Ať s ní monstra udělají krátký proces!#
Mnohem dříve než Záviš odešel na svou cestu a daleko předtím, než Lýdie se vydala zachraňovat Jolanu, dvě dívky v kožených cestovních šatech odemkly v doprovodu baronových vojáků buňku, ve které čekala jejich zajatkyně.
Ta seděla u malého stolku a vykládala si karty, které připomínaly pasiáns. Sotva ve dveřích uviděla Světlanu s Gabrielou, vrhla se na kolena, aby je uctivě pozdravila.
Vypadá smířená s osudem, napadlo Gabrielu, když si prohlížela předměty, které za sebou žena nechala, aniž by se je obtěžovala posbírat. Tuší, že už je nebude potřebovat?
„Co se mnou bude, ctěné slečny?“
„O tom rozhodne naše matka,“ odpověděla Světlana důstojně.
„Va-vaše matka?“
Pokud měla žena nějakou naději, právě ji ztratila. Barona z Mechového kopce by možná okouzlila svým šarmem a bujným tělem, ale udělat dojem na jakoukoliv vznešenou paní…
A nemýlila se!
„Vyhoďte ji za brány odpočívadla! Ať s ní monstra udělají krátký proces!“
Když Gabriela se Světlanou předvedly svůdkyni s nůší před baronku Sylvii a objasnily důvody, proč ji zadržely, nečekaly, že baronka Sylvie nebude nic vyšetřovat a jednoduše pošle Jurajovu nemesis ad bestiam, na pospas šelmám.
„Počkej, matko,“ ozvala se Světlana. „Co když je nevinná?“
Gabriela sama nesouhlasila z jiného důvodu: „Nebudeme ji vyslýchat?“
Samotný předmět jejich rozhovu tam stál se skloněnou hlavou, na tváři tři krvavé jizvy, a pokorně opakoval: „Milost, ctěná paní, milost!“
Zdálo se ale, že příliš nevěří, že by od hrůzostrašné baronky mohla nějaká přijít.
„Nevinná?“ zamračila se baronka. „I kdyby nakrásně byla, bezpečnost mých dětí je přednější. Tady ale není nad čím váhat. Proč by si městská kurtizána hrála na venkovskou husu, kdyby neměla nekalé úmysly?“
Žena zbledla a sepjala ruce: „Slitování, ctěná paní.“
„Městská kurtizána?“ zeptala se Světlana a začervenala se.
„Opravdu jste si vy dvě myslely, že selky vypadají takto?“ zeptala se baronka Sylvie s úsměvem. „I když nezáří, nepatří na úplné dno. Nejspíš odkvétá a hledá nové příležitosti.“
Nezáří? Odkvétá? Gabriela si neuměla představit, jaké standardy musely mít městské kurtizány, když baronka o této ženě mluví tak pohrdavě.
Nyní když je na to matka upozornila, obě dívky si uvědomily, že ženy z vesnice jsou krev a mléko, to jest zdravě statné a zarudlé, zatímco jejich zajatkyně má tvary tak nepravděpodobně zaoblené a zúžené, že vypadala jako výtvor hyper-erotického sochaře.
„Ale i tak!“ hádala se Světlana. „To nic nedokazuje!“
„Já nepotřebuji nic dokazovat,“ pokrčila baronka rameny. „Ale pokud na tom trváš… Podejte mi lahvičku, kterou jste u ní našly.“
„To je pouhé sladidlo, ctěná paní,“ zaprotestovala zajatkyně, ale tak nějak bez jiskry. „Pouhé sladidlo,“ opakovala bezmocně.
Jakmile Gabriela předala flakón s vyrytými fantastickými znaky, baronka vložila do úzkého hrdla jeden ze svých nehtodrápů a jemné se dotkla viskózní tekutiny, která svou konzistencí a barvou připomínala med.
„Voda,“ řekla po chvíli a pokračovala, zatímco jí v prstech hořel vnitřní plamen, „fruktóza, glukóza, proteiny, minerální složky a pozoruhodně nepatřičná makromolekula s navázaným vysokým obsahem těžkých kovů. Nebudu myslím daleko od pravdy, když povím, že jde o programovatelnou látku, která měla Juraje pomalu zabíjet, pokud by nedostával patřičný inhibitor.“
Obě dívky na ni užasle zíraly.
„To jsi zjistila během deseti vteřin?“ vyhrkly obě zároveň.
„Víceméně,“ baronka se škádlivě zamračila. „Možná jsem trochu ustrnula na našem panství, ale mé dcery by neměly podceňovat mé schopnosti. Ostatně, takový druh jedu není neobvyklý.“
„Jsi báječná,“ shodly se obě dívky.
Baronka nebyla imunní vůči lichotkám, takže pokračovala s notnou dávkou koketérie: „Svým způsobem se cítím uražená.“
„Proč?“
„I když je mechanismus působení inhibitoru veřejně známý, nezáleží na tom, zda víte, že jste otrávení nebo ne. Tušíte proč?“
„Aby inhibitor působil, musí obsahovat specifickou sekvenci,“ navrhla Gabriela.
„Velmi dobře. Pokud má správný klíč, inhibitor se naváže na makromolekulu a brání jí uvolňovat těžké kovy do organismu.“
„Pak nechápu, proč by se měl podávat opakovaně,“ ozvala se Světlana.
„Správný dotaz,“ odvětila baronka. „Problém je v tom, že metabolické procesy inhibitor odbourávají a pak se makromolekula opět aktivuje.“
„To není špatně vymyšlené,“ řekla Gabriela pochvalně. „Ale proč tě to uráží, matko?“
„Protože by mi stačil týden, abych našla klíč. Kdokoliv stojí za touhle hloupou intrikou, netuší, s kým má tu čest,“ odtušila baronka chladně a obrátila se na Světlanu: „Už jsi spokojená, holčičko? Tu ženskou ať vojáci hodí monstrům. Pochybuji, že by věděla, od koho si vzala peníze. Proto není důvod vyzvídat, jaký nekompetentní břídil ji poslal.“
„Copak ji musíme popravit?“ zeptala se Světlana - a jako správný obránce spravedlnosti rozhořčeně dodala: „To je nelidské!“
„Pravda,“ uznala baronka. „Byla by škoda plýtvat přirozeným talentem. Kurtizány nemívají špatné vzdělání - a z téhle by byla služka, která vám ve městě ostudu neudělá. Na rozdíl od vesnických husiček z našeho hradu. Která z vás ji chce?“
Z pochopitelných důvodů, sotva uslyšela tu řeč, odsouzená svůdkyně se vrhla k nohám milosrdnější ze sester. „Prosím, ctěná slečno! Budete se mnou navýsost spokojená!“
I kámen by se ustrnul, pomyslela si Gabriela, která sledovala výstup ze strany. Všimla si, že tři jizvy dodávají hezké tváři neupřímný lstivý výraz, jak zvedají koutek úst do pohrdavého šklebu.
Světlana štítivě ustoupila.
„Já ji nechci,“ prohlásila upjatě. „Kdo ví, kolik špinavých chlapů na ni sahalo!
„Ctěná slečno, já jsem společnice, nikoliv prostitutka. Svým zákazníkům jsem zpříjemňovala večer.“
„O tom právě mluvím,“ odsekla Světlana a zamávala si dlaní před nosem. „Ať táhne! Cítím z ní pach vykřičeného domu! Mám potřebu se očistit!“
A aby zdůraznila svůj odpor, začala oprašovat své cestovní šaty s výrazem člověka, na kterého přistálo cosi nevýslovně odporného.
Kopretina, zdá se, úřaduje na sto procent!
Když jim Juraj vykládal o tom, jak nad svým druhým já ztrácel kontrolu, zmínil, že ve chvílích, kdy se ho svůdkyně dotýkala nebo se mu přiblížila, bylo naprosto nemožné se udržet u kormidla, protože dychtivý Žalud příliš chtěl a odmítal naslouchat Jurajově šepotání rozumu.
Baronka zklamaně zakroutila hlavou. „Pochopili jsme, ty jeptiško svatá!“ Pak pokynula vojákům a udělala krátké kruté gesto: „Víte, co s ní. Vyhoďte jí za bránu.“
„Malý moment, matko!“ ozvala se Gabriela. „Proč se nezeptáš mne?“
„Protože ty jsi moje dítě, včetně všech mých nedostatků. Proto nepotřebuješ, aby na tebe dohlížela bývalá kurtizána. Tobě najdu usedlejší rádkyni.“
„Nepotřebuji, aby mi někdo radil,“ ozvala se Gabriela pyšně. „Ale ji bych využila na své malé experimenty.“
Když si významně poklepala bičíkem do dlaně, ubohá svůdkyně se na ní podívala s výrazem, který se nápadně podobal výrazu Jakuba Lízala, když se měl podílet na jejich podnikatelských aktivitách.
Přesto ale neprotestovala a s hlubokou úklonou se postavila po její levé straně. „Děkuji, ctěná slečno, za vaši shovívavost. Vynasnažím se vás nezklamat.“
„To je ten problém,“ prohodila její nová paní přemýšlivě. „Jak zaručím, abys mne opravdu nezklamala?“
Koneckonců, přemýšlela Gabriela, spoléhat se na morální kvality či loajalitu člověka, který se nechá najmout, aby otrávil něčí dítě - to je dost naivní přístup.
„Nemusíš si dělat starosti, miláčku,“ uklidnila ji baronka, která dobře rozuměla jejím obavám. „Byla bych blázen, kdybych ohrozila svoje děti. Naštěstí pro ni,“ baronka ukázala flakón s jedem, „si přinesla i záruku své spolehlivosti. Mimochodem, jak jí chceš říkat?“
„Má paní, tato osoba se jmenuje…“ ozvala se svůdkyně snaživě.
„Naše služky nemluví bez dovolení,“ napomenula ji baronka a přetáhla ji bičem přes záda. „Chci šetřit delikátní ouška své starší dcery a nedovolím, aby slyšela jméno, které ti dali v bordelu. Nech mne hádat? Růžová Jeskyňka? Lechtivá Lastura? Kakaové Okvětí?“
Chtěla-li baronka šetřit Světlaniny uši, dělala to velice podivným způsobem. Kopretina, když už ne Světlana samotná, se s každým jménem hluboce začervenala.
Zdá se, že Žalud zde není jediný, kdo trpí na pubertální představivost, napadlo Gabrielu. Nahlas ale pověděla: „Budu jí říkat Tříjizvá.“
„Položím za mladší slečnu život,“ prohlásila nově pojmenovaná, nepříliš vzrušená, že se stává někým jiným. Nejspíš byla zvyklá vystupovat pod různými aliasy.
„Velmi dobře,“ baronka pochvalně kývla a podala jí lahvičku s jedem. „Až do dna.“
Ani nezaváhala!
Když si Tříjizvá naředila zrádné sladidlo do láhve s vodou a klidně ho vypila, ne nepodobná ve svém odevzdanosti na Sókrata, Gabriela ji musela obdivovat. A nebo prostě nechápe, co obnáší pomalá otrava těžkými kovy.
„Nejpravdivější a nejskutečnější je to, co tělu způsobuje nejsilnější slasti nebo bolesti,“ podotkla baronka a schovala prázdný flakón do široké kapsy ve svých cestovních šatech. „Služ mé dceři dobře a dočkáš se odměny.“
„Děkuji, paní.“
„Opravdu dokážeš připravit protijed, matko?“ zeptala se Gabriela zvědavě.
„To je zbytečná otázka, holčičko,“ odsekla baronka uraženě. „I tvoje nová služka mi důvěřuje více než ty.“
„Omlouvám se.“
„Omluva přijata. A co ty, moje zasněná krasavice? Utři si ústa!“
To platilo Světlaně, která jim dávno nevěnovala pozornost a hleděla s velmi připitomělým výrazem směrem, kde stál baron z Mechového kopce ve společnosti velitele odpočívadla a několika zálesáků.
Ne snad že by jí vysloveně odkapávaly sliny, jak naznačovala baronka, ale olizovala si rty jako hladové štěně.
„Kdo je to, matko?“
„Ten?“
Gabriela sledovala jejich pohled a hned pochopila, proč Světlana tak zírá. Muž, který se bavil s Medardem a kapitánem a kterému ti dva prokazovali znatelnou úctu, vypadal jako antická socha.
Jeho obličej i celková postava se zdály být dílem pečlivého tesání do mramoru. I jeho šedé vlasy a rty se slabým náznakem červeně působily chladně a kamenně.
„Ten?“ opakovala baronka bezvýrazně. „Údajně nějaký odborník. Říká si Ještěr. Tvrdí, že zná vašeho otce - a váš otec není tak hloupý, aby mu to rozmlouval.“
Ještěr? Náš Velehradský?
Gabriela zalapala po dechu a potlačila touhu hlasitě a žárlivě křičet. I když nejsem se svým vzhledem nespokojená, pomyslela si, tenhle chlap je skutečný bůh.
„Chci ho! Musím ho mít“
Těžko, která ze Světlan promluvila, protože v této věci se nejspíš shodly.
„To ráda slyším,“ odtušila baronka - ale nabádavě dodala: „Beru zpět, holčičko. Jsem sice ráda, že se ozývá ta spodní část tvého těla, o které jsem se bála, že úplně zakrněla - ale dělat si zálusk na něj je, obávám se, bezpředmětné.“
„Proč?“ zeptala se Světlana jako umanuté dítě. „Nejsem ošklivá!“
Naše Kopretina hodlá rozkvést, pomyslela si Gabriela posměšně. V tom ji Světlana nebude držet zkrátka!
„I když nenosí masku, věřím, že tenhle pan Ještěr patří mezi služebníky samotné gubernátorky. Těm se vy dvě důsledně vyhýbejte!“
„Proč? Otec se s ním baví.“
„Protože nemá na výběr. Pamatujte si! Kdyby vám tenhle pan Ještěr dal políček, usmějete se a poděkujete. Velectěná gubernátorka je existence vysoko nad námi.“
„Rozumíme.“
Naléhavost v hlase (a hlavně neskrývaná starost u ženy, která podle nich neznala strach) je donutila, aby sklopily oči - nicméně na sebe nezapomněly lišácky mrknout.
Kdyby matka tušila, že bydlím s tou nedotknutelnou a vzdálenou existencí v jednom bytě! napadlo Gabrielu rozjařeně.