Bohové existují!

Usazená na bělouši a nepřítomná duchem, Světlana pozorovala, jak se Jurajovo škádlení s Gabrielou změnilo v útěk od vilné vesničanky. Mezitím bojovala s plejádou emocí, které nikdy dřív nepoznala.

Její druhé já se od ní lišilo tolik, že se cítila fyzickou nevolnost, kdykoli se alter ego chopilo kormidla. Zdejší Světlana byla hluboce nábožensky založená, zakořeněná ho feudálního systému, plná předsudků a nenaplněných ambicí.

Měla složitý vztah s macechou, které se snažila zavděčit - a zároveň ji přesvědčit, že jí hluboce pohrdá pro cosi, co souviselo s jejím původem.

Posedlá ideálem noblesse oblige, mlčela, když měla mluvit a naopak - nedržela jazyk za zuby, když mohla mlčet.

Sladká Lado! pomyslela si skutečná Světlana, která se neostýchala dát najevo svůj názor kdykoliv a kdekoliv. Ta chudinka je zvrácený introvert! Půl dne s ní a nejraději bych se oběsila na nejbližší větvi.

Když viděla Juraje a Gabrielu, kteří neměli problém se vtělit do zdejších rolích, mohla jim jen závidět. Ona sama se ocitla v kůži potrhlé holky, která brzy ráno běhala po hradu a hledala špínu, aby mohla vynadat služebnictvu.

Připomíná mi jistou hysterku, napadlo Světlanu při vzpomínce na domov, který opouštěla za zvuků dramatických fanfár a představení zhrzené Médey. Chci právníka! Nikdo nemůže chtít, abych zůstala dvanáct hodin v kůži své matky! To je proti zločin proti humanitě! Sladká Lado, pomoz mi!

Ale Lada neodpovídala. Časně ráno, když její druhé já provedlo rituál (jako úlitbu náboženskému cítění, nad kterým se Světlana ušklíbala) a navázala spojení s bohyní, ateistce v její hlavě spadla čelist.

Bohové existují! opakovala si, stále ještě užaslá, když nahmatala hřejivou kouli nadpřirozena. Bohyně, ke které se alter ego modlilo, k ní natáhla paži a být s ní ve spojení, ať už to znamenalo cokoliv, bylo nekonečně příjemné.

„Pomoc! Pomoc!“ kdosi se rozkřičel. „Pomoc!“

Nejvyšší čas, aby se začalo něco dít! pomyslela si s úlevou. Morbidně zaujatá přehlídkou cizích myšlenek, byla snad jediná, kdo nezaznamenal rozdíl v náladě, když vstoupili do Lesa roztomilých kulíšků. Ale i jí už lezlo její druhé já krkem!

„Opatrně, starší slečno,“ přiřítil se k ní jeden z baronových vojáků. „Jsme pod útokem mrákotlivých varanů.“

Zpoza stromů vylézali zelenohnědí ještěři. Byla to mohutná téměř metráková monstra s ošklivou tlamou, ve které se rozsvěcovalo modravé světlo.

„Držte se pohromadě,“ křičel další voják. „Chraňte obě slečny!“

„Chraňte si starší slečnu, mně nechte být!“ křičela Gabriela a divoce se proháněla mezi ještěry, jako by šlo o zábavnou atrakci. Švihala kolem sebe svým bičíkem - a kam ten dopadl, tam se ozývalo podrážděné syčení ustupujících zvířat.

Komediantka po matce! pomyslela si Světlanino druhé já, zatímco Světlana sama se zoufale toužila ke Gabriele přidat.

Kde je jaká legrace? pomyslela si trpce, když se mačkala spolu s vyděšenými vesničany uprostřed cesty. Téměř všichni z baronova průvodu se podíleli na obraně, jenom ona zůstala stranou jako okrasná květina.

Nemohla se chopit iniciativy, protože neuměla jezdit na koni, takže otěže muselo držet alter ego - a to bylo s pasivní rolí spokojené.

Jeden z vesničanů, statečnější nebo hloupější než ostatní, se oddělil od skupiny a napadl ještěra obrovským klackem. Když na jeho lebku dopadla tvrdá rána, zvíře se otřepalo a s pohledem „To snad nemyslíš vážně!“ se na chasníka vrhlo, aby ho odtáhlo mezi stromy.

Několik šípů dopadlo na místo, kde zůstalo výsměšné prázdno.

„Můj muž!“ vykřikla jeho žena. „Zachraňte mého muže!“ A aby znásobila škody, vrhla se do houští, kde se stala obětí dvou číhajících monster.

Světlana si uvědomila, že varani spolupracují, aby zaměstnali vojáky a vylákali pěší do vzdálenosti, kde je mohli napadnout. Určitě to nebyly tupé nemyslící bestie. Začínám se bát, pomyslela si a vzpomněla si na otce, Evžena Trojáka, který ve Hře umíral a proto se do ní odmítal vrátit. Budu i já za zbabělce?

Její druhé já konečně reagovalo…

„Pokud chcete přežít,“ křiklo a zvedlo nad hlavu medicínskou berli, která se rozzářila bílým světlem jako maják, „pak stůjte, kde stojím já! Zůstaňte v mém světle!“

A to je všechno? zeptala se Světlana v duchu. Čekala něco víc hrdinského. Spravedlivý hněv bohů, hromy a blesky! Místo toho fungovala jako pouliční lampa, bezpečné shromaždiště, zatímco z lesa se ozývaly výkřiky manželského páru, který ještěři trhali na kusy.

Situace se zhoršovala s každou minutou. Když se k nim blížili jezdci na koních, ještěři se stahovali do ochrany stromů, odkud vylézali a doráželi na bezbranné vesničany. Jedině šípy zálesáků byly dostatečně rychlé, aby si se zvířaty poradily.

Mezi monstry tancovaly baronka s Gabrielou, obě posazené na lehkonohých hřebcích, dost hbitých, aby jejich majitelky dostihly a zmrzačily kterékoliv neopatrného útočníka.

Baronka dlouhým psychoaktivním bičem rozsévala zkázu. Pro Světlanu, obdařenou vnitřním zrakem, se zdály pohyby biče jako oživlý blesk. V jednu chvíli se modrá žíla omotala kolem krku zvířete a utrhla mu hlavu.

Gabrielin bičík (nebo lépe řečeno Gabriela, jejíž vnitřní plamen se nemohl rovnat výhni baronky) nebyl schopný takových výstředností, ale i on nechával hluboké krvácející rány.

Juraj, kterého jako stín provázel výběrčí Ignác, neměl štěstí. Jeho kůň byl pomalejší, takže se soustředil na odhánění útočících ještěrů. Výběrčí Ignác dohlížel, aby si mladý pán neukousl víc, než by dokázal sežvýkat.

„Otravné ještěrky,“ zaburácel baron z Mechového kopce, který měl dost marného nahánění. Proto seskočil z koně a vrhl se do nejhustějšího chumlu. Varani, kteří velmi dobře rozlišovali mezi jezdci a pěšími, ho považovali za kořist a obklopili ho ze všech stran.

„Pozor, otče,“ vykřikla Gabriela a vyrazila na pomoc.

Zbláznil se Medard? pomyslela si Světlana. Ještěři možná nemohli prokousnout brnění, ale mohli modrým výbojem omráčit kořist. Pozorovala, jak ve zvířecích tělech narůstá intenzita vnitřního plamene, který přechází vodivými drahami do specializovaného orgánu pod čelistí a pak vyšlehne proti nervové soustavě.

„Žádné lechtání,“ zabručel baron, naprosto imunní, a chytil jednoho ještěra pod tlamou, aby ho roztříštil o nejbližší strom. Při pohledu na krvavou kaši Světlanu zamrazilo, protože jí bylo jasné, že takovou sílu smrtelník nedokáže vyvinout.

„Výborně, pane barone,“ zatleskal zálesák Rudolf, věrný své urputné snaze lichotit kdykoliv a kdekoliv. „Hrdina se nezapře!“

„Můj drahý, šetři se na večer,“ přidala se baronka. „Byla bych nerada, kdybys své nejlepší číslo vyplýtval tady a teď.“

„Žádné strachy,“ zachechtal se baron, „mám ještě dvě kulky v zásobníku.“

A aby dokázal, jak mužný dokáže být, vrhl se do bitvy jako buldozer. Rozpoutal se masakr, ve kterém létaly vzduchem vnitřnosti, takže baronovo stříbrné brnění se změnilo v odpudivý krvavý kostým. Přihlížející dav se rozjásal, jen Světlana a spol se na sebe rozpačitě podívali. Budeme si muset s Medardem promluvit, napadlo ji. Nemůžu se přece stydět i za virtuální rodiče!

Nemohla ale popřít, že heroický výkon vrátil lidem sebedůvěru. Pozorovat barona, jak zvedá stokilová zvířata jako pytle se senem, v ní vyvolával hluboký nepodmíněný obdiv, připomínající úctu, kterou primitivní národy vyhrazovaly polobohům. Pokud ta moje kopretina žárlí na macechu a zbožňuje tátu, pomyslela si Světlana, tak vyzvracím střeva! Takové ošuntělé klišé!

„Starší slečno,“ zakřičel na ni jeden z vojáků. „Máme tu zraněné. Postaráte se o ně?“

Konečně přišla moje chvíle!

Jako studentka medicíny, Světlana se cítila plně kvalifikovaná, aby ošetřila tržná zranění. I když přirozeně nikdy neměla příležitost se starat o pacienty po útoku divoké zvěře, měla dost zkušeností s první pomocí, které získala, když pracovala jako dobrovolník v nemocnici.

Juraj sice tvrdil, že v nemocnici pracuje, aby vypadala svatá, ale to nic neměnilo, že konečně mohla převzít vládu nad tělem a vypadat kompetentní.

Seskočila z koně a sehnula se nad ošklivě pochroumaným vesničanem, kterému varan vykousl kus stehna. Rána byla obrovská a prudce krvácela, takže se okamžitě sháněla po obinadle.

„Co na mne tak zíráte,“ zeptala se, když její profesionální úsilí nesklidilo obdiv, ale naopak zaražené pohledy. Copak nedělám všechno správně? divila se. Kterýkoliv z mých profesorů by mne pochválil!

Přiřítila se Gabriela, naklonila se k ní a zašeptala: „Blázníš? Musíš použít berlu.“

Berlu? Světlana se zaraženě podívala na medicínskou berlu, kterou odložila, aby jí nepřekážela.

„Ustup!“ zavrčela Gabriela.

„Kam?“

„Ne kam, ale komu. Musíš ustoupit.“

S hořícími tvářemi, Světlana uvolnila místo pro své alter ego. Prohrávám na body, pomyslela si rozmrzele a napadlo ji, že nemít ráda svou mladší sestru zní docela fér.

Naštěstí se ukázalo, že i starší sestra není marná. Fascinovaná Světlana se nechávala vést kurzem pokročilé medicíny Světa. Nešlo o žádné čáry a máry, jak se obávala, ale o pozoruhodnou ukázku nadřazené technologie.

Když medicínská berla spustila diagnostický program (a ano, i její alter ego mluvilo o programu), objevila se holografická vizualizace rány, zatímco na pozadí se spouštěly nouzové procedury, která odstranily akutní nebezpečí vykrvácení a infekce.

Ústřední roli v celém procesu hrálo spojení s bohyní Ladou. Hřejivá bílá koule božského spojení tvořila informační databázi, ze které berle čerpala regenerační postupy.

I když Světlana nerozuměla podrobnostem, pochopila, že bez spojení s bohyní by medicínská berla ztratila své funkce. Čemu ale nechápala, byly příjemné pocity, která léčbu provázely.

Zatímco se roztrhaná noha zázračně obnovovala, ona měla potíže se soustředit, protože teplo, které skrze ni proudilo, ji uvádělo do stavu náboženského vytržení.

„Chvalte ji, chvalte její jméno,“ slyšela sama sebe mumlat a vesničané jí odpovídali sborem.

„Lado milosrdná, matko naše…“

Když se rána úplně uzavřela, pokrytá růžovou čerstvou pokožkou, zapotácela se a málem upadla.

„Co se tady děje?“ přiřítila se baronka, seskočila z koně a pomohla Světlaně posadit na zem, přičemž ji něžně objímala. „Proto ti, má milá, dokola opakuji, že se musíš naučit být nelítostná. Není tvoje chyba, že se ten hlupák nechal pokousat. Kdyby se držel pohromadě s ostatními, nic by se mu nestalo. Tady máš! Vypij to!“

„Co je to?“

Světlana se otřásla, když se jí načervenalá tekutina propálila skrz hrdlo do žaludku.

„Povzbuzující suspenze z rudého kamene. Kdyby sis nepřepínala, nemusela bys ji pít.“

„Nemohla jsem toho chudáka nechat vykrvácet,“ namítla Světlana pokorně. Není to nakonec chyba Gabriely, když mi zakázala používat obinadlo?

„Mohla jsi obnovit krevní řečiště a svaly nechat být,“ odsekla baronka, zúžené kozlí oči nepřátelsky upřené na zraněného vesničana, který drmolil omluvy.

„Ale musím ti i pogratulovat,“ dodala pak smířlivě. „Regenerovat ránu jako tato ve tvém věku je nezpochybnitelný úspěch. Jakkoliv s tvou životní volbou nesouhlasím, nechci popírat tvůj talent. Příště buď opatrná.“

„Ano, matko,“ odvětila Světlana pokorně a přemítala, k čemu se baronka vyjadřuje. Jaká byla moje životní volba? A proč s ní ta satanská ženská nesouhlasí?