Haf, haf! Budu aportovat a přinesu kost!

Když se Záviš probudil obklopený zelenohnědými těly, na okamžik se vyděsil. Nepamatoval si příliš události velkolepé bitvy, té, která se strhla mezi lesními monstry.

Ještěr nad ním získal kontrolu, takže ze vzpomínek se stal zmatený kaleidoskop zabíjení, útěků a žranice rudých kamenů; těmi se monstra povzbuzovala jako sportovci energetickými nápoji.

Byť se Záviš zařekl, že podruhé stejnou chybu neudělá, Ještěr na jeho předsevzetí nedbal a hltal rudé kameny po hrstech. A co hůř, pravděpodobně spolykal i nějaké paměťové krystaly, takže se Záviš obával, že k roztomilé osobnosti Ještěra přibude i ňafající psovec nebo houkající kulíšek.

Ve Hře bylo ráno a Ještěr, Levá a Pravá si našli hlubokou noru, pozůstalost po jednom z větších zvířat. Jejich těla, včetně jeho, byla pokrytá hlubokými šrámy a zaschlou krví; proces hojení zde probíhal mnohem rychleji než ve skutečném světě, ale i tak málem zaplakal, když viděl, jak se jeho včera dokonalá mramorová kůže pokrývá jizvami.

Potřebuji Jolanu, pomyslel si. Když Světlana s Gabrielou chválily jeho vzhled, cítil záchvěvy marnivosti, která mu dříve byla cizí. Ze všech možných povahových rysů, které jsem mohl zdědit, pomyslel si trpce, jsem získal jen zbytnělý narcisismus a sklony k platonické lásce. Navíc, Jolana je pravděpodobně vyřízená.

Lýdie nenesla zprávu o neúspěšné Světlanině léčbě lehce. Z nějakého důvodu se rozhodla k zálesákům citově připoutat. Nakonec jsou to lidé, se kterými riskovala život,“ vysvětloval si pro sebe. „Od té záležitosti s Jakubem Lízalem, zdá se, hledá přátele, na které se může spolehnout. Lepší než se cpát modrými pilulkami.

Hormonální terapie, kterou si Lýdie ordinovala, měla víc nežadoucích účinků než pouhou nechuť k tělesným dotekům. I kdyby ale stokrát chtěl, nemohl Lýdii její návyk rozmlouvat, přinejmenším ne bez prozrazení jistých tajemství, o kterých přísahal, že si je vezme do hrobu.

Věrný Stínošlápek ve spolupráci s malou vílou se pokusil vynechat pravidelné dávkování, ale Lýdie si rychle našla záminku, proč se vrátit do pohodlné citové otupělosti.

Alespoň Gabriela nesmí začít, pomyslel si. Naštěstí černovláska patřila k těm nadaným jedincům, o kterých se dřívější společnost pohrdavě vyjadřovala jako o lidech bez emocionální inteligence.

Nyní ale představovala ideál. Ostatně, koncept emocionální inteligence přestával existovat – současnost považovala za absurdní míchat obojí dohromady.

„Hm,“ zabručel, když se pokusil zvednout. „Je mi všelijak.“

Levá, vyrušená jeho vrtěním, mu věnovala ospalý pohled. Pravá, která měla hlavu důvěrně ponořenou do jeho podpaží, podrážděné odfrkla, ale víc se neobtěžovala. Zdálo se, že z jejich trojice schytala největší díl ran. Hřbet měla roztržený od přední tlapy k zadní a chyběla jí část ukousnutého ocasu.

Obě varanní samice ho zahřívaly, což nečekal. Nastudoval si něco o komodských dracích a proto věděl, že jejich těla by měla mít proměnnou teplotu. Alespoň tolik tvrdil vševědoucí a vždy-omylný internet.

Dochází už ke změně DNA následkem sežrání lidských paměťových krystalů? napadlo ho. Nebo jsou zdejší varani jiný živočišný druh?

Se zaúpěním se protáhl: „Cokoliv!“

Záhady zoologie ho nevzrušovaly. Ještěra samotného víc dráždila přítomnost samičích těl.

Poslyš, kamaráde, mírni se! napomínal ho Záviš, vděčný, že se probudil plně oblečený. I když Lýdii tvrdil, že se nános civilizace s Ještěrem rozpouští, natolik jeho návrat ke zvířeti nepokročil, aby dychtil po důvěrnostech s Levou a Pravou.

Volání divočiny musí počkat. Což mi připomíná…

Jeho maskovací superoblek utrpěl poškození a bylo nutné ho opravit. Ta ženská měla pravdu. Dříve nebo později musím do města. Ovšem, teď mám povinnosti.

Samice možná plánovaly trávit den v lenošivém nicnedělání a vylízat se ze svých ran, ale to si on nemohl dovolit. Ať už chtěl nebo ne, musel splnit zadání velectěné paní.

„Ohó!“

Když prozkoumal svou nenadálou touhu sloužit gubernátorce v bílém, našel další utajený rys svého předchůdce. Čokl, který chce potěšit paničku, pomyslel si s odporem. Haf, haf! Budu aportovat a přinesu kost.

Vydrápal se z nory na přilehlý palouček a stiskl prsten, aby otevřel mnoharozměrný prostor. Odtud vytáhl živou mapu, kterou ukradl maskované revizorce. Sotva mapu rozložil, z koženého podkladu vyrostla miniatura lesa, v jeho středu on sám jako figurka muže v maskáčích. Samice schované v podzemní noře se ale na modelu krajiny neobjevily.

Musím si dát pozor, pomyslel si ponuře. Tahle věcička má své mouchy. Zdaleka neukazuje všechno.

Zdálo se, že po včerejší bitvě všechna monstra v okolí buď zalezla nebo prostě nepřežila. Na jihozápad leželo odpočívadlo, kde přebývali jeho společníci, zatímco směrem na severoseverovýchod, asi patnáct kilometrů od něj, se usadil megamamut a jeho družina zvědavých kulíšků.

Na mapě poloha megamamuta působila jako přepravní uzel. K lesapánovi neustále mířily skupiny, organizované jako zásobovací čety. Podobná na včely, monstra se vracela k lesapánovi jako dělnice do úlu; pak se opět rozptýlila po okolí.

Už by se mělo začít něco dít, pomyslel si netrpělivě. Dodržujte plán, zatraceně!

Při večeři rozdal úkoly, poněkud nervózní, že se musí spoléhat na dvacetileté studenty. Nadaná nebo ne, pomyslel si, jsou to jen děcka.

Jako potížista s jistou pověstí míval v týmu ostřílené harcovníky, u kterých se mohl spolehnout na velkou míru samostatnosti a notnou dávku životních zkušeností.

Nu, nezbývá mi než doufat.

Pokud šlo o dospělejší Lýdii a Medarda, nedělal si velké naděje.

První udělala vše proto, aby se vyhnula vyhroceným bojům o korporátní dědictví. S kapkou hořké něhy na ni myslel jako na unylou Elinor Jane Austenové, násilně překovanou do chladnokrevného netvora. Na tajemnou Lištičku s jejími záhadnými cíli také nespoléhal.

Druhý Medard neměl ani částečnou kontrolu nad svou postavou, takže zůstával odsouzený do role pasivního diváka. Což bylo nakonec jedině dobře.

„Že by se začínalo něco dít?“ zabručel, když zaznamenal, že z odpočívadla se oddělila skupina lidí.

Z nory se mezitím vynořila Levá a zvědavě se k mapě sklonila, z úst vystrčený rozeklaný jazyk.

„Tohle jsme my,“ vysvětlil jí tónem, který se dospělý baví s tříletým capartem. „Jsme uprostřed lesa. Tady je odpočívadlo. Vidíš, velká zeď a za ní lidé jako já.“

Levá nesouhlasně zasyčela. Nejspíš o lidech neměla valné mínění. Z pohledu monster šlo o dárce hodnotných paměťových krystalů, nic víc.

„Vy dvě zůstanete doma,“ ukázal prstem na díru v zemi, „a já jim půjdu naproti.“

Levá zaujatě otočila hlavu a mlsně se olízla.

„Ne, nepůjdu je lovit. Jsou součástí, ehm, smečky. Chci se s nimi setkat.“

Záviš měl potíže mluvit a la Kiplingův Mauglí. Jako převážně městský člověk nepřišel se zvířaty do styku. Naštěstí měl na pomoc Ještěra a jeho primitivní náhled.

Vzápětí se stalo něco, co ho šokovalo. Sotva schoval cennou mapu, Levá vyrazila směrem k odpočívadlu a netrpělivě se se obracela, když za ní zůstal stát s otevřenou pusou.

Dokázala se zorientovat na základě toho, co jsem jí pověděl?

I kdyby měly paměťové krystaly blahodárný vliv na růst varanního mozku, samotná evoluce nemohla rozvinout Levé abstraktní myšlení. K tomu byl zapotřebí trénink a vzdělání, které ji scházely.

„Možná mne jako emancipovaná dáma neoceníš,“ ozval se trpce, „ale nemám z tebe radost. Jestliže se vyvíjíš tak rychle, co teprve megamamut.“

Lesapán, který vládl armádě zdejších monster, měl vydatný příjem paměťových krystalů. Od samého začátku muselo jít o výjimečného jedince, jestliže jako býložravec (byl-li ještě býložravcem) přežil v tomhle proklatém lese.

Nyní, vyzbrojený lidskou inteligencí, to byl sotva tvor, který by spadl do jámy, kterou by mu Kopčem vykopal, byť by měl pravěký lovec po ruce bagr.

„Nejsou problémy, jsou jenom výzvy,“ zamumlal Záviš pro sebe populární rčení stříbrných. Ti jako zaostalí domorodci věřili, že přejmenování jim přináší moc nad věcmi.

Odbelhal se za Levou, aby rozhýbal ztuhlé tělo. Pravá zůstala v noře, ani trochu zvědavá, co se děje venku. Postupovali bez překážek, protože les se po včerejším masakru zázračně uklidnil. Dokonce ani hlídkující kulíšci, se kterými divoké kočky udělaly krátký proces, jim málokdy prolétli nad hlavou.

„Támhle jdou,“ ukázal Levé daleko před sebe. „Znovu opakuji, žádný lov. Tihle jsou nebezpeční.“

V čele malé družiny rozeznal obří postavu barona z Mechového kopce, kterého doprovázel zálesák v zelené čepici, co vypadal jako úlisný Robin Hood. Před nimi rázoval sporý Raťafák s kouzelnou sekerou přes rameno a cosi zaujatě vykládal Veliteli. Za nimi mašírovala četa vojáků, kteří obklopovali dvě mladé ženy, jednu ryšavou a druhou zlatovlasou.

„Co ty dvě tady?“ zamračil se Záviš, když poznal Lištičku - a v druhé vytušil Světlaninu Kopretinu. „Alespoň Gabriela měla dost rozumu, aby zůstala na odpočívadle.“

„Pojď za mnou,“ zašeptal k Levé a schoval ji pod svůj maskovací plášť. Nechal rozhořet vnitřní plamen a splanul s prostředím, zvědavý, zda ho smysly zálesáků dokáží rozeznat.

„Teda, povídám,“ zaslechl blížícího se Raťafáka, který snad zapomněl, že má tlumit hlas, „kouzla a čáry existujou, ať už nebožka Jolana tvrdí, co chce.“

„Jolana ještě dýchá a daří se jí dobře,“ napomenul ho Velitel. „Ctěná slečna ji vyléčila.“

„Jo, to bylo čupr divadlo,“ souhlasil Raťafák rozjařeně. „Lepší než ohňostroj. Vsadím se, že Jolana bude do zítřka tuhá.“

„Ticho, ať tě neslyší Lištička,“ okřikl ho Velitel polohlasem. „Je z toho chudák špatná.“

„No jo,“ ztišil se Raťafák na okamžik, „moje bába se dycky hádala, že sem kapánek málo ohleduplnej. Ale na zázraky věřím, to zase jo. Dyž mi poví: Raťafáku, půjdeš na smrt do lesa, páč ctěná slečna měla sen, že tady potřebuje pomoc ctěnej pan Ještěr, to já vyrazím.“

„Nemusel bys tolik křičet. Ctěný pan baron jde s námi taky.“

„Hned je mi líp,“ zabručel Raťafák. „Dyž natáhnout bačkory, tak v ušlechtilý společnosti. Vo co, že Ještěra už taky sežraly monstra? Škoda ho, vodborníka.“

„Jestliže samotná sladká paní Lada vnukla slečně Světlaně, že Ještěr žije, tak žije,“ zavrčel Velitel. „Nikdo tě neprosil, aby ses přidal.“

„Dyž de Lištička, du i já,“ prohlásil Raťafák. „Ta zrzavá holka mi zachránila kejhák, takže je jen spravedlivý, abych se jí voplatil. Spad na mě mrkavec velkej jako lopata.“

„Ano, viděl jsem,“ suše odvětil Velitel. „A nakladl, tedy, nakladla plno vajíček. Jsem zvědavý, co s nimi Lištička plánuje.“

„Až se vylíhnou a utečou, pak se všichni zasmějeme,“ zamnul si ruce Raťafák, který se pochechtával, jen si tu scénu představil. „Slyšel sem, že kousnutí malýho mrkavce bolí jako čert… Počkat!“ náhle se zastavil a zahýbal svým přerostlým frňákem. „Vodkud fouká vítr? Přísahám, že cejtím ty zpropadený ještěrky!“