Sežerte se navzájem!

Žena na trůně si vzdychla s nádechem smutku a čiré lítosti.

„A o čem se mnou budete chtít mluvit, vy nectný pane Ještěre?“ zeptala se. „Oba dva víme, že můj služebník se stal pouhým šepotem ve vaší hlavě. A pokud jde o zvíře, které jste zhltnul, obávám se, že bude chvíli trvat, než s ním bude rozumná domluva - pokud vůbec.“

Naklonila se a pokračovala: „Předstíráním, že jste jedním z mých, se daleko nedostanete. Jste možná mistr improvizace, ale žádný z mých služebníků by nezůstal stát v mé přítomnosti, kdyby měl jen špetku vlády nad svým tělem. I když obdivuji vaši duchapřítomnost a protřelost, musím opakovat: Jaké my máme společné téma? O čem spolu můžeme mluvit? A mám vám skutečně říkat Ještěre nebo dáváte přednost svému pravému jménu, vážený pane Velehradský?“

Když si Záviš uvědomil, co právě řekla, zůstal na ni zírat s otevřenou pusou.

Právě jsem prohrál deset nula na body! napadlo ho zděšeně. Nepředstavitelné! Nemyslitelné!

Záviš si nepamatoval, že by měl kdy blíž k naprosté panice. Protože Hra cenzurovala jakýkoliv pokus o zmínce venkovního světa, skutečnost, že tahle ledová královna prolomila tabu, které do teď považoval za nepřekonatelné, napovídala, že se dostal do potíží, na které nebyl připravený.

Zapírat? Dělat hlupáka? Nesmysl!

Když už nevěděl kudy kam, na pomoc mu přispěchala ředitelka sirotčince: „Můj malý Záviši,“ promluvila ze vzpomínek, „když jsi v koncích, hrej o čas.“

„Opravdu nemáme společné téma?“ zeptal se ztuhle. „Při vší úctě, ctěná paní, ale jistě jste se sem nevydala, abyste pořádala snídani v trávě. Fakt, že jste tady, naznačuje, že vy jste přišla za mnou.“

Když hovořil, všiml si, že maskovaná žena si pohoršeně odfrkla, když použil výraz ctěná paní.

Je to málo? zauvažoval. „Jak ji titulovat? Vaše veličenstvo? Vaše ctihodnosti?*

„Přišla jsem vybrat dluh, pane Velehradský.“

Dluh? Dlužil jí něco můj předchůdce?

„Nenaznačovala tady kráska,“ Záviš ukázala na maskovanou ženu, která na něho nepřátelsky zírala, „že nejsem tím, kým jsem býval? Jaký potom dluh?“

„Došlo k událostem, které jsem nečekala,“ přiznala žena na trůnu. „Pokud jde o dluh, stačí, když vrátíte vybavení, které neoprávněně používáte. Pane tajemníku?“

Maskovaný muž vytáhl z kapsy list papíru a přečetl seznam položek: „Jeden mnohorozměrný prsten. Jeden psychoaktivní tesák. Jeden maskovací oblek. Finanční prostředky ve výši deseti zlatých hřiven.“

„Nemyslel sis, že je to tvoje, co?“ ušklíbla se maskovaná žena. „Lehce nabyl, lehce pozbyl. Posedlost odporná jako ty by měla běhat nahá.“

„Klid, koťátko,“ opáčil Záviš. Ani na okamžik nevěřil, že celé to divadlo nastalo proto, aby vrátil pár položek svého vybavení, jakkoliv cenné a vzácné muselo být.

„Ty proklaté zvíře!“

Když maskovaná žena zvýšila hlas, Levá a Pravá se připravily k útoku.

„Klid, koťátko,“ zopakoval Záviš a ušklíbl se. „My všichni se shodneme, že jsi neodolatelná. Alespoň tady mé kamarádky mají dojem, že jsi k sežrání.“

„Ty odporné, hnusné, zvrácené zvíře!“

„Nemusíte ji dráždit, pane Velehradský,“ poznamenala žena na trůnu nevzrušeně. „Nebudu podceňovat vaši inteligenci. Na úplný začátek zmíním, co se stane, jestliže se ztratíte v lese - jak zřejmě plánujete.“

„Nikdy bych neopustil společnost krásných dam,“ ujistil ji Záviš, který se chystal vypařit, aniž by platil skutečné či domnělé dluhy.

„Měl byste vědět, pane Velehradský, že v mé moci je zabránit vám vstoupit do Červánkového města. Možná si pobyt v Lese roztomilých kulíšků užíváte, ale až se vyčerpá adrenalinové vzrušení, vaše lidské já zatouží po civilizaci. Dovolte mi předpokládat, že se nehodláte vzdát své přirozenosti a běhat po lese ve společnosti divokých šelem.“

„Proč ne?“ ušklíbl se Záviš. „Víte sama, jak dopadli Tarzan či Mauglí, když se vrátili do civilizace. Proč opouštět lůno přírody, že ano?“

„Tarzan? Mauglí? Pane Velehradský, jakkoliv vaše hry obdivuji, nemusíte se namáhat. Neznám reálie vašeho světa.“

Záviš nevěděl, co je horší. Zda to, že v něm čte jako v otevřené knize nebo to, že se ani nepředstírá, že pro ni představuje výzvu. Já opravdu chtěl vědět, jestli jí ta jména něco říkají!

„Čtete mi myšlenky?“

„Do určité míry,“ připustila. „Zbytek je kvalifikovaný odhad. Pokud chcete, považujte mne za čarodějnici.“

Záviš si vzpomněl na Jolanu a její sladkou Ladu. Čarodějnici? Nikoliv bohyni?

„Prosím!“ ozval se. „Dostal jsem důkladné školení na téma čáry a kouzla. Tam odkud pocházím, na ně také nevěříme.“

„Možná bys měl začít,“ ucedila maskovaná žena jedovatě. „Nebo tvůj zakrslý mozeček vybouchne. Pro primitiva jako ty musí být náš svět nepochopitelný.“

„Tiše, paní revizorko!“ napomenula ji žena na trůně.

„Promiňte mi, velectěná paní gubernátorko.“

Velectěná paní gubernátorko? zachytil Záviš napjatě. Gubernátor by měl být správní úředník oblasti, pokud se nepletu. Není co divit, že mi hrozí zákazem vstupu do města.

Když si uvědomil, že se ocitl mimo svoji ligu, sklopil pokorně hlavu.

„Jsem si jistý, že vám mohu pomoct, velectěná paní,“ pronesl. „Jinak byste se mnou neztrácela čas.“

„Opět se pletete, pane Velehradský,“ pravila žena na trůně, tentokrát ale vlídněji. Zdálo se, že změnu v jeho chování přivítala. „Jste to vy, kdo potřebuje pomoct. Mé potíže jsou v porovnání s vašimi bezvýznamné. Jak dlouho myslíte, že dokážete přežít?“

„Prosím? Omlouvám se, velectěná paní. Nemyslím, že bych měl potíže tady přežít. Zvykl jsem si docela dobře.“

„Ptám se ještě jednou. Jak dlouho myslíte, že přežije Záviš Velehradský jako člověk?

„Jako člověk? Myslíte mimo…“

Když se chystal říct mimo Hru, dostavila se prudká známá bolest hlavy. Tabu stále přetrvávalo. Pro mou maličkost se nic nezměnilo!

„Ano, myslím, jak přežijete mimo náš svět,“ přikývla žena, když si všimla, jak se zašklebil. „Bohužel netuším, jak jste náš svět pojmenovali, ale nenamáhejte se - oba víme, že máte svázaný jazyk.“

Ta ženská mne rozčiluje, pomyslel si Záviš. Nikdy nade mnou neměl nikdo tak navrch. Je to jako hrát šachy s velmistrem! Ale je to vůbec podstatné?

Náhle mu došlo, že má vážnější problém.

„Co se snažíte naznačit?“ zeptal se ostře.

„Nic se nesnažím naznačit. Tomu venkovnímu Záviši Velehradskému zbývají poslední měsíce života. Něco velice nepěkným způsobem rozežírá jeho mozek. A oba snad víme, že nemluvím o tom mozku, který vy sdílíte se svým zvířecím partnerem.“

„Jak vy to můžete vědět!“

Žena na trůně se poprvé usmála. „Kouzla a čáry, pane Velehradský. Abyste lépe pochopil, oč se jedná, vaše civilizace by potřebovala několik století náskok.“

„Jsem podle vás divoch? Hodláte mi nabídnout zrcátka a lesklé korálky?“ zeptal se posměšně.

„Opatrně, kamaráde,“ varoval ho náhle maskovaný muž. „Velectěná paní gubernátorka má s tebou svatou trpělivost. Chovej se uctivěji.“

„Omlouvám se. Nestává se často, že mne někdo vyvede z míry.“

„Toho jsem si vědomá,“ kývla hlavou gubernátorka. „Sledovala jsem vaši spanilou jízdu s potěšením, pane Velehradský. Vaše proměna zůstává i na zdejší poměry unikátní.“

„Děkuji.“

„Velectěná paní gubernátorka chce naznačit,“ ozvala se maskovaná žena štiplavě, „že zdejší tvorové usilují, aby se vyvinuli ve vyšší druh. Jako například ty tvé ještěří manželky,“ ukázala s nechutí na Levou a Pravou. „Posedlost hloupá natolik, aby dobrovolně zdegenerovala, je unikát. Máš být na co hrdý!“

„Díky, kotě.“

„Ty vypelichaný hnuse!“

„Tiše, paní revizorko,“ napomenula ji její paní trpělivě. „Za jiných okolností bych uvítala malé rozptýlení, ale dnes nás tlačí čas. Nechci nechat pana Ještěra napospas zvědavé přírodě.“

Záviš ani na okamžik neuvěřil, že tajemná gubernátorka, ve svých slovech vždy přesná, najednou zaměnila jeho jména jen tak.

Hle, apokalyptický prorok dští zkázu na nehodné!

Jestliže osobě Velehradského zbývaly měsíce, přežití Ještěra a jeho doprovodu se počítalo v minutách. Stačilo se rozhlédnout…

Les roztomilých kulíšků nebyl místem, kde si společenská smetánka mohla beztrestně natáhnout koberec a promenádovat se ve stylu haute couture.

Začíná tu být nepříjemně živo, pomyslel si, když cítil desítky číhavých pohledů lesních monster. Ta se z nějakého důvodu neodvažovala přiblížit za neviditelnou hranici, takže se zdálo, že tiše kňučící psovci chtějí lidem dopřát soukromí na probíhající debatu.

Prozatím, napadlo ho. Všiml si, že Levá a Pravá se stahují k jeho nohám, připravené se bránit.

„Nevšímejte si našich hladových přátel, pane Velehradský,“ promluvila gubernátorka. „V mé přítomnosti vám nic nehrozí.“

„Jsem klidný jako želva,“ ujistil ji. „Bylo by odvážné se zeptat, jak dlouho bude vaše blahoslavená přítomnost trvat, velectěná paní? Jsem drobátko nervózní, že bych ji ztratil.“

„Nervózní?“

Maskovaná žena se uchechtla, zřejmě si jeho neklid užívala.

„Má přítomnost,“ řekla gubernátorka, „bude trvat tak dlouho, jak bude potřeba, abychom projednali naše záležitosti, pane Velehradský. Je ve vašem zájmu naše jednání příliš neprotahovat. Paní revizorko, prosím.“

Maskovaná žena rozbalila něco, co vypadalo jako rulička pergamenu. Když položila předmět na zem, do prostoru vyrostly miniaturní stromy, skály, mezi kterými se pohybovaly figurky zvířat a lidí. Záviš na okamžik zahlédl něco, co připomínalo obrys odpočívadla.

„Mapa?“ zeptal se se zdviženým obočím. Rychle našel svou pozici, znázorněnou mužem ve společnosti dvou ještěrů. Kolem ní se postupně stahovaly houfy lačných masožravců. Některé už potkal, některé ještě ne.

„Ohromený, ty bastarde?“ zeptala se maskovaná žena vítězoslavně.

„Nijak zvlášť, kotě. Malá zanedbaná by dokázala lepší. Budeš se muset snažit víc, abys mne přinutila klečet před tak chabými zázraky.“

„Tahle mapa, ty nejapná zrůdo, ukazuje všechny živé tvory v okolí. Chystají se velké hody. A promiň mi, ty budeš hlavní chod!“

„Nikdo se vás nesnaží ohromit nebo zastrašit, pane Velehradský,“ ozvala se gubernátorka svým mdlým neuspěchaným tempem. „Vaše situace se zhoršuje každým okamžikem. Až odejdu, zůstanete obklopený monstry. Berte to jako prověrku způsobilosti.“

„Způsobilosti k čemu?“

„Ten, kterého tělo nyní okupujete, měl úkol, který nesplnil. Byla bych vás odepsala jako ztrátu, kdyby za vás neorodoval tady pan tajemník.“

Maskovaný muž se potěšeně usmál: „Rádo se stalo, kamaráde.“

„Příště se neobtěžuj,“ usekl Záviš.

„Neměl bys být takový,“ maskovaný muž se k němu naklonil a zašeptal: „Tvůj předchůdce, můj přítel, dobře chápal, že sloužit naší paní nese vysoká rizika, ale i vysoké zisky. Jestliže naše paní říká, že je za pár měsíců po tobě, věř jí.“

„Ale já ji věřím,“ vzdychl si Záviš. „Malá připitomělá mne také varovala.“

Maskovaný muž se usmál. „Je to tvoje jediná naděje. Škoda, že si nemůžeme popovídat o tvém světě. Musí to být zábavné místo. Kdo je ta malá připitomělá?“

„Nikdo důležitý. Je mi líto, že jsem, jak vy říkáte, posedl tvého přítele. Chápeš doufám, že jsem nedostal na výběr.“

Záviš přirozeně nemyslel svou omluvu ani za mák upřímně. Ale nemohl si nechat ujít příležitost být za dobře s významným úředníkem, který měl blízko ke gubernátorce.

Také bych potřeboval sdílené vědomí, litoval, když si vzpomněl na zkušenosti svých společníků. Pravda, Světlana není ze své kopretiny nadšená a Juraj měl také výhrady. Ale alespoň mají nápovědu.

„Co mám tedy pro vás udělat, velectěná paní?“ zeptal se odevzdaně.

„Stačí, když mi donesete rudý kámen lesapána, pane Velehradský. Pak si můžete nechat celé své vybavení včetně zlata.“

Rudý kámen megamamuta? Zbláznila se?

Při představě, že by se měl pokusit lovit stvoření vyšší než vzrostlé stromy, zakoušel pocit absurdní nemožnosti.

„Ale jistě,“ pokrčil jízlivě rameny a zadíval se na slunce, které prosvítalo skrze zelené listí. „Teď je lehce po poledni. Budete chtít donášku večer - nebo stačí zítra ráno?“

„Nespěchám, pane Velehradský. Jste to vy, komu dochází čas. Psychovirus užírá váš mozek. S každým týdnem nenávratně přijdete o část své příčetnosti.“

„Při vší úctě,“ Záviš se uklonil, aby tu úctu zdůraznil, „ale co vy víte o psychovirech?“

„Všechno.“

„Nejste zbytečně skromná?“ optal se jízlivě a kašlal na nesouhlasné pohledy maskovaných služebníků. Pak se začal vysvlékat.

„Co to děláte, pane Velehradský?“

„Hodlám vám vrátit vaše vybavení. Jako mladý jsem možná četl Lovce mamutů, ale ani ti by nevykopali jámu dost hlubokou na lesapána. Leda byste mi půjčila bagr.“

„Možná byste měl vědět,“ ozvala se gubernátorka a nezaujatě sledovala, jak se před ní obnažuje, „že to, čemu říkáte psychovirus, má svůj původ v našem světě. Zde!“

Napřáhla dlaň a ukázala malý paměťový krystal: „Je záznam programu, který způsobil vaše potíže. A zde!“

Otevřela dlaň druhé ruky: „Je lék. Když mi přinesete srdce lesapána, získáte nejen své vybavení, ale i lék. Musíte si ovšem pospíšit. Vaše působivá inteligence se vytrácí a její místo zabírá ještěr. Jen primitivní tvor se dokáže zabydlet v zborcených prostorách vašeho mozku.“

Záviš, který byl do půl pasu nahý, usoudil, že bylo dost exhibicionismu. S uspokojením zaznamenal, že ho maskovaná žena po očku sleduje. Musím být fešák, když mi i tahle semetrika neumí odolat. Možná si paní gubernátorka vybírá podle vzhledu.

„Lákavá nabídka,“ řekl a uklonil se. „Bohužel, velectěná paní, nemám zájem.“

„Proč?“

„Protože netuším, jak dostat paměťový krystal tam, odkud pocházím.“

Možná jsem právě vyhrál jackpot, napadlo ho s uspokojením. Třeba mi ta hodná dáma prozradí, jak nabít ten zatracený datadisk.

Ale přepočítal se. Chladná gubernátorka usoudila, že nemá smysl pokračovat.

„Má podmínky znáte, pane Velehradský. Jakmile získáte srdce lesapána, můžeme obchodovat. Vaše šance na úspěch jsou menší než pět procent. Zařiďte se prosím podle toho.“

To má být co? Konstatovaní, že nejsem perspektivní investice?

Gubernátorka sestoupila z trůnu, mlčky mu pokynula a tiše se vznášela směrem k bzučícímu portálu. Za ní se vydal maskovaný muž, který odnášel trůn.

Když se za ním zavřela hladina portálu, Záviš se obrátil poslední osobu.

„Zůstali jsme tady sami, kotě. Chceš, abych ti pomohl s kobercem?“

Maskovaná žena, překvapená jeho přátelskou nabídkou, se na něj podezřívavě zadívala - a když pochopila, oč mu jde, vrhla se směrem ke kouzelné mapě.

„Ty zrůdná anomálie,“ zasípala, když se jejich dlaně střetly nad pergamenem. „Měla jsem tušit, že jen předstíráš. To by on nikdy neudělal!“

„A proto také skončil, jak skončil,“ odtušil Záviš. „Naivní hlupák, který se zapletl s takovou, jako jsi ty.“

„Nebyl to hlupák! A pusť nebo ji roztrhneme!“

„Ty pusť!“ zavrčel. „Potřebuji víc než pět procent. Ta mapa mi pomůže. Jinak jsem vyřízený.“

„Nic jiného si nezasloužíš,“ odsekla.

„Dlužíš mi!“

„Nic ti nedlužím, ty zmetku!“

„Pustila jsi mne k vodě.“

„Nic jsem neprovedla. Jasně jsem ti řekla, že mezi námi nikdy nic nebude.“

„Tak proč se tváříš tak provinile?“

„To bys nepochopil. Naše paní nám vysvětlila, co jsi zač. Jsi jako ona, racionální kus ledu… Nedokážeš milovat jako on!“ dodala procítěně.

„Hluboce se mýlíš, koťátko,“ ušklíbl se Záviš. „Právě teď jsem vysloveně zamilovaný do tvojí mapy. Musí být moje, i kdybych měl jít přes mrtvoly. Levá, Pravá, na ni!“

Když zjistila, že stojí proto přesile, maskovaná žena uskočila a rozběhla se směrem k portálu, koberec nekoberec.

„Sežerte se navzájem!“ vykřikla - a než zmizela, sáhla do kapsáře, odkud vytáhl hrst rudých kamenů a paměťových krystalů, a vše jim hodila pod nohy. „Hodně štěstí, ty zabedněný hlupáku. Jakmile se zavře portál, roztrhá tě zvěř na kusy. K čemu ti pak bude nějaká mapa?“

„No nic ve zlém,“ zabručel Záviš a hbitě sroloval pergamen, abych ho schoval do mnohorozměrného prostoru. Zatímco se portál uzavíral, Levá a Pravá zklamaně syčely, kdežto on na sebe házel kusy oblečení. „Honem, vy dvě, musíme hnout kostrou!“

Přesně podle předpovědi, jakmile se černá díra zatáhla a nechala za sebou neporušený kus skály, vypuklo peklo na zemi.

Vrčícím monstrům, shromážděným za neviditelnou bariérou, netrvalo dlouho zjistit, že cesta je volná. Malý poklad, pohozený ledabyle do trávy, na ně působil jako krev na žraloka.

Všichni se chovali jako šílení, posedlí touhou mít to bohatství pro sebe. Pravá a Levá se výhružně rozkročily, zcela popuzené představou, že by se měly dělit.

„Utíkejte, vy dvě chamtivé idiotky,“ křičel na ně Záviš, který stál zády ke skále a zoufale hledal, kde by mohl utéct.

Nad hlavou mu prolétávala celá hejna kulíšků, kteří neměli odvahu, aby přistáli mezi štěkající psovce a syčící varany, a tak střemhlavě nalétávali a pokoušeli se drápy zachytit největší paměťové krystaly.

Často tak skončili v pazourech a tlamách divokých koček, které po nich skákaly tak zaujatě, že se zdálo, že mezi nimi a ptáky panuje až osobní nevraživost.

Hlučné smečky psovců se zuřivě vrhaly na varany a způsobovaly přitom takový hluk, že Závišovi zaléhalo v uších.

On sám měl plno práce s tím, aby kryl záda Levé a Pravé, zakrvácený tesák v jedné a omračující modré světlo v druhé ruce.

„Zpátky, zpátky,“ řval - ale i jeho postupně ovládal ještěr. Jak se ztrácely poslední zbytky jeho příčetnosti, uvědomil si, že možná nastal jeho poslední den ve Hře.