými rtíky.

Když ji rozložil, zatajil se mu dech. V první chvíli měl dojem, že se k nim blíží vzdušný bitevník, než pochopil, že hledí na přerostlého orla, tvora stejně nepravděpodobného jako megamamut. Pokud se dalo soudit, zmutovaný pták rozpětí křídel více než deset metrů, a to byl ještě zdrženlivý odhad.

Ohromeně ukázal na vznášející se monstrum prstem.

„Pták? Pták?“

„Pták! Pták!“ vítězoslavně kývl Chuligán a Levá moudře pokývala.

„Krucinál! Musíme odsud zmizet!“

Najednou bylo jasné, co způsobilo katastrofu létající lodě, ve které se Hry dostala Lýdie.

Bůhvíproč se Záviš domníval, že megamamut je jediným nehorázně velkým tvorem v lese. Nyní se další ze zdejšího panstva (možná proto, že mu některý z jeho dvořanů žaloval o smutném konci megamamuta) chystal na zdvořilostní návštěvu.

Jistě mu nejde o to, aby mi pogratuloval.

„Balíme se a mizíme,“ zakřičel. „Každý ať si vezme, co unese. Blíží se nová katastrofa.“

To bylo ode mne moc laskavé, pomyslel si uštěpačně. Jakoby ti chudáci měli, jak si něco odnést.

„Počkat! Oprava!“

Zastavil se na místě a tiše si vzdechl. Zálesáci. Monstra. Jakmile jsou se mnou, mám nerozumnou touhu se o ně postarat.

„Nahrňte ty krámy do jámy,“ zakřičel a sám šel příkladem. „Zahrabeme své poklady. Nedáme je chtivým harpyjím.“

I on znal svůj díl z řecké mytologie. Pokud správně chápal situaci, pak kulíšci patřili jako jediní draví ptáci megamamutovi.

Orlové, sokoli, káňata a supové sloužili netvorovi, který se k nim blížil rychlostí stíhačky. Nechat dravcům rudé kameny a paměťové krystaly se rovnalo darování výbavy nepříteli.

Jsem tak báječně nesobecký, pochválil se. Navíc si nemůžu být jistý, že naše bílá gubernátorka nebude mít zálusk na další trofej do sbírky. Proč si namlouvat že mne nemá v hrsti.

Monstra kupodivu pochopila jeho úmysly velice dobře. Zatímco kulíšci odháněli neodbytné dravce, varani, psovci a další urputně hrabali, aby zakryli zbytky své hostiny pod nánosem hlíny a kamení.

„Pohněte si, pohněte si,“ nabádal je Záviš. Naštěstí, jejich nepřítel byl z nějakého důvodu opatrný a neletěl k nim přímo, ale blížil se pomalým kroužením.

Nejspíš chce očíhnout situaci, pomyslel si Záviš s kapkou obdivu k ptákově inteligenci. Kdo by se mu divil! Jestliže padl jeden lesapán, může padnout i druhý. Jenomže tady se přepočítal. Bez výbušnin jsem neškodný jako panda.

„Hotovo?“

Když odcházel, nastražil nad maskovanou spižírnou několik konstrukcí, které mohly podezřívavému megaorlovi připomínat lidské pasti.

Třeba si dvakrát rozmyslí tam hrabat.

Ve skutečnosti ale nevěřil, že by tady šlo o něco jiného než o obří rudý kámen a sbírku paměťových krystalů po megamamutovi.

Zatrubte na lesní rohy! Ať zní fanfáry na mou počest!

Začínal hon na lišku a Záviš byl ta liška.